Skip to content

Genocida polabských Slovanů a christianizace střední Evropy v 10.-12. století

Květen 14, 2011

Vítov, Korenica, Tribuša, Dymín, Stlup, Pozdivolk – názvy, s nimiž si většina z nás neví rady, přestože šlo o města, z nichž mnohá ještě v 9. století konkurovala velikostí i významem Praze. Slovanská hradiště, téměř celá ze dřeva, s nejvýše několika tisíci obyvatel uvnitř, vybudovaná uprostřed většinou lesnaté krajiny, jejíž kolonizace se buďto teprve rozbíhala, nebo byla obnovována poté, co původní převážně germánské kmeny odešly na západ.

První zmínka o polabských Slovanech pochází z roku 512, kdy se s nimi setkali při návratu z válečného tažení germánští Herulové. Na základě archeologických nálezů dnes převládá názor, že osídlení dolního Polabí slovanskými kmeny neprobíhalo od východu, z území dnešního Polska, ale od jihu, přes Čechy, a to – podobně jako v případě Čech – ve dvou vlnách. Zajímavé přitom je, že ač se většina badatelů neshodne na přesné lokalizaci slovanské „pravlasti“, shodnou se na tom, že v ní byly slovanské kmeny rozloženy podobně, jako ve svých pozdějších domovech – tedy například ty, co byly nejzápadněji původně, se nejzápadněji dostaly i v rámci přesunů souvisejících s tzv. „stěhováním národů“.

V polovině 7. století tak už mají Slované pevně v rukou i ostrov Rujánu, kde svou nezávislost udrží po dobu více než 500 let – podobně jako další polabské kmeny. V té době vypadá celá slovanská střední Evropa podobně – desítky kmenů víceméně spontánně vznikajících z rostoucích rodových svazů, volně se spojujících dle potřeby, s velmi vysokou mírou svobody svých členů a s rozvinutou pohanskou etikou, vyrůstající z podobných základů, jako souběžně etika germánská, dříve keltská či ještě dříve řecká a římská. Ctící přírodní a přirozenou moudrost, zdůrazňující osobní zodpovědnost, pravdu, důstojnost, právo a čest, adorující vše prostupující duchovní principy, jimž není nutno se devótně klanět, ale s nimi jako mladší bratr se starším a moudřejším spolupracovat. Je velmi pravděpodobné, že tato kultura by spontánně dospěla k podobnému státoprávnímu pojetí, jako dospěly mnohem dříve v přírodně mnohem štědřejších podmínkách Středozemí egejské či apeninské kmeny. Pohanská božstva, projevující se v našich životech – mimo jiné – principy a archetypálním vnímáním, by byla s nástupem písma přesněji definována a stala by se základem jedinečné nordické civilizace, význačné nepřerušenou tisíciletou kontinuitou. Bohům žel, tento vývoj jí – tehdy – nebyl dopřán…

Uspořádání, které jsem naznačil, trvalo poté, co příchozí kmeny zaujaly své nové domovy, velmi dlouho – ještě na konci 9. století můžeme konstatovat, že třeba český kníže Bořivoj vládl pravděpodobně pouze svému kmeni v okolí Prahy a ve středních Čechách, zatímco ve zbytku Čech dominovaly jiné, neméně významné kmeny. V Evropě západní však už docházelo k důležité změně – zásadní nejen pro ni samotnou, ale – jak ukázala následující staletí – prakticky pro celý svět. Ta změna se nazývala křesťanství.

Lidé vždy tíhli ke zjednodušování pravd, které nebyli schopni – z pochopitelných důvodů – zcela pojmout, ale přitom bylo důležité, aby se jimi ve svých životech řídili. Většina kultur na této planetě brzy zjistila, že tak, jak se mezi sebou lišíme ve schopnostech postavit dům, napsat báseň, sbalit hezkou ženu či ulovit kance, se lišíme i ve schopnostech pochopení (či spíše přiblížení se pochopení) Vyššího. Tradiční kultury toto respektují a proto většinou spojují funkci „kněze“ právě se schopnostmi tohoto vnímání, a celý proces přibližování se věčnému Principu podmiňují iniciací či jakýmsi „splněním kvalifikačních předpokladů“ u vybraných lidí. Proto tolik bohů, tolik jejich jmen, tolik nezávislých, jedinečných kultur na nich postavených – hlubší analýzou najdeme řadu společných rysů, ovšem zůstane to klíčové: osobitost vnímání, jedinečnost přístupu a bohatost z toho plynoucí.

Proti této rozmanitosti, vlastní přírodě v její nejhlubší podstatě, vždy stáli a budou stát ti, kteří – s argumentací, že „spojují“, „stírají rozdíly“, „hledají společná řešení“ – tuto rozmanitost negují, ničí, globalizují. Předstírají, že existuje něco jako „pravda pro každého“, „stejná cesta pro každého“ a podobně. Klasickým příkladem jsou blízkovýchodní pouštní etnika, jimž k těmto postojům mimořádně pomohla chudost tamější přírody a nedostatek podnětů z toho plynoucí. Globalizace proto nezačala ve 20. století – začala už s nástupem blízkovýchodních náboženství.

Tak i jejich kultury – arabská a zejména židovská – začaly se stěhováním národů přesouvat svá pole působnosti. Takto se v západní Evropě objevila odštěpenecká frakce židovského náboženství, jejíž příslušníci se nazvali křesťany, a dlužno podotknout, že to, s čím přišli, znělo na první pohled velmi lákavě: rovnost pro všechny, láska k bližnímu, odpuštění, pokora, skromnost. Byla to ovšem pouze maska, neboť podobné zásady – jsou-li skutečně životaschopné – nalezneme i ve většině ne- křesťanských náboženství.

Ale zpět k situaci v západní Evropě. Ta byla jedním z posledních míst, kde dožívaly zbytky lesku starého Říma. Byly zde vlivné rody, které chtěly – stejně jako slavný Řím – vytvořit říši a dát jí vládce. K tomu měly k dispozici oproti zbytku Evropy římskou civilizační a technickou úroveň (respektive její pozůstatky), relativně bezpečnou vzdálenost od destabilizujících nájezdů pustošivých asijských hord a výborné válečnické zkušenosti.

Silný panovník, který hodlá ovládnout území o rozloze desítek tisíc kilometrů čtverečních, potřebuje soustředit moc co nejvíce ve svých rukou, nemá potřebu se dělit. Vládne-li lidem duchovního založení, uvědomí si brzy, že k tomu by měl mít i jednotnou víru – ne Svarožice v Retře, Svantovíta na Rujaně či Radigosta na Moravě, ale všude jediného boha – změnami prvních staletí tohoto letopočtu ošlehaného, židovskou lstivostí a vychytralostí kaleného Ježíše. Ježíše, podaného tak, aby se zalíbil masám, jež má ovládnout a podřídit tomuto panovníkovi, a pokud se jim nezalíbí, potom jim ho vnutit násilím – neboť nejde o křesťanství ve smyslu víry, ale o dnešními slovy „marketinkový tah“, strategii přežití Říše, upravenou pro potřeby rodící se Svaté říše římské,mající jí zajistit bývalý lesk a nadvládu, teď pouze o pár set až tisíc kilometrů severozápadněji.

Středoevropská knížata to pochopí o něco později než jejich „kolegové“ západněji, ale začnou to nakonec chápat také. Některé jejich počáteční kroky jsou ještě trochu idealistické – někteří si pozvou křesťanské věrozvěsty nikoliv z Říma, ale z politicky stále bezvýznamnější Byzance. Jiným to začíná být později jasnější – a právě ti zvítězí a stanou se prvními nositeli titulu „český kolaborant“ – kníže Václav, zavražděný později rukou svého bratra, pochopil při svém análním alpinismu vůči Římu podstatu křesťanství mnohem lépe než sice drsný, ale poněkud moravsky naivní Rastislav o pár desetiletí dříve, což mimo jiné způsobilo, že Morava je dnes součástí České republiky, nikoliv Čechy součástí republiky moravské…

Ale zpátky na území severně od Krušných hor a jižně od Baltského moře: zatímco v půli desátého století už budují v české kotlině mazaní Přemyslovci křesťanský stát, který je někdy v silnějším, jindy ve slabším vazalském vztahu k mocnému německému sousedovi (součástí jehož Svaté říše římské ovšem bude nepřetržitě po dalších téměř 1000 let, než se stane po krátké odmlce součástí opět jeho Protektorátu, aby se po další odmlce stal pro změnu součástí židokulturní Evropské unie), slovanské kmeny mezi Odrou a Labem pokračují v prakticky stejném uspořádání (nepočítáme-li vznik kmenových svazů Obodritů a Luticů), jako staletí předtím.

Co je však nejhorší: odmítají křesťanství! Občas se i u nich sice objeví nějaký Václav (zde se jmenuje Stojgněv nebo Mstivoj), ale ten je záhy smeten mnohem silnější pohanskou opozicí, která má obrovskou podporu v lidu (tehdy ještě svobodném – poddanými a později lepšími zvířaty, tedy nevolníky, se stanou až po christianizaci).

Moc světských knížat je však relativně slabá. Společenství polabských a pobaltských Slovanů tak vykazují řadu těch nejlepších rysů, jaká jsme zvyklí obdivovat na podobných útvarech kdekoliv ve světě: volbu kmenových náčelníků všemi či většinou lidí kmene, relativně svobodné a vážené postavení žen (zejména matek), hlubokou úctu k válečníkům, boji a „dobré smrti“, zbožštění přírody a jejích principů, respekt ke starým lidem a lidem znajícím přírodní moudrost, soucit s chudými a potřebnými (polabské jazyky např. neměly výraz pro žebrání či žebráka!) a spoustu dalších „dokladů“ jejich zaostalosti vůči mnohem vyspělejší křesťanské kultuře. Rány, Ratary a mnohdy i Lutice tak de facto a s většinovou podporou obyvatel řídí pohanští kněží, zatímco mnozí ambiciózní mladí šlechtici se rádi stávají křesťany, protože v tom oprávněně vidí jedinou šanci, jak se s Římem a Sasy, Dány či Franky za zády dostat k moci.

Tehdy má „vyšší kultura“ jedinou šanci, jak uspět – hrubé násilí. Na území těchto lidí je proto veden bezpočet tažení, kdy hned za ozbrojenci následují křesťanští misionáři a za nimi opět zabijáci, likvidující mimo jiné ty, co se odmítnou nechat pokřtít. Je to začarovaný koloběh: pokřtění vybraných vládců – jejich dosazení na trůn – jejich svržení pohanskou vzpourou – nová válka se slovanskými pohany – nové hledání „svatých“ Václavů v polabském vydání… Vyvrcholením je křížová výprava – po více než 300 letech zuřivých pokusů o christianizaci, v roce 1147, v rámci této výpravy nedokázalo na 200 000 dobrodruhů a fanatiků s křížem na zádech dobýt ani jedno z míst, v nichž se opevnila obodritská a pomořanská knížata s hrstkami svých zbylých bojovníků…

Situace však poté už přestává být udržitelnou – okolní křesťansky organizované země mezitím natolik zesílily a stabilizovaly se, že už nejsou severozápadní Slované déle schopní zadržovat neutuchající christianizační tlak, proudící do oblasti ze všech stran. Slované jsou zdecimovaní, mezi Labem a Odrou jich zůstalo méně než 150 000, a to většinou žen, nemocných a starců. V létě roku 1168 dobývá dánský král Valdemar I. poslední baštu pohanství, baltský přístav Arkonu, povraždí přitom všechny kněze, pobije či do otroctví odvleče ty, kdo se odmítají nechat pokřtít, vyvrátí idol mocného boha Svantovíta a oblasti tak definitivně vtiskne křesťanský charakter.

Po více než 300 letech boje za svou nezávislost a svobodu tak Slované definitivně prohrávají. Už nejsou svobodnými lidmi žijícími v relativním míru, jako při svém příchodu, ani svobodnými lidmi žijícími v téměř neustávající válce, jako staletí poté – teď se stávají nevolníky, majiteli svých nových pánů, na rozdíl od nevolníků německého a křesťanského původu však navíc bytostmi druhé kategorie. Jejich řeč a kultura zvolna mizí, národy umírají, až většina z nich (s výjimkou dodnes přeživších, resp. deklarujících se několika desítek tisíc Lužických Srbů) zanikne úplně. Dnes jsou to už jen ty názvy, plus několik kapek slovanské krve v krvi německé, co upomíná na kdysi slovanský a pohanský charakter tohoto území o rozloze blížícího se stovce tisíc čtverečních kilometrů…

Historie nezná žádná „kdyby“, ale přece jen: jaký vlastně byl rozdíl mezi Čechami a Moravou na jedné straně, a obodrickým či lutickým knížectvím na straně druhé? Lepší strategická poloha v našem případě? Ne. Svornější, jednotnější vládcové? Ne. Kdepak: rozdíl byl jediný – křesťanství. My jsme se sklonili a nechali si ho vnutit (později nám to bylo připomínáno samozřejmě jako ctnost), oni zůstali hrdí a věrní své, tedy naší víře. My jsme přežili a dnes mluvíme česky, zítra budeme fandit českým hokejistům – oni podlehli, jejich národy zemřely, jejich řeč uvadla, jejich kultura a víra byly zničeny.

Nechybělo mnoho – „pouze“ to křesťanství – a dnes mohl být namísto východní části Německa nějaký jiný západoslovanský stát…

My pohané dnes zvedáme hlavu. Už se nebojíme, že nás za naši pohanskou víru někdo legálně zabije, jako tomu bylo od knížete Václava prakticky až do osvícenství. Už nemusíme vyznávat boha, který je naší kultuře, našemu vnímání světa svým židovským, orientálním, pouštním, protipřírodním a materialistickým pojetím bytostně cizí. Už ani nemusíme předstírat (tedy aspoň ti z nás, co k tomu mají odvahu), že „to jinak nešlo“ a že „je to jen v lidech, ale ta víra za to nemůže“. Kdepak, dnes už můžeme (a věřím, že k tomu i najdeme odvahu!) přijít a říct všem křesťanům: ten kříž s mrtvolou, k níž se modlíte, je nasáklý krví – ne krví té mrtvoly, ale krví našich předků, jejich slzami, jejich iluzemi, jejich bolestí a ponížením!

Krví našich i vašich otců!

Zakončím krátkou vzpomínkou: předminulý víkend (30. dubna) jsem navštívil Radhošť, jednu z hor, které nám křesťané ukradli. Viděl jsem sochu Radegasta i kapličku, kterou postavili na místě, kde jsme po staletí slavili letní slunovraty. Ta kaplička je nádherně zrekonstruovaná – muselo to stát spoustu peněz. Byl v ní jediný člověk: jejich kněz. Jinak v tom kostele i všude okolo ani noha…

U sochy Radegasta se fotilo, klábosilo, bavilo snad 150 lidí…měl jsem co dělat, abych tam tudy aspoň prošel a mohl i já postavit malou kamennou mohylu – ale téměř už nebylo z čeho – stojí jich tam totiž v okolí už stovky, o různé velikosti…

Napsal Vladislav

Reklamy
komentářů 30 leave one →
  1. Červenec 10, 2015 00:46

    pekne

  2. Vladislav permalink
    Listopad 18, 2013 12:25

    A ještě pár poznámek, či spíše otázek, k „marketinkovému projektu Ježíš“:
    – komu mohla vyhovovat křesťanstvím prosazovaná mentalita stádní oddanosti světským vládcům a neprotivení se jim?
    – kdo a proč mohl potřebovat vnucení filozofie „trp a nechej si líbit, v nebi ti bude vše vynahrazeno“?
    – mohla být vůbec Evropa ovládnuta a vytvořeny v ní rozsáhlejší státní celky, pokud by v ní zůstalo zachováno pohanství, tj. stovky odlišných kultů, a rodový systém, tj. představení volení sněmem, tedy zespodu, a podléhající zase pouze „vůli lidu“, nikoliv žádné externí síle?
    – jak mohlo vůbec dojít ke zvýšení životní úrovně nových křesťanů, udržení či dokonce zvětšení jejich práv, vyšší kvalitě života než měli v pohanství, když se z původně relativně svobodných lidí s právem volit si své zástupce stali poddaní a později nevolníci, tedy majetek svých pánů?
    – proč bylo toto nové náboženství určeno pouze Evropanům (a Evropany později i ovládnutým dalším národům), zatímco příslušníci jistých národů vyvolených byli nejen z tohoto nábožensví vyloučeni, ale nikdy nebyla explicitně rozporována jejich role národa určeného k vládnutí národům jiným, méněcenným?
    Takto by bylo možné pokračovat dále.
    Podstatný rozdíl mezi křesťanstvím a tradičním pohanstvím je i v tom, že křesťan kladoucí tyto a podobné znepokojivé otázky dostal většinou odpověď: „toto je předmětem tvé víry, věř a neptej se“, zatímco pohan si svá hlediska směl konfrontovat v každodenním životě.
    Dějiny probíhaly ve skutečnosti v mnoha aspektech výrazně odlišně od toho, co se dočteme v „přepisech přepisů“ originálů, které se ztratily, křesťanskými mnichy a dalšími zdroji z tohoto hnízda.
    Fakta se dají zfalšovat, svědkové umlčet, doklady o pravé minulosti zničit, ale logické otázky jsou jako voda, která si vždy najde cestu z děravé nádoby, Jane.

  3. Vladislav permalink
    Listopad 18, 2013 11:45

    Jane,
    k Vašim bodům následující:
    – není podstatné, zda chodíte na mše do kostela, stejně jako není podstatné, jaké či zda vůbec si já šiju „pohanské oblečky“ nebo vytvářím svatyně. To je jen začátek, povrch, nic víc
    – Byzanc se snažila v podmínkách dávno mrtvé antiky a pomalu se chystajících Turků udržet co nejvíce z odkazu Říma, čímž lezla na nervy „Svaté říši římské“, která si osobovala totéž. Dílem z důvodu zkostnatělosti a setrvačnosti, dílem z důvodu zadržování agresí z Malé Asie nakonec prohrála a nezůstalo z ní kromě pár památek, z větší části dnes předělaných na mešity, prakticky nic
    – kníže Václav byl ryzí pragmatik a oportunista, který pro svou moc dokázal obětovat téměř cokoliv. V české kotlině působil jako trojský kůň, upřednostňující co nejfunkčnější spolupráci s Němci a prosazování křesťanství před zájmy vlastního lidu. Zcela potlačil roli sněmů, postupně osekával tisíciletá práva lidu. Pochopil, že snazší než spoléhat na vrtkavou a přísně zvažovanou pomoc domácích bude začít kolaborovat s mocnou zahraniční silou, a nechat se instalovat/potvrzovat touto silou do role na ní sice závislého, ale doma neomezeného vládce. V ruské historii byli tito lidé nazýváni „izgoji“ – po moci bažící, ale podporou těch, kteří jim ji měli zajistit, silně nejistí kariéristé, kteří se proto zaprodali silnému sousedu, který jim jejich vytoužený post zajistil zvenčí. Václav u nás prosazoval křesťanství jistě mírnějšími prostředky než instalovaná saská šlechta v Polabí, ale princip zůstal stejný – násilné přerušení tisícileté kontinuity vývoje naší kultury a násilné vnucení kultury naprosto cizí
    – nejen Kollár, ale i např. Antoním Horák viděli Slovany i v Itálii (Venezia = město Venetů, Slované coby zotročená vrstva v etruském státě apod.). Já k těmto teoriím nemám žádný vztah, jestli jsou pravdivé, nevím a nijak se o ně neopírám, podobně jako o Vámi zmiňované polské a další autory. Fakta, s nimiž pracuji, si pokud možno ověřuji, což je zde komplikované
    – nicméně Jindřich Ptáčník a jeho zahájení expanze na východ, stejně jako „markýz Géro“, Jindřich Lev, Albrech Medvěd a další psychopati aktivně prosazující Drang nach Osten, jehož výsledkem byly milióny mrtvých Slovanů a násilně vnucená křesťanská víra, skutečnými jsou. Stejně jako pohlížení na Slovany jako na méněcenné podlidi. Hitlerovy teze nevyrostly ze vzduchoprázdna, on byl především politik a manipulátor, nikoliv učenec, vědec. Současné trapné postoje typu „násilí prováděli všichni“, „agresivní byli všichni“, „nepravostí se dopouštěli Němci i Slované“ je asi stejně objektivní, jako by někdo tvrdil, že za napadení Anglie Německem mohl Churchill, protože Němce vyprovokoval. Tento historický relativismus, dnes tak módní, už začíná být trapný.

    – Václavova družina jistě nečítala desítky mužů. Jindřich Ptáčník Václava chtěl, ale až poté, co o to SAMOTNÝ VÁCLAV svým análně alpinistickým postojem Jindřicha přesvědčil, když si uvědomil, že svou orientací na Bavory se nerozhodl právě nejvýhodněji, protože začínají dominovat Sasové. Jindřich mohl Václava lehce vyřídit a dobře věděl, že Bavoři mu nepomůžou.
    – Václav Havolanům pomoci mohl, kdyby chtěl, dokázal by poslat tisíce mužů. Neudělal to, Lužičané u Lenčína vykrváceli, zahynuly desetitisíce mužů a později v rámci rabování křesťanů v nechráněných městech další desetitisíce žen, dětí a starců. Jedinou starostí Václava v té době bylo, jak s Jindřichem uzavřít mír, aby jeho nechal na pokoji.
    – Václav jako kolaborant s Němci a fanatický prosazovatel cizí víry měl doma minimální podporu. Když ho Boleslav odstranil, neštěkl po něm pes a Boleslav prosadil mnohem víc, než na co si Václav vůbec troufl pomyslet.
    – spor Ludmily a Drahomíry nebyl sporem pohanství vs. křesťanství, protože pokřtěná v té době byla už i Drahomíra, nicméně Ludmila byla UŠKRCENA, což byl Havolany trest určovaný zrádcům. Na to, jaké bylo mínění o Ludmile a jejím vykutáleném vnoučkovi, to ukazuje celkem dost jasně.
    – placení tributu skomírajícím Řádem německých rytířů Polsku je asi jediným případem, kdy byl nějaký tribut placen Němci Slovanům. Nordalbingové byli pro Sasy pohrdanými divochy s minimálním možným přínosem (část jejich území dokonce nechali znovu osídlit Vagrům), o které jevili minimální zájem. Výjimek, o kterých mluvíte, najdete několik, nicméně v historii, o níž mluvím já, je placení tributu až na zanedbatelné případy vždy záležitostí slabšího, většinou pohanského subjektu, agresivnímu a mnohem silnějšímu celku, většinou křesťanskému
    – křesťanství se bez nátlaku ze strany vládnoucích elit neujalo NIKDE. A to i proto, že nešlo jen o výměnu jednoho boha/bohů za jiného/jiné, ale o totální změnu hodnotového systému. Staří Slované, ale i další evropské národy, měly své hodnoty – a byly to hodnoty fungující – prověřené tisíciletími, a o import nové víry, navíc spojené s výrazným omezením svobod většiny lidí, naprosto nestály. Stáli o to však „izgojové“, kteří brzy pochopili, že pohané nejsou a ani nemůžou být jednotní, zatímco silné státní celky držené pohromadě mocenskými zájmy ano. Pohanské národy a státy tak byly vyřízeny „jeden po druhém“. Ani Vámi zmiňovaný Řím není příkladem situace, kdy se pohanství šířilo „zdola“ – takový stav totiž NIKDE nenastal. Jistě, v Římě se nejprve objevila křesťanská lůza ničící kdeco a s oblibou vraždící sobě nepohodlné lidi, ale byli to vládcové Říma, kdo pochopil význam sjednoceného náboženství určujícího věřícím roli ovcí pro upevnění své moci, a kdo toho bezezbytku využil. A mnohem lépe než upadajícím Římě 4. a 5, století to pak bylo použito v západní Evropě a později bohůmžel i v dalších desítkách zemí a oblastí
    – proto Vám opakuji znovu – a už naposledy – šíření křesťanství zezdola je mýtus, lež, ryzí výmysl, naprosto nemožná věc zřejmá každému, kdo se jen trochu seznámil s předkřesťanskou vírou indoevropských národů a jejím významem v jejich každodenním životě. Křesťanství výrazně ochudilo duchovní svět bývalých pohanů, bylo vnímáno nikoliv jako nová, alternativní víra, ale jako životní strategie, pragmatický návod k životu, a sloužilo především upevnění moci rodící se feudální třídy na úkor mas prostých lidí, kteří „díky“ křesťanství ztratili většinu dosavadních svobod a práv
    – žádáte vysvětlení rozdílu mezi pronásledováním křesťanů římskými císaři a pohanů křesťanskými vládci. Víte, ono je to celkem jednoduché. Pokud budu vládce té a té země a objeví se skupina lidí, která bude prohlašovat, že žádným vládcem nejsem a lidé mě nemají poslouchat, která bude zapalovat mé svatyně a knihovny, zabíjet mé lidi a poštvávat je proti mně, potom, pokud si budu chtít udržet svou moc, nejspíš zasáhnu, že? Ve střetu křesťanský vládce vs. nepoddajní pohanští poddaní šlo o něco zcela jiného. Lidé, kteří si chtěli, nenásilným způsobem dál žít ve svých tisíciletých obyčejích, byli NÁSILNĚ NUCENI přestupovat na novou víru, a teprve NA ZÁKLADĚ TOHOTO se začali bouřit. Sám správně uvádíte, že Slavomír byl pokřtěn už více než 300 let před pádem Arkony, a já doplňuji: křesťanští misionáři byli pohanským lidem zprvu nejen tolerováni, ale i vítáni, lidé byli ochotni si často Ježíše přidat i do pantheonu svých bohů, jeho učení není na první pohled nezajímavé … aby je poté vyháněli a zabíjeli jako zrádce a nepřátele, když pochopili, o co „misijní činností“ především šlo – o zotročení. Neexistuje jediná „křesťanská reakce“, kdy by se lidé vzbouřili proti pohanům, bránícím jim v praktikování už zavedené křesťanské víry, zato existuje bezpočet různých reakcí pohanských – u nás Pohansko, Krukova reakce po svržení Gotšalka, periodická povstání ruských obyvatel, reakce Baltů a Prusů ve středověku…proč asi?? Proč se lidé tak rádi vraceli k pohanství, sotva jim přestalo být křesťanství vnucováno, když, jak říkáte, je přijímali dobrovolně a mírně??
    – křtění bylo ryze pragmatickým aktem a raně středověcí politici neuvažovali v tomto ohledu jinak než dnešní politici. O tom, že se nechají pokřtít, rozhodovali především např. proto, že jako pohané by nenašli spojence a jejich země by byla zničena, zatímco deklarovat se jako křesťané znamenalo odstranit jeden ze zásadních důvodů možného nepřátelství, poroby či likvidace
    – Němci se nad Čechy vždy povyšovali, což ale není vina Němců, ale především Čechů. Můžeme se smát Emanuelu Moravcovi či Emilu Háchovi, ale prvním byl kníže Václav. my jsme národ, který vyměnil hrdé čelo za poplužní dvůr – a ano, díky tomu přežil, ovšem za jakou cenu? Polabští Slované bojovali – až do hořkého konce, nicméně zemřeli jako stateční lidé

    Žádnou knihu „Jak šla historie na vandr“ neznám, asi ji vydalo nějaké katolické nakladatelství, z jehož publikací čerpáte nejednou zdroje svých informací Vy. Posloupnost obodritských knížat a jejich pohanskou/křesťanskou orientaci lze zjistit např. v knize Libuše Hrabové Stopy zapomenutého lidu, která vychází z validních dobových kronik. Další zdroje uvádím u svých článků na serveru Pohanský kruh. Obodritská knížata křesťanského vyznání měla výrazně menší domácí podporu než knížata pohanská, a velmi často se u moci udržela jen díky podpoře křesťanských vládců zvenčí (Dánů nebo Sasů). Je navíc naprosto něco jiného, pokud se ten či onen kníže deklaroval křesťanem z důvodu „klidu“ ze strany Sasů, nebo pokud byl křesťanem skutečným, jako např. Gotšalk. Jindřich, syn Gotšalkův, stavěl kostely především proto, aby nevyschla zahraniční pomoc, a o jeho oblibě svědčí nejlépe fakt, že byl stejně jako jeho kolaborantský tatínek vlastními lidmi zavražděn.

    – Číselné údaje vs. zdroje – opět odkážu na list referencí u svého článku na Pohanském kruhu – nebudu zde kopírovat všech 15 odkazů:-)

    – Niklotova výprava neselhala z náboženské stránky, co to u všech všudy píšete? Ano, Niklot byl obviněn, že se nechal tajně pokřtít, ale skutečným důvodem bylo, že se chtěl stát vládcem sjednocené obodritsko-lutické federace, s čímž lutický sněm nesouhlasil, takže se Niklot nebránil, když pak vyjeli Lutice poplenit Sasové. No a to byl samozřejmě konec spojenectví. Niklt sám pak už neměl vojensky na to křesťanům se ubránit, navíc byl už opravdu starý a vršil chyby, čehož důkazem je i jeho smrt. V Polabí nebyl nikdo z místních, kdo by byl horlivým křesťanem a dodnes je dnešní „východní Německo“ nejateističtějším regionem Evropy – asi vědí proč:-)

    – Vartislava nechal Lev oběsit, Prislav už předtím zradil a připojil se k Dánům a pak Němcům, Pribislav, velký muž, hrdina a pravý následovník svého otce, bojoval až do konce a stal se zakladatelem dynastie pomořanských vévodů. Nicméně on už byl pouhým „odbojářem“, měl území, které bylo zlomkem území jeho otce, význam jeho boje už nemohl být velký.

  4. Jan permalink
    Listopad 18, 2013 02:08

    Vážený Vladislave,

    ano, ve svém příspěvku jsem měl několik chyb, kterých jsem si všiml až po odeslání komentáře. Taky jsem je uznal a držme se historie. To znamená, že nebudu komentovat Váš slovosled, interpunkci a překlepy ve Vaší odpovědi.

    V bodech:

    – Pro Vaší informaci, nejsem pokřtěný a na mše do kostela nechodím. Vidím, že posuzujete svět stylem „kdo není s námi, je proti nám“. Čí metody mi to asi připomíná?

    – „… nikoliv z Říma, ale z politicky stále bezvýznamnější Byzance.“ V době knížete Rostislava byla středověká Byzanc na svém vzestupu a nikoliv tedy „politicky stále bezvýznamnější“.

    – Co se týče Vaší reakce ke sv. Václavovi. To myslíte vážně? V době komunismu byli vyzdvihováni husité, jako předchůdci komunismu. A znamená to snad, že jimi skutečně byli? Na počátku minulého století prosazovali polští historikové, že dějinným úkolem Polabských Slovanů bylo postavit hráz proti německé rozpínavosti, aby pomohli ustanovit polský slovanský stát (Kazimierz Wachowski, později G. Labuda). A znamená to snad, že je to pravda? V německé historiografii se zase razil názor, že Slované si neumí vládnout sami a není nutné pro Polabské Slovany mít vůbec nějaký název (např. Hermann Aubin). A znamená to snad, že je to pravda? J. Kollár zase považoval slovanský kulturní přínos za tak významný, že prý i obyvatelé severní Itálie jsou Slované (viz Kollár – Staroitalia Slavjanská aneb objevy a důkazy živlů slavských v zeměpisu, v dějinách a v bájesloví. Zvláště v řeči a v literatuře nejdávnějších vlaských sousedních kmenů, z kterých zřejmo, že mezi prvotními osadníky a obyvateli této krajiny i Slavjané nad jiné četnější byli). Historické bádání bylo zkrátka ovlivňováno dobovými společenskými změnami a potřebami. V nacionálně vypjatém přelomu 19. a 20. století se objevilo na obou stranách řada nesmyslů. A proč myslíte, že za doby Protektorátu byl sv. Václav vyzdvihován? Němci potřebovali nalézt kontinuitu závislosti českých zemí na Říši. Jednalo se o propagandu, stejně jako když H. Himmler v roce 1936 označil Jindřicha Ptáčníka za zakladatele německých práv na východě. Chtěl tím ospravedlnit nacistický plán s východní Evropou. Opět se jednalo o propagandu. Takže Vám gratuluji, že jste podlehl téměř 70 let staré propagandě :-)

    – Proč nepomohl Luticům, rodu své matky? A můžete mi vážená pane říci s čím? V době sv. Václava se přemyslovská doména rozkládala v bezprostřední blízkosti Prahy (zhruba o rozloze dnešního Středočeského kraje). Jeho družina mohla čítat podle odhadů tak několik desítek mužů. Navíc Václav měl s Jindřichem Ptáčníkem mírovou smlouvu (na rozdíl od Luticů a Daleminců nemluví Widukind o žádných bojích před Prahou). Navíc Jindřich Václava, jakožto nejmocnějšího z českých knížat potřeboval, protože nechtěl nechat české země v zájmové sféře Bavorska, na něž se Přemyslovci upínali už od dob Václavova otce a strýce.

    – Ukažte mi prosím, kde jsem označil Václava za „ryzího vlastence“. Takové slovo pro tuto dobu prostě užívat nemůžete. Stejně jako slova „občan“, „moderní stát“, atd. To by jste potom nepsal takovou nesmyslnou dedukci, že po jeho vraždě nevzniklo povstání či jakýkoliv odpor proti jeho odstranění. Přečtěte si Kristiánovu legendu, kde autor píše, jak Boleslav a jeho bojovníci zabili po svém příjezdu do Prahy Václavovi věrné a jejich děti naházeli do Vltavy. Samozřejmě je to legenda, nikoliv přímé svědectví, ale Václavovo zavraždění byl klasickým mocenským převratem, jakých v raném středověku naleznete řadu. Důležitý byl hlas družiníků a nižších velmožů (to je ostatně vidět na sporu Ludmily a Drahomíry, který ovšem NEBYL sporem pohanství a křesťanství). Když nastoupil nový vládce, musel buďto zlikvidovat nebo přetáhnout na svoji stranu družiníky a velmože svého odstraněného předchůdce.

    – Nechápu Vaši poznámku k mírovému tributu. Na jednu stranu uznáváte, že se jednalo o běžný diplomatický prostředek, a na druhou stranu sem pletete nějaký Slovany a Němce. Tribut nebyl žádnou kolaborací, jak diletantsky píšete. Řád německých rytířů bral tribut od Polska a později v 15. století se situace otočila. K Vaší otázce. Ano, za knížete Gotšalka, Kruta a Jindřicha pod Obodrity spadaly i tři hlavní nordalbingské kmeny, které jim odváděly dávky a byly povinováni vojenskou službou, což podle zaznamenaných zpráv většinou splnily (vesměs Helmoldova kronika). Navíc kdyby se jednalo jenom o poplatek toho, kdo chtěl být nechán na pokoji, jak píšete, tak by to nedávalo smysl. Proč by útočník přijímal nějaký poplatek, když by si mohl „nakrást“ více na protivníkově území. Slib tributu byl většinou součástí i aktu uzavření příměří. Jak jsem již psal – dočasné uznání převahy protivníka, nikoliv trvalou poddanost. K poslední větě tohoto odstavce o křesťanských celcích. Byzantská říše platila tribut i nekřesťanským „národům“. To se Vám trochu vylučuje ne? Navíc bych si vyprosil, aby jste mi vkládal do úst něco, co jsem neřekl. Ano, křesťanství bylo u nás přijato místními elitami mírově. Opakuji znovu svoji otázku, na kterou jste mi neodpověděl: „vy víte o nějaké křížové výpravě na naše území v období raného středověku?“. Stejně tak bylo přijato v Polsku atd. V Polabí máme doklady o násilném i nenásilném šíření křesťanství. To nikdo taky nepopírá. Navíc první obodritský kníže Slavomír přijal křest již v roce 821. Nemělo to sice žádné širší dopady, ale křesťanství bylo u Polabských Slovanů známo. Navíc jejich území bylo cílem misionářů, ale i během éry křížových výprav i ničivých vpádů. To jsem nikdy nepopřel.

    – na Vaše argumenty týkající se „marketingového tahu“ nebudu reagovat, protože je to dle mého názoru zbytečné. Jenom však krátce. Křesťanství se nešířilo z vrchu (od panovníků), jak se mylně domníváte, nýbrž postupně z nižších kruhů. Když římští císaři přijali oficiálně křesťanství za státní náboženství, zřekli se i titulu Pontifex Maximus. Navíc se nejednalo o jejich záměr vše kontrolovat, protože se objevovaly spory mezi církví a císaři (jeden z prvních viz sv. Ambrosius). A takto bychom mohli dospět až do středověku. K Vašim plamenným proslovům o armádě a podlidech pohanských. Já nepopírám, že k násilnostem z důvodu náboženských docházelo, ale vysvětlete mi jak se v tom lišší pohané, když římští císaři pronásledovali křesťany (Nero, Dioklecián). Navíc císař Decius vydal nařízení o povinném obětování římským bohům. Kdo to neučinil byl potrestán a často i zabit (viz. papež Fabián atd.). Chápu, že máte černobílý pohled na svět a vidíte to jenom z té jedné strany, ale historie je mnohem složitější, než jste evidentně ochoten připustit.

    – Vaše spojení sv. Vojtěcha, Augustina a Saula považuji za velice zábavně. Vy přenášíte dnešní pojetí náboženské svobody do středověku. To je ovšem zásadní chyba, které si je vědom každý student prvního ročníku. Ano, bylo pro panovníky se nechat pokřtít a vstoupit do „klubu“ křesťanských zemích. Ale opět. Nemůžete to porovnávat dnešní morálkou a dnešními hodnotami. To by jste takto mohl říci, že vlastně všichni lidé v historii byli divní a jenom dneska je to super. Pokud si to myslíte, je mi Vás upřímně líto. Mimochodem. Velice mě pobavil Váš slovník o „intoxikaci křesťanským jedem“ :-D Bravo, opět by na Vás byl Němec s knírkem pyšný.

    – Obodritská knížata byla křesťanská pouze po Gotšalka? A to jste opět vyčetl z knihy „Jak šla historie na vandr?“ Knížata jako Dražko, Vlčan, Čedrag byli pohané. Kníže Sclavomír se v roce 821 nechal na smrtelné posteli pokřtít. Posléze následovala řada křesťanských knížat (s několika výjimkami). Dokonce i kníže Mstivoj, který se podílel na povstání v roce 983 byl křesťanem. Není pravda, že po Gotšalkovi byla knížata u Obodritů pohany – kde máte Jindřicha, Budivoje a Svatopluka? Zejména ze Jindřicha byl v Alt-Lübecku vybudován kostel a nový palác podle „západního“ modelu.

    – A můžete mi říci prosím odkud tento číselný údaj máte? Já své zdroje udávám. VY NE! Takže si tu nehrajte na posledního spravedlivého. Snažte se mi prosím na tuto otázku tentokrát odpovědět, když hovoříte o „dobových kronikách“. Děkuji. Jenom trocha prosté matematiky. Evropa měla v období raného středověku něco kolem 40 milionů obyvatel. Dovedete si představit co by znamenal přesun dvěstětisícové armády? Jak by jste to proboha živil, šatil a vůbec? Je pravda, že se výpravy účastnili přední muži z Říše, Čech a Dánska, ale tento číselný údaj o počtu vojáků prostě není na tehdejší podmínky a možnosti realistický. Pro informaci. Obléhání Jeruzaléma v roce 1099 se účastnilo cca 13 000 křižáků. A uznáte, že Svatá země měla pro ně mnohem větší význam.

    – Co to zase říkáte? Niklotův úspěšný výpad proti sasko-dánskému proudu výpravy nezpochybňuji. Navíc výprava opravdu selhala na nesoudržnost velitelů, ale trochu jinak než si myslíte. Vojensky byla celkem úspěšná, ale selhala z náboženské stránky (více. Christopher Tyerman) .

    – Bratře pohane, víte Vy vůbec, co byla scholastika? (už se těším na citaci z Wikipedie)

    – Po smrti Niklota se koordinovaný postup Obodritů zhroutil? Aha, a Vartislav a Pribislav dělali podle Vás co?

    – Ale, Vy jste odborník na dobu lucemburskou :-D Koukám, že o tom víte ještě větší nic, než o raném středověku. Postavení českých panovníků v rámci Říše se vyvíjelo po určitou dobu a jeho postavení bylo v každém případě výjimečné, a to z několika důvodu:

    A) Patřil k sedmi kurfiřtům
    B) Jako jediný z kurfiřtů držel královskou korunu (středověk a část novověku).
    C) Držel rovněž „úřad“ arcičíšníka.
    D) Jako jediný kurfiřt byl Slovan (či spíše neněmec)
    E) Římský panovník v českých zemích nedržel, na rozdíl od jiných „říšských teritorií“, žádné majetky. (Chebsko bylo prakticky nesplatitelnou zástavou vůči českému králi, která ovšem navíc původně patřila k Říši).
    F) Římský panovník nemohl volně nakládat s českým trůnem a musel respektovat domácí volbu (ačkoliv místy boje skutečně propukaly, ale to se dělo všude!).
    G) Římský panovník nesměl v Čechách pořádat soudy.
    H) Český panovník se nemusel účastnit všech říšských sněmů.
    I) Na rozdíl od jiných útvarů Říše nemohl římský panovník zacházet s Čechami jako s uprázdněným lénem atd.

    To vše jsou body, které se krystalizovaly postupně, ale je to stručný výběr.

    – Jasně. To víte, že je brali jako podřadné. Proto toho prašivého Slovana/Čecha učinili jedním z volitelů římských císařů a v několika případech byl český panovník pověřen správou části říšských záležitostí v době císařovi nepřítomnosti. Mimochodem jaké NAŠE hodnoty neměli ti hnusní Němci uznávat??? Vy o nějakých víte?

    – Neříkejte, Karel IV. čelil několikrát návrhům na své sesazení a patřil k nejméně silným římským císařům. Jasně, on prosadí zákoník Říše, který vydržel až do roku 1806, ale byla to úplná nula. Vy jste tedy materiál. Uveďte mi prosím konkrétní případy, kdy měl být Karel IV. sesazen. (Nepočítejte jeho boj s Jindřichem Bavorem či drobná povstání, protože to byla naprosto běžná věc). A samozřejmě prosím uveďte zdroje.

    – Václav IV. byl sesazen pro svoji neschopnost řešit církevní schizma. Navíc od určité doby příliš do Říše, na rozdíl od svého otce, nejezdil. Ale byl to právě Václav, kdo řadu monumentů svého otce dokončil. Ale to Vy asi neoceníte, protože evidentně o architektuře nevíte vůbec nic, jelikož jste skončil u konstrukce stromu :-)

    – Mimochodem. Název Svatá říše národa německého je pozdější název. V době Karla IV. tento název neexistoval. Objevil se až v 15. století a užíval se pouze pro „oblast Němců“.

    – Já jsem neřekl, že tzv. „naši pohanští předkové“ byli zabednění. To jste řekl Vy. A rozhodně se nebudím hrůzou jak píšete.

    – „orientálními židovskými moudry“ – brrrr :-) Vy snad toho chlápka s knírkem přímo zbožňujete :-).

    Mimochodem. Já lidi zdravím, ne kvůli nějaké víře či pokrytectví. Jsem prostě slušně vychovaný. To pohané nejsou?

  5. Vladislav permalink
    Listopad 17, 2013 20:35

    Jane, obávám se, že Vám tam toho ujelo podstatně víc, než dvakrát „y“. Miluji rozumbrady Vašeho typu, kteří sice neovládají pořádně ani jazyk země, jejíž státní příslušnost mají uvedenou v dokumentech, ale zato se umějí tak nádherně urážet a pohoršovat! Čí metody mi to jenom připomíná?? Ups, že? To jste se naučil kde?
    Vzhledem k tomu, že jsem autorem toho úděsného článku zrcadlícího mé povrchní, nevzdělané a naivní postoje, dovolím si zareagovat na Váš komentář, pokud mi to ovšem jakožto pravděpodobný příznivec jediné možné, před 2000 lety zjevené pravdy, blahosklonně dovolíte.

    V bodech:
    – nikde jsem byzantskou říši nenazval politicky bezvýznamnou. Její význam až do jejího vyvrácení Turky okolo roku 1453 nepopírám
    – pokud jde o knížete Václava, doporučuji položit si několik otázek, Za prvé, proč byly jeho politické postoje tolik vyzdvihovány v době Protektorátu Čechy a Morava německými okupanty? Proč nepomohl Stodoranům, tedy rodu své matky, a dalším západolužickým kmenům? Proč, když se podle Vás jednalo zřejmě o ryzího vlastence, po jeho vraždě nevzniklo povstání či jakýkoliv odpor proti jeho odstranění??
    – když byl tribut míru naprosto běžný prostředek středověké diplomacie (což jistě byl, souhlasím), proč byl ve vztahu Slované – Němci placen vždy jen jedním směrem? Platili snad někdy Sasové Obodritům nebo Bavoři Čechům? Platili Frankové Moravanům? Není to spíše tak, že platil ten, kdo chtěl „být nechán na pokoji“ tomu, kdo na něj trvale útočil? Jak je možné, že těmito útočníky byly ve vztahu křesťanský stát – pohanský stát téměř vždy jen křesťanské státní celky?? A jak to jde dohromady s vaší tezí o mírumilovném šíření křesťanství?
    – Ježíš byl a je marketinkový tah. Standardní marketinkový tah. Nikdo nevolá: přijďte ke mně, prodejci, a ukažte mi tu svou reklamu, tu svou marketinkovou kampaň, a já si pak koupím vaše zboží – kdepak, „prodejci“ přichází sami a nutí svůj marketinkový výplod lidem, kteří by o něj sami od sebe zájem neměli – a často se jim podaří nakonec VYTVOŘIT V TĚCH LIDECH POTŘEBU TOHO PRODUKTU. S Ježíškem je to úplně to samé. nikdo ho nechtěl, ale x panovníků si postupně uvědomilo, že jestli chtějí jedinou moc (samozřejmě ve svých rukou), potřebují centralizovanou kontrolu nad vším, a tedy i nad vírou (ve středověku mnohem důležitější, než dnes). A tak byli povoláni zvěrozvěstové, a pokud to nemělo marketinkově smysl, nastoupila armáda – ta už těm podlidem pohanským křesťanskou lásku vysvětlit zvládla mnohem snáze.
    – nenaučil jsem se žádné bohy a nedodržuji žádné rituály, nemohu za Vaši představu o pohanství odněkud ze „skupinky“, nedělního kázaní nebo letniční školy
    – už jsem psal v předminulém bodu: ZE SVÉ VLASTNÍ SVOBODNÉ VŮLE KŘESŤANSKOU VÍRU NIKDO NEPŘIJAL, snad až na pár svytých Vojtěchů, Augustinů, Saulů a dalších duševních pacientů. Evropští panovníci ji přijímali proto, že museli být „v klubu“ – jinak by měli smůlu. Poddaní proto, že jim to určila šlechta, které patřili. A hlavně proto, že kdo nebyl křesťanem, tak nebyl vůbec – shořel, byl zkrácen o hlavu, utopen v koši apod. Doporučuji položit si základní otázku: BYLO AŽ DO 18. STOLETÍ KDEKOLIV V EVROPĚ MOŽNÉ PROHLÁSIT SE ZA POHANA, ATEISTU, ODPŮRCE KŘESŤANSTVÍ, a neriskovat přitom život? Jak se to slučuje s Vaším názorem, že přijetí křesťanství bylo dobrovolné??
    – To, že lutické kmeny mezi sebou vedly občas i války a že mezi sebou soupeřily o vůdčí roli, je naprosto přirozené. Nikde jsem netvrdil a netvrdím, že to vždy byla selanka. Mnohem podstatnější ale je, že lutický kmenový svaz vydržel bez intoxikace křesťanským jedem až do poloviny 12. století.
    – obodritská knížata byla křesťanská pouze po Gotšalka, poté bylo křesťanství smeteno pohanskou reakcí a až do křížové výpravy byly obodritské elity opět pohanské
    – 200 000 křižáků a nepřesné údaje v kronikách? Kolik jich tedy podle Vás bylo? Jistě máte přesnější zdroje, než jsou soudobé kroniky, budu rád, když s nimi vyjdete na světlo:-)
    – křížová výprava tedy byla neúspěšná hlavně kvůli neshodám velitelů? No jistě máte pravdu, bratře scholastiku, není přece možné, aby méněcenní pohané porazili křesťany běžnými prostředky, to je naprosto vyloučeno
    – Jindřich Lev porazil v roce 1160 Obodrity především proto, že se mezitím rozpadla obodritsko-lutická koalice, Jindřich se připravil na standardní obodritskou taktiku spálené země a Niklot padl – měl už 70 let a po jeho smrti se koordinovaný postup obodritů zhroutil
    – český panovník NIKDY neměl významné postavení v rámci tzv. Svaté říše římské národa německého. Karel IV, asi nejmocnější český panovník všech dob, čelil několikrát návrhům na své sesazení a poatřil nejméně silným římským císařům, a jeho věčně opilý syn Václav byl sesazen ihned, jakmile to bylo možné. Němci brali Čechy a další Slovany vždy jako méněcenné přivandrovalce z východu a „kámošili“ s námi především v závislosti na tom, jak jsme se chtěli stát stejnými, jako byli oni. Naše hodnoty neuznávali.

    Rozumím k tomu, že zřejmě patříte k ne nepočetné skupině „“Čechů“, kteří vždy budou předstírat, že patří „někam na západ“, plakat dojetím nad „evropskými kulturními hodnotami“ a budit se v noci hrůzou z představy, jaké to muselo být, když jsme ještě žili na stromech, neosvíceni světlem křesťanství a nechráněni mocnou německou rukou, dokud naše hodnoty nebyly tak rozkošně prošpikovány orientálními židovskými moudry.
    Jsem rád, že aspoň Vy tomu zřejmě rozumíte, když už tomu nerozumím já a nerozuměli tomu zřejmě ani naši zabednění pohanští předkové.
    Ale to je Váš problém. Zdravit Vás nebudu, my pohané nejsme pokrytci a nerozdáváme lásku tam, kde za strojeným úsměvem následují škrtící ruce a bič na zotročení bezbožných méněcenných pohanských podlidí.

  6. Jan permalink
    Listopad 15, 2013 16:01

    Ups, dvakrát mi tam ujelo „y“. Za to se omlouvám. Ale když je člověk rozčilený, tak dělá chyby.

  7. Jan permalink
    Listopad 15, 2013 15:57

    Úděsný článek. Odpusťe, ale Váš názor je povrchní, nevzdělaný a naivní. Vybírám pouze namátkou.

    Nazvat byzantskou říši v době knížete Rostislava za „stále politicky bezvýznamnou“ je naprostý nesmysl. Byzantská říše představovala po celý raný středověk velmoc, jíž v Evropě nebylo po stránce kulturní, hospodářské, administrativní i vojenské rovno.

    Tak sv. Václav byl „český kolaborant“ a „anální alpinista Říma“. To máte z knihy „Jak šla historie na vandr?“ Označíte také byzantské císaře za kolaboranty s Araby či Bulhary, protože jim platili tribut míru? Nebo dokonce označíte císaře Jindřicha I. Ptáčníka, který platil podobný tribut zase Maďarům? Tribut míru byl naprosto běžně užívaný prostředek ve středověké diplomacii. Neznamenalo to v žádném případě poddanství či cizí nadvládu. Pouze, často dočasné, užnání převahy druhého. Jakmile byl nepřítel oslaben, tribut byl zpravidla vypovězen. Zkrátka běžná učebnicová poučka.

    Představa Ježíše jako „marketingového tahu“ ponechám bez širšího komentáře, protože tomu se člověk může jenom smát. Proč si myslíte, že být pohan bylo a je něco cool. Neberu Vám to. Myslete si co chcete, ale vy evidentně o středověkém slovanském pohanství nevíte vůbec nic. O křesťanství ani nemluvě. To by jste nepsal takový nesmysl, jako že se křesťané modlí ke kříži. Vaše idealistické představy o pohanství Vám raději nebudu vyvracet. Ale měl by jste vědět, že to neznamená se naučit bohy a dodržovat nějaké rituály, které jsou z větší části pouze novodobou nahrážkou, protože o slovanském pohanství víme minimum. Především nelze stavět křesťanství a pohanství jako dvě ideologie. Pokud víte z čeho všeho křesťanství vychází, tak je to jasné.

    Váše diletanské výroky o tom jak nám byla křesťanská víre vnucena jsou velice úsměvné. Kníže Mojmír na Moravě, jeho soused Pribina nebo pozdější česká knížata přestoupila na křesťanskou víru dobrovolně. Nebo vy snad víte o nějaké křížové výpravě v raném středověku na naše území? Už prvně známý křest 14 z českých knížat v roce 845 v Řezně byl dobrovolnou akcí českých knížat. A že byl politicky motivován? A co v té době nebylo? Vy si myslíte, že svatyně na Arkoně u Rujánců či svatyně v Rethře u Ratarů nesledovali politické cíle a zachování své moci? Čtyři hlavní veletské/lutické kmeny posléze z těchto důvodů vedli proti sobě občanskou válku. Ratarové si prostředictvím Rethry, která byla asi někde na jejich území udržovali vůdčí pozici v celém lutickém svazu (NE KNÍŽECTVÍ – u Lutici na jedno století mizejí z písemných pramenů a objevují se tam až ve Widukindově líčení k roku 928/9. Od té doby tam již žádná knížata nejsou! Jednalo se o „teograticko-kmenové zřízení). Navíc stejně tak i obodritská knížata, která byla od 10. století ve většině případů křesťanská.

    200 000 křižáků? A kde by to prosím vzali? Číselné údaje ve středověkých pramenech jsou dosti nespolehlivé. To by jste mohl vědět. Výprava navíc selhala kvůli neshodám velitelů, kterých bylo hodně. Když ale v roce 1160 vedl novou výpravu jediný velitel (Jindřich Lev), výprava byla úspěšná.

    Nevím co Vám osobně židé udělali, ale jeden Němec s knírkem by na Vás byl hrdný. Ano, české země byly součástí Sv. Říše římské, ale to není žádná ostuda. Navíc český panovník měl vždy významné postavení v rámci celé Říše a římský panovník tu neměl žádné účinější pravomoci. Každopádně to nebyla žádná okupace, která by se dala srovnávat s protektorátem. A Vaše definice tzv. „židokulturní“ Evropské Unie? Nepoužívejte slova, kterým nerozumíte a nepište o tématu, o němž nevíte absolutně nic.

    Zdaví.

    J.T.

  8. Hrajnoha permalink
    Květen 19, 2011 16:34

    Christogenos, pri pohľade na tvoju stránku ma jedna vec zaráža…ako to myslel Hitler keď ustanovil organizáciu ríšskej viery, propagujúcu ódinizmus, vyjadroval sa v zmysle: „O kresťanstvo je treba sa po vojne postarať…“ a počas jeho bohatej magickej a okultnej činnosti asi tiež nevzýval boha Izraelitov. Ten symbol dominujúci tvojej stránke taktiež nemá nič spoločné s Ježišovým učením…

  9. Swantowiet permalink
    Květen 16, 2011 21:45

    http://mk.christogenea.org/
    Tak tohle je hustej matroš!! :-DDDDDDDDDD

  10. Swantowiet permalink
    Květen 16, 2011 21:41

    Vzácní pánové,
    film Agora (2009) je dobrý film, ale obsahuje několik neduhů:
    1.) Hypatea je moc mladá, je sexy a je ateistka. V době smrti ji mělo být od 45 do 65 let.
    2.) Výstroj, výzbroj a ogranizace římské branné moci neodpovídá době, ale období dynastie Severovců, moje oblíbená hnidopišská poznámka. :-D
    3.) Biskup Synesius zemřel v roce 413, dva roky před Hypatií, ve filmu ji přežije.
    4.) Historický biskup Synesius ji kupodivu hájil, hlavnim záporákem má být „svatý“ Kyrril.
    5.) Vlčice na podstavci, která kojí Romula a Rema, pochází až z 15. stol, renesance.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: