Skip to content

René Guénon (Abd al-Wahid Yahya)

Říjen 13, 2011
by

guenonGuénon, považovaný za zakladatele tradicionalistické školy, se narodil 15. listopadu 1886 ve francouzském Blois. Ranná léta svého života zasvětil studiu matematiky a filozofie. Roku 1906 odešel do Paříže, kde udržoval pravidelné kontakty s různými spiritualistickými skupinami. Roku 1909 editoval a vydával časopis La Gnose, pro který napsal množství esejů a recenzí na téma spiritualita a esoterismus. V roce 1910 se seznámil se známým francouzským malířem Gustavem Ageli, který v té době přestoupil na islám a přijal jméno Abd al-Hadi. Guénon byl roku 1912 zasvěcen do súfismu, stal se muslimem a přijal jméno Abd al-Wahid Yahya

Své studium na vysoké škole v roce 1916 zakončil diplomovou prací nazvanou „Leibniz a infinitezimální počet“. Téhož roku se seznámil s Jacques Maritainem, jedním z nejvýznamnějších katolických myslitelů 20. století. Roku 1921 připravil disertační práci s názvem „Obecný úvod do studia hindských doktrín“. Disertace byla komisí odmítnuta, což vedlo roku 1923 ke Guénonovu konečnému odchodu z akademie. Disertace později vyšla pod stejným názvem jako kniha. Roku 1924 vydal knihu Orient a Západ, která je jednou z jeho hlavních děl o srovnávací filosofii a spiritualitě. Po ní následovala Krize moderního světa (1927), asi jeho nejznámější a nejčtenější kniha (v češtině vydal Hermann & synové, Praha, 2002 – pozn. překl.).

Rok po vydání Krize moderního světa zemřela Guénonova manželka. Roku 1930 odcestoval do Egypta ohledně projektu na studium a vydání jistých súfistických textů. Egypt již nikdy neopustil. V roce 1934 se oženil  s Fatimou, dcerou súfistického šejka Muhammada Ibrahima, a usadil se v domě poblíž university al-Azhar , kde udržoval pravidelný kontakt s ‘Abd al-Halim Mahmudem, proslulým prezidentem al-Azharu a súfistickým  učencem. Ačkoliv Guénona příležitostně navštěvovali členové tradicionalistické školy, jako byli Titus Burckhardt, Frithjof Schuon či Martin Lings, žil v Egyptě většinou samotářsky a pracoval na svých hlavních knihách a článcích. Ke konci života se Guénonovo chatrné zdraví, jež ho provázelo po celý život,  dále zhoršovalo a vedlo 7. ledna 1951 k jeho smrti.

Guénonovy spisy zahrnovaly velké množství témat od metafyziky a symbolismu ke kritice moderního světa a tradičních věd. Jedním ze stálých témat souboru jeho děl je ostrý kontrast mezi tradičním světonázorem, jenž sdílí různá světová náboženství, a modernismem, který považoval za anomálii v dějinách lidstva. Jeho spisy věnované kritice modernismu a moderního světa obsahují některé nejhlubší a nejtrvalejší analýzy moderního světa a jeho filosofického názoru. Knihy Orient a Západ a Krize moderního světa, obě vydané v první polovině 20. stol., se dodnes hodně čtou a byly přeloženy do různých jazyků. Kromě těchto knih, věnujících se výhradně kritice moderního světa z tradicionalistického pohledu, Guénonovy další spisy obsahují mnoho odkazů na metafyzické a filosofické omyly rozšířené v moderních západních společnostech..

Druhá část Guénonova souboru děl se zabývá tradičními doktrínami a právě v těchto dílech se Guénon pokouší vzkřísit tradiční koncepty a vědy, které byly buď ignorovány, či ztraceny při vzestupu moderní filosofie. Díla jako Vláda kvantity a znamení časů, Mnohočetné stavy bytí a Základní symboly posvátné vědy se věnují obnově tradičních doktrín a napomáhala vzestupu a šíření tradicionalistické školy reprezentované postavami, jakými byli Frithjof Schuon, Ananda Coomaraswamy, Titus Burckhardt, Marco Pallis, Seyyed Hossein Nasr a Martin Lings. Kromě toho se Guénonovy spisy zabývají jistými tématy a specifickými náboženskými tradicemi, z nichž všechny byly popsány z téže perspektivy tradiční metafyziky a esoterismu. Do této kategorie spisů můžeme zahrnout knihy Symbolismus kříže, Člověk a jeho utváření se dle Védanty,Úvod do studia hinduistických doktrín a Velká triáda.

Guénonův pohled na vědu je nedílnou součástí jeho snahy o oživení tradičního světonázoru a nelze mu správně porozumět bez návaznosti na obecný rozměr, který přijímá ve svých dílech. Podstata Guénonových metafyzických názorů také spočívá v jádru tradicionalistické školy: prvotní a věčná Pravda, která se projevuje v rozmanitosti náboženských tradic a metafyzických systémů, je v moderním světě ztracena. Modernisté se snaží redukovat všechny vyšší principy a úrovně reality na jejich projev ve světě různosti a relativní existence. Moderní filosofie to provádí redukováním všeho na individualistický horizont subjektu a  degradací objektivní reality na rozvláčné konstrukce o poznávání subjektu. V oblasti přírodních věd positivismus a jeho vědečtí spojenci podobně odmítají jakoukoliv realitu, která je za hranicemi dosahu a prozkoumání kvantitativního měřítka fyzikálních věd. Ve sociální sféře jsou morální a estetické principy ponechány na libovolných rozhodnutích a  souhlasu většiny, tudíž ohrožují objektivní realitu pravdy. Pro Guénona je zneklidnění moderního světa vytrvalým popíráním metafyzické sféry, metafyzický svět je tvořen filozofií a spiritualitou. Guénon pohlíží na vše, co existuje ve stvořeném světě, jako na využití a projev metafyzických principů, které jsou obsaženy v opakujících se náboženských učeních a aplikuje je na každý samostatný subjekt, jemuž se věnuje ve svých dílech. Hodnota tradičních přírodních věd i chybná tvrzení moderní sekulární vědy jsou posuzovány  v porovnání k jejich blízkosti či vzdálenosti od těchto principů. V tomto smyslu je Guénon metafyzik par excellence, který zasvětil svůj život rozpoznání a napravení metafyzických omylů moderního světa.

Pokud jde o Guénonovy spisy týkající se vědy, můžeme použít výše zmíněné dvojí rozlišení a analyzovat jeho názory ve dvou samostatných kategoriích. Zatímco první kategorie spisů patří ke kritickým analýzám moderní vědy a jeho filozofickému hledisku, druhá skupina spisů se zabývá tradičními přírodními vědami, jako jsou kosmologie, alchymie, filosofie čísel, a vědě o duši, kterou Guénon vysvětluje jako četné aplikace metafyzických principů v oblasti relativity a hmoty.

Aby zdůraznil silný kontrast mezi tradičními a moderními vědami, nazývá Guénon prvé „posvátnými vědami“ a druhé „profánními vědami“ (Krize moderního světa). Posvátná věda, která je v tomto konkrétním kontextu synonymem pro tradiční vědu, je jednak založena na „intelektuální intuici“ a jednak na přijmutí hierarchie bytí. Pro Guénona intelektuální intuice, která spočívá u základu tradičních věd, předchází rozumové vědění, protože přímo souvisí se znalostí Absolutna. Relativita, jež je doména fyzikálních věd a jejich aplikace ve formě různých kvantitativních metod a technologie, by neměla být popírána, ale měla by získat správné místo ve velkém řetězu bytí. Přírodní vědy se zabývají relativitou v celkovém uspořádání věcí a v tomto smyslu patří do světa rozmanitosti. To dle Guénona vysvětluje existenci různých tradičních věd, které od jedné civilizace k druhé projevují podstatné rozdíly ve formě jazyka, ale jejich podstata a princip zůstává stejný. Pokud jsou konstruovány jako rozličné adaptace a „obrazy“ (tamtéž.) metafyzických principů do sféry hmotné existence,   jsou tradiční kosmologické a vědecké systémy, které používají rozdílné metodologie a jazyky, oprávněné.

Při znalosti Guénonovy vědy proto lze ztěží přecenit důležitost vztahu mezi Principem a jeho adaptacemi. Pro Guénona metafyzika studuje Princip a poskytuje principiální vědění, kdežto přírodní vědy zkoumají jeho pozemské, relativní a mnohovrstvé projevy ve vesmíru. Vědecké teorie, i když jsou formulovány jako empiricky zavedené a univerzální pravdy, nemohou fungovat jako náhražky vyšších principů, ale pouze jako další potvrzení principů, od nichž jsou pouze odvozeny. V tomto ohledu je metafyzika, jak prohlásil Aristoteles, vědou všech věd, jmenovitě věděním, které poskytuje úplnou stavbu pro všechny další formy vědění, ať už založených na teorii či praxi. Tudíž metafyzika spojuje všechny odvětví a formy vědění a působí jako celkový souhrn, v němž fungují fyzikální vědy. Aby posunul toto tvrzení ještě o krok dál, Guénon obrací vztah mezi teorií a experimentem a dává prioritu „předem utvořeným ideám“ – hledisku nápadně blízkému konceptu paradigmatu Thomase Kuhna. Pro Guénona je „zvláštní iluzí, vlastní modernímu ‘experimentalismu’, věřit, že můžeme nějakou teorii dokázat fakty, neboť ve skutečnosti mohou být táž fakta vysvětlena vždy více rovnocennými teoriemi“ (tamtéž, str. 70).

Guénon přisuzuje tuto chybu tomu, co nazývá „lpěním na faktech“, výtvorem moderní profánní vědy, která předpokládá, že věda zkoumá „holá fakta“ zbavená všech subjektivních, teoretických a nadsmyslových prvků. Guénon si naopak činí radikální intelektuální nárok a klade základ všeho lidského chápání, teoretického, experimentálního či estetického, do intelektuální intuice, která je také bránou k metafyzickému vědění. Veškeré vědění je tak či onak formou chápání – což je závěr, který prohlašuje či vyjadřuje mnoho filozofů moderní hermeneutiky. Abychom použili terminologie vědecké filosofie, můžeme s jistotou říci, že Guénon by souhlasil se základním postulátem, že všechno pozorování je zatíženo minulostí, tj. předchází mu soubor předem utvořených idejí a domněnek, pro které nelze najít zdůvodnění výhradně v mezích fyzikálních věd. Jak jsme již poznamenali, přírodní vědy jsou aplikacemi a adaptacemi metafyzických principů v příslušných oblastech studia a jako takové odvozují své filosofické oprávněnost ne ze své subjektivní hmoty, jak by tvrdili pozitivisté, ale z principů, které oznamují a vymezují jejich rozsah. V tomto smyslu tedy vědecké poznání, pokud odvozuje svou oprávněnost od principů, není ani falešná, ani zbytečná. Guénon tudíž rozhodně prohlašuje, že „je nutné si uvědomit, že vůbec nechceme prohlašovat jakékoli poznání samo o sobě za nesprávné, ani v případě poznání nižšího; nesprávné je však ono zneužití, k němuž dochází, když tyto fenomény pohltí veškerou lidskou činnost, jak je tomu v dnešní době“ (tamtéž, str. 70).

Právě z tohoto hlediska se Guénon zabývá otázkou vzestupu experimentální metody v moderních vědách. Klade otázku takto: „Proč čistě experimentální vědy dosáhly v moderní civilizaci takového rozvoje jako nikdy předtím?“ (tamtéž, str. 70). Guénon odpovídá na tuto rozhodující otázku zdůrazněním silné tendence moderního světa, a tou je výlučný zájem moderní mysli o to, co je nám zprostředkováno okamžitou smyslovou zkušeností. Přírodní vědy se svou definicí omezují na hmotnou sféru a poskytují přístup k tomu, co může být ověřen jen ve vnímatelném světě. Vědy se tak zabývají tím nejnepatrnějším aspektem reality, jenž je nám dosažitelný vjemy, pocity, zážitky atd.  Jakmile je kvantitativní dimenze věcí vystavěna jako definitivní základ toho, co lze poznat a studovat, filosofie se, dle Kanta a jeho žáků, stává služkou fyziky, pouhým tlumočníkem údajů, jež obstarávají fyzikální vědy.

Pro Guénona to představuje vrchol moderního redukcionismu, který mění všechno intelektuální snažení ve špatnou filosofii. Toto nazývá Guénon „vládou kvantity“, což je i název jeho nejdůležitějšího díla o tradičních vědách (viz jeho Vláda kvantity a znamení časů, úvod). Jak píše Guénon, je důvod, proč experimentální metoda získala v moderním světě nebývale význačného postavení, že fyzikální vědy „patří do vnímatelného světa, do světa hmoty, a kromě toho umožňují okamžité využití v praxi; jejich rozvoj, provázený jakýmsi ‘lpěním na faktech’, tedy naprosto odpovídá specificky moderním tendencím, zatímco předcházející období v nich naopak nemohla nalézt dostatečnou motivaci, aby se na ně upnula do té míry, že by zanedbala poznání vyššího řádu“ (Krize moderního světa, str. 70).

Guénon tedy považuje vzestup moderní vědy ne za přirozený důsledek pokroku v experimentálních metodách, ale spíše za následek fundamentální změny ve Weltanschauungu moderního člověka, kterou Guénon považuje z hlediska intuitivně-metafyzického poznání za „proces degenerace“.  Ze stejného důvodu neznamenají pro Guénona  nekonečně detailní údaje, jež shromažďuje věda o kvantitativní dimenzi reality, prohlubování vědění, ale „roztříštění do detailů… které můžeme provádět do nekonečna, aniž přitom postoupíme o jediný krok“ (tamtéž, str. 68). Jak Guénon objasnil ve Vládě kvantity a svých dalších spisech, je to důsledek oddělení vědeckého poznaní od vyšších principů, nastíněných tradiční metafyzikou. Další důležitý závěr z tohoto procesu je, že přírodní vědy se nyní zabývají primárně praktickými aplikacemi, a v mnoha případech se to kombinuje s vůlí k moci. Toto je běžné nedorozumění mezi vědou a technologií. Jak píše Guénon: „…představitelé Západu většinou nepěstují takto pojatou vědu pro ni samotnou: nesnaží se vlastně vůbec o poznání, byť i druhořadé; jde jim především o praktické využití. Abychom se přesvědčili, že tomu tak opravdu je, stačí se podívat, jak snadno většina našich současníků zaměňuje vědu s průmyslem a jak mnoho je těch, pro které inženýr představuje typ vědce“ (tamtéž, str. 68).

Guénon přisuzuje dvě spolu provázané funkce přírodním vědám, pokud jsou formulovány dle tradice. Prvá patří k faktu, že vědy jakožto „aplikace doktríny umožňují propojit mezi sebou všechny řády reality, spojit je v jednotu úplné syntézy“ (tamtéž, str. 75). Jinými slovy, přírodní vědy analyzují hierarchii bytí a ukazují základní jednotu, která existuje v různých oblastech vesmíru. Druhá funkce tradičních přírodních věd je spíše pedagogická v tom smyslu, že nás připravují na vyšší formy vědění: „…alespoň pro někoho jsou [tj. přírodní vědy] a v souladu s jeho schopnostmi přípravou k vyššímu poznání, svým způsobem cestou k němu, a v hierarchickém rozdělení podle existenciálních stupňů, k nimž se vztahují, tedy představují tolik stupínků, kolik jich je třeba k vystoupení k čisté intelektualitě“ (tamtéž, str. 75).    

Guénon dále rozvinul výše uvedená témata v knize Vláda kvantity a znamení časů, přičemž kladl větší důraz analýzu různých vědeckých konceptů z tradicionalistického hlediska. Brilantněji a srozumitelněji se Guénon zabývá koncepty jako je kvantita a kvalita, primární hmota, „prostorová kvantita a podmíněný prostor“, čas, individuace, jednota a jednoduchost, „konsolidace světa“, geometrické symboly, čísla, změna a utváření, a množství dalších konceptů, jež všechny analyzuje s ohledem na zdůraznění hluboké intelektuální transformace, k níž došlo při vzestupu moderní sekulární vědy. V této knize, jejíž titul shrnuje většinu jejího poselství, se Guénon zaměřuje na  kvantifikaci reality ve jménu vědeckého měření, predikce, exaktnosti.

Jakožto nejvýznačnější zastánce tradiční metafyziky a vědecké filosofie ve 20. století hrál Guénon klíčovou roli při rozvíjení silně kritického postoje vůči tomu, co Wolfgang Smith nazval moderním ‘scientismem’. I když Guénon zůstal v západních akademických kruzích jaksi neznámý díky svému ostré kritice moderního světonázoru a nekompromisní obraně tradice, jeho spisy silně ovlivnily mnoho intelektuálů a spisovatelů na Západě i Východě.   

Bibliografie
Hlavní díla René Guénona:

The Crisis of the Modern World, přeložil A. Osborne, M. Pallis, R. Nicholson (London: Luzac, 1962).
The Multiple States of Being, přeložil Jocelyn Godwin (New York: Larson, 1984).
The Reign of Quantity and the Signs of the Times, přeložil by Lord Northbourne (Baltimore: Penguin Books, 1972).
Symbolism of the Cross, přeložil by Angus Macnab (London: Luzac, 1958).
East and West, přeložil William Massey (London: Luzac, 1941). Viz. také nový překlad od Martina Lingse (New York: Sophia Perennis, 2001).
The Esotericism of Dante, přeložil Henry D. Fohr (New York: Sophia Perennis, 2001).
The Great Triad, přeložil Peter Kingsley (Cambridge: Quinta Essentia, 1991).
Insights into Islamic Esoterism and Taoism, přeložil Henry D. Fohr (New York: Sophia Perennis, 2001).
Introduction to the Study of Hindu Doctrines, přeložil M. Pallis (London: Luzac, 1945).
Man and His Becoming According to the Vedanta, přeložil  R. Nicholson (London: Luzac, 1946).
The Metaphysical Principles of the Infinitesimal Calculus, přeložil Henry D. Fohr (New York: Sophia Perennis, 2001).
Spiritual Authority and Temporal Power, přeložil Henry D. Fohr (New York: Sophia Perennis, 2001).
Fundamental Symbols: The Universal Language of Sacred Science, přeložil Alvin Moore, přepracoval a uspořádal Martin Lings (Cambridge: Quinta Essentia, 1995

Advertisements
komentářů 21 leave one →
  1. josef permalink
    Únor 6, 2015 04:37

    Rex Mundi | Poetica hermetica |

    Ako som už spomenul: Guénon sa sústreďuje predovšetkým na problémy iniciácie a tradície. Autentická iniciácia je dnes už nemysliteľná, pretože neexistuje živé spojivo s tradíciou. Napriek tomu sa Guénon a jeho bližší i vzdialenejší nasledovníci snažili o čosi nepredstaviteľné: o zreštaurovanie ducha tradície, ako píše Béla Hamvas v texte René Guénon a metafyzika spoločnosti. Ide o proces zbavovania sa, odčlenenia sa od falošného humanizmu, falošných predstáv o bratstve a opätovnom umiestnení sa v hierarchii. Spoločnosť by azda iba takto mala opäť šancu prestať byť – Hamvasovými slovami – „účastinárskou spoločnosťou alebo pracovným táborom alebo vykorisťovanou zberbou“ a vrátiť sa „do stavu pôvodnej hierarchie, na úrovne zodpovedajúce podstate človeka, bez ohľadu na to, či ich nazveme triedami alebo kastami.“ Vrátiť sa „k poriadku, ktorý sa riadi duchom, a ktorého základom a podstatou vždy bola a vždy bude metafyzika.“ Presne toto hľadanie a odkrývanie metafyzicky „odobrenej“ hierarchizácie života (odstupňovania životných hodnôt) sa vinie aj štúdiou Král světa – napokon jasne to vyplýva už zo samotného názvu.

    V Královi světa – v zhode s uváhami o hierarchizovanom bytí – sa do popredia dostávajú (inak „ezoterikmi“ i cirkvami často profanizované) motívy: bájnej, neviditeľnej krajiny (iniciačného centra), duchovného stredu (či absencie takéhoto stredu, stredobodu) ľudskej bytosti a funkcie veľkňaza čiže pontifexa.

    K prvému zo spomenutých motívov: rôzne učenia hovoria o rôznych neviditeľných centrách, o akýchsi zázračných krajinách, či už nachádzajúcich sa kdesi v nedostupných horách (indická tradícia hovorí o Agarthe, tibetská o Šambhale; v beletrizovanej podobe o iniciačnom centre hovorí aj populárny román Johna Hiltona Neviditeľný obzor /krajina Šangri-la/ a taktiež aj G. I. Gudjieff, ktorý v knihe Meetings with Remarkable Men spomína krajinu Kapiristan, kde sa nachádza iniciačný kláštor Sarmung) alebo v inej dimenzii, v dimenzii zmeneného vedomia (poviedka Mirceau Eliadeho Tajemství doktora Honigbergera). Podľa Guénona „popisy duchovních center z různých částí světa, více či méně skrytých nebo obtížně přístupných, jsou si skutečne navzájem velmi podobné. Existuje jediné přijatelné vysvětlení: pokud se popisy vztahují k různým centrům, a zdá se, že v některých případech tomu tak skutečně je, pak tato centra jsou nutně emanacemi jednoho nejvyššího centra, podobně jako jsou všechny jednotlivé tradice adaptacemi tradice původní a jediné.“ (s. 34) Motív neviditeľného duchovného centra sa, samozrejme, uchoval aj v západnej (nielen kresťanskej) tradícii, v podobe svätej zeme, kráľovstva nebeského alebo raja, o ktorom sa z Guénonovej štúdie dozvedáme nasledovné: „Řekli jsme, že Agartha měla v době před kalijugou jiné jméno: Paradéša, v sanskrtu ´nejvyšší kraj´ – to je ovšem nejlepší výraz pro duchovné středisko, někdy také označované ´srdce světa´. Výraz přešel do chaldejštiny jako pardes a do západních jazyků jako paradis. To je tedy původní význam tohoto slova a tím bychom snad uzavřít výklad, jak bylo myšleno, že tak či onak se stejně jedná o židovský kabalistický pardes.“ (s. 68)

    Guénon upozorňuje, že lokalizáciu svätej zeme by sme mali chápať skôr symbolicky: „… geografická i historická fakta mají pro nás hodnotu symbolu, což jim přitom zjevně ponechává faktickou existenci, avšak kromě této bezprostřední reálnosti jim propůjčuje i vyšší význam.“ (s. 88). Ak teda hovorí o človeku, „který se vzdálí z místa svého původu neboli středu“ a „ocitá se v zajetí času“, hovorí o človeku modernom, ktorý stratil kontakt s (vlastným) duchovným stredom, inak povedané so zmyslom pre večnosť, spojeným s „prvotným stavom“, ktorého „obnova je prvním stupněm skutečného zasvěcení“ (s. 38). A obnova, znovu nájdenie duchovného centra (v sebe) je zas náhradou za stratený raj. Duchovné centrum či spojenie s tradíciou však podľa Guénona v skutočnosti nie sú stratené, ale skryté: „… někteří k ní mají nadále přístup a pokud je tomu tak, pak i další mohou tradici opětně nalézt, budou-li hledat správným způsobem, to jest cíleně směřovat k tomu, aby se uvedli harmonickými vibracemi zákona ´souhlasným akcí a reakcí´ do účinné duchovní komunikace s nejvyšším centrem.“ (s. 64). V poznámke j tomuto tvrdeniu Guénon dodáva: „To umožňuje velmi přesnou interpretaci slov Evangelia: ´Hledejte a naleznete; žádejte a dostanete; klepejte a bude vám otevřeno.´ – Na tomto místě můžeme přirozeně poukázat na údaje ohledně ´pravého záměru´ a ´dobré vůle´; a snadno tím doplníme význam formulace: Pax in terra hominibus bonae voluntatis.“ (s. 66)

    http://www.jetotak.sk/
    Pod vplyvom Guénonových kníh sa i v sekularizovanom Turecku mnohí intelektuáli opäť začali zaujímať o skrytú posvätnú tradíciu islamu. René Guénon zomrel ako pravý súfi: jeho posledné slová boli „Alláh akhbar“ čo však nevyjadrovalo žiadne modloslužobníctvo (podľa súfijských mystikov ten, kto sa modlí k Alláhovi ako k „oddelenej“, samostatnej bytosti, je modloslužobník), ale naopak: najvyšší stav totožnosti so Sebou.

    poetica-hermetica/rex-mundi

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: