Skip to content

Biografie Varga Vikernese

Květen 12, 2011
by

Varg Vikernes se narodil  11. února 1973, v 21:58, v norském Bergenu. Někteří by možná byli radši, kdyby to bylo v 6 hodin, 6. dne, 6. měsíce; jiní by možná považovali za příhodnější 8. den 8. měsíce. Tak či onak, datum  zůstává něčím pevným v životě, který by se ponořil do mytologie, legendy a skutečně moderního folkloru.

Je skutečně mnoho věcí, které lze říci o Vargovi a jeho skupině Burzum. Mohl bych použít tento odstavec jen k výčtu „faktů“, ale – jakkoli mohou být dramatická – nepřiblížila by se k tomu, aby vám podala úplný obrázek toho, co Burzum opravdu představuje. To proto, že Burzum vyžaduje, aby o něm bylo uvažováno holisticky, protože Vargovi se tak často nerozumí. Existují nekonečné příběhy a vyprávění, ale pokud jste je neslyšeli všechny – nebo žádné – nemůžete jim začít rozumět. Jak Varg sám často říká, Fama Crescit Eundo, fáma roste šířením se.

Jistým způsobem by se dalo předpokládat, že Burzum zesílilo dokonce mimo kontrolu svého zakladatele. Ale ať už bych těmito slovy popsal cokoliv, nikdo nemůže začít chápat Burzum, aniž by slyšel hudbu. Jakkoliv může být příběh dramatický, je vnitřně spojen se soundtrackem, k němuž se odvíjel. Poslech hudby vám řekne o entitě, kterou je Burzum, víc než by tu vůbec dokázalo 10.000 slov.

Nechci, aby se tento příspěvek stal hlavně detailní biografií, protože většina z vás čtenářů již bude mít povědomí o mnoha detailech Vargovy legendy. Pro ty, kteří o něm ví jen málo, zde představím stručnou historii a jako úplnější verzi doporučuji obstarat si knihu Lords of Chaos od Michaela Moynihana a Didrika Soderlinda /tuto knihu, Vládci chaosu, Varg nicméně silně kritizoval – pozn. překl./. Ačkoliv má do dokonalosti daleko, uvádí přesnější shrnutí událostí, než můžete asi získat z hudebních časopisů hlavního proudu. Místo toho se zde zaměřím primárně na to, proč je Burzum tak důležité a pro koho.

Kromě roku, stráveného v Iráku (kde byl pracovně jeho otec), Varg vyrůstal v norském Bergenu. Bez náznaku sentimentality mi to popisuje: „Jestli máš rád lesy a divočinu, Bergen bys miloval. Máme mnoho urwalderů, divokých zvířat, temných hor a divočiny. Některá místa v lesích jsou tak hustá, že se musíte plazit, abyste se někam dostali. Na některých místech je nejlepší způsob, jak se někam dostat – pokud ne vůbec jediný – najít říčku a skákat ze skály na skálu podél jejího toku.“ Toto vyvolává téměř představu Zlatého věku, doslovného konceptu vysněného řeckými a latinskými básníky, dávného útočistě přírody než lidé odešli žít do měst a zapomněli na Matku Zemi. Takové idylické prostředí se zdá téměř neskutečné, ale je zcela přirozenou součástí života v Bergenu, pokud ho hledáte. Samozřejmě je pravda, že v současnosti moc lidí takové prostředí nevyhledává, a zatímco raná industrializace nakonec ukončila sny básníků o Zlatém věku, příchod křesťanství vzdálil pohanské Nory od přirozenosti. Proto by snad nemělo být překvapením, že takové klidné prostředí vytvořilo podmínky k zformování Vargovy ideologie.

O mnoho let později Varg v rozhovoru poznamenal, že lidé, kteří se mu snaží rozumět, by se měli „projít zcela sami lesem uprostřed zimní noci a pochopili byste, co mám na mysli: že les vlastně hovoří.“

Kdyby les uměl mluvit, prostředí by se možná nezdálo tak klidné, protože norský les představuje přírodní sílu, která byla okradena – křesťanství ji před 1000 lety zbavilo jejího lidu. Teprve nedávno, s rozvojem black metalu a pohanství, lesy začaly být opět zalidněny těmi, kteří hledají svou sílu.

Zdá se, že Varg měl tento mimořádný vztah s přírodou kolem sebe úplně od počátku. Nemyslím to v metafyzickém smyslu, ale spíše velmi prakticky: Varg má (a stále mít bude) silnou představivost a tam, kde jiní vidí jen „stromy“, vidí on krajinu prodchnutou legendami, troly a elfy tancujícími mezi stíny. Posledním Norem, který to takto viděl, byl umělec Theodor Kittelsen, který maloval v představách fantastické obrazy úžasné přírody, jež zažehla soudek s prachem jeho představivosti. Poté, co Kittelsenův lid zcela podlehl žido-křesťanskému zaměření se na podřízenost a materialismus, přestal se také dívat tímto způsobem a od té doby elfové na dlouho zmizeli. Není náhoda, že Varg si vybral Kittelsenovy obrazy jako obal na několik svých alb.

Na konci 80. let se teenager Varg začal zajímat o metal a jistě byl součástí této obliby i element rebelie, který je s metalem spojován. Idea rebelie proti status quo je stále ve velké míře součástí Burzum, black metalu a pohanské víry prostě proto, že žido-křesťanství je nyní u moci, takže na nás spočívá břímě vyvolat jakousi revolucí převrat. Samozřejmě existuje mnoho skupin, které představují „rebelii“ (v různých stupních), ale nemá smysl kritizovat současný stav společnosti, pokud se neuvede nějaká alternativa. Metalová hudba znamená velké množství tvořivé energie, ale pokud není někam zaměřena, může být celkově velice snadno zmanipulována společností. Burzum činí zvláštní – a vyzdvihuje ho nad pouhý status „rebela“ – to, že Varg má zcela jasnou vizi nové společnosti a má velmi reálné cíle (doložené skutečnými činy). Pokud jdete po ulici v tričku Anal Cunt, mohli byste tím určitým lidem dát najevo, že nenávidíte je i jejich hodnoty. Pokud nosíte tričko Burzum, dáváte najevo, že nenávidíte společnost a její hodnoty a pracujete na vytvoření nové společnosti s novými hodnotami.

Tohoto aspektu Burzum se „mocnosti“ bojí nejčastěji. Být pouze rozhněvaný na společnost nic neznamená. Naplňujete tak jen nezbytnou sociologickou roli jakožto hlas disentu a ve skutečnosti podporujete současnou společnost jako celek. Ke změně uspořádání společnosti potřebujete mít vizi, nový soubor názorů, které mohou lidé přijmout za své. Toto právě činí z Burzum plným právem hnutí.

Na konci 80. let však Varg teprve formoval svou politickou a hudební vizi. Hrál sporadicky v několika skupinách (jako byli Satanael a Old Funeral), ale žádná z nich skutečně nevzbudila jeho představivost – a tím, že šlo o „typické death metalové“ skupiny, ve skutečnosti představovaly vlastně jen druh konformity, které se on snažil vyvarovat.

Místo toho se zaměřil na tvorbu vlastní hudby, inspirované tolkienovskými krajinami, které zabydlovala jeho bohatá představivost. Na počátku 90. let z toho vznikla jeho sólová skupina Burzum. Ačkoliv jednou nechal session hudebníka nahrát basové party /byl to Samoth ze skupiny Emperor na EP Aske – pozn. překl./, za Burzum vždy výhradně odpovídal Varg Vikernes, a tak hudba natolik závisí na jeho osobitém druhu geniality, že je těžké si představit, jak by se na ní mohl podílet ještě někdo další, nebo jak by se někdo mohl napojit na tentýž zdroj tvořivosti a fantazie. V mnoha ohledech je nutné, aby tomu tak bylo, protože Vargova vlastní vize formuje hudbu stejně jako jeho hudební vize formuje jeho samotného; zvláštní rovnováha, která z toho vyplývá, je Burzum a těžko si lze představit, že by do ní zapadl někdo další.

První, stejnojmenné album Burzum bylo vydáno roku 1992 u Deathlike Silence Production, nahrávací společnosti Øystein Aarsetha (Euronymouse), frontmana Mayhemu. Mayhem, stejně jako Burzum, byli jedni z originálních „black metalových“ skupin nového žánru, který se vydělil spojením death metalových témat se strašidelnou atmosférou a pohanskými texty. Pak následoval kolotoč událostí, kdy mnoho nejznámějších norských kostelů lehlo popelem, Euronymous (mezi jinými) byl mrtvý a Varg uvězněn (ověnčen svým novým statusem sociálního revolucionáře). Nebudu zde popisovat vše, protože existuje mnoho interpretací faktů a detaily můžete nalézt kdekoliv jinde. Místo toho se zaměřím na několik specifických incidentů.

Fantoft Kirke, dřevěný kostelík, vzdálený 5 kilometrů od Bergenu, stál od 12. století (dokonce byl rozebrán a znovu postaven roku 1883) a považoval se za jeden z nejvýznamnějších norských kostelů. V brzkých hodinách 6. června 1992 byl vypálen členem neopohanské armády, která se vynořila z norské black metalové scény. Právě tak, jak Varg vytvořil hudební směr scény, zároveň i vedl militantní křídlo hnutí (ačkoliv norská policie nikdy nenalezla při jeho procesu skutečný důkaz). V té době již Varg dlouho označoval žido-křesťanství jako „duchovní mor“, který zničil norské pohanské kořeny – a rozhodl se, že s tím něco udělá.

Abychom pochopili symbolismus pálení kostelů, musíme se zastavit a na chvíli popřemýšlet. Zcela jasně je tu zřejmý důsledek – spálením křesťanských kostelů se proti němu vede válka. Pak je tu motiv pomsty. Před tisíci lety křesťané znesvětili v Norsku pohanské chrámy a na hranicích upalovali pohany. Varg se vždy prohlašoval za Odinova vojáka a pohanská náboženství se mají hodně za co mstít.

Kostely, jako Fantoft Kirke, stojí obklopeny přírodou. Jak by Varg podotknul, neznamená to, že jsou součásti přírody. Ve skutečnosti fakt, že stojí v přírodě, ještě více uráží pohanství, než kdyby byly skryty daleko uprostřed měst. Kostely stojící v lesích představují nejen odvrácení od přírody, ale také invazi. Tak pro lidi jako je Varg znamená spálení kostela odstranění skvrny na pohanské krajině, osvobození přírody z pásu cudnosti žido-křesťanství.

Varg (používající svůj nom de guerre Count Grishnackh) a Euronymous byly dvě nejvýznačnější postavy na black metalové scéně. Navzdory vysokému stupni spolupráce v počátcích se oba rychle rozešli. Zatímco Euronymous se chtěl věnovat více „satanské“ image (jak hudebně tak ideologicky), Varg cítil, že „Satan“ byl jen další součástí žido-křesťanské mytologie a že žido-křesťanský styl myšlení je třeba zcela opustit. Jeho vize se místo toho rozvíjela směrěm k obrození norských bohů a znovu nalezení skutečné norské rasy a kultury. Ti dva se rozcházeli i v dalších záležitostech a zanedlouho se jejich svár stal veřejným.

10. srpna 1993 Varg přijel do Euronymova bytu v Oslo. Strhl se boj a Euronymous byl ubodán. Nebudu zabíhat do detailů jeho zabití, ale jen uvedu, že Varg věřil tomu, že Euronymous se ho chystá zabít (jak potvrdilo Euronymovo posmrtné tribute album).

Mayhem (v tu dobu podepsali smlouvu s nahrávací společností Burzumu) nedávno řekli, že  Euronymous několik týdnů před smrtí navšívil věstkyni, která mu řekla, že Varg bude brzy uvězněn za vraždu. Euronymous usoudil, že tím zabitým může být právě on, a začal plánovat, jak události předejít a zabít Varga první – tak vlastně urychlil svou vlastní smrt a naplnil proroctví.

Takový smysl pro fatalismus a vlastně vytvoření dojmu legendy o sobě samotném připomíná mýty o řeckých bozích spíše než o hudebnících. Snad si to Varg ani neuvědomoval, ale znal způsob, jak osvítit lidskou představivost – zcela jednoduše účinkoval v opravdové norské legendě konce 20. století. I kdyby lidé zapomněli příběhy o Ódinovi, Baldrovi a Thorovi, jejich představivost by brzy ozářily moderní příběhy o Countu Grishnackhovi a Euronymovi, s nimiž se setkávali každé ráno na titulních stranách norských novin.

Do značné míry tento dojem „legendy“ vysvětluje velký počet fandů Burzum, kteří vlastně nesouhlasí s mnoha Vargovými ideami. Když čteme Shakespearovo dílo Macbeth, jsme fascinováni onou postavou, činy, poezií, i když bychom nechtěli pod takovou vládou žít. Stejným způsobem je mnoho lidí fasinováno Vargovými činy, jeho legendou, hudbou, ačkoliv nesouhlasí se vším, co říká.

Pro ně deska Burzum znamená něco mimo obyčejnost každodenního života, malý kousek příběhu skutečného života, podobného těm, který je obvykle omezen na plátna kin či stránky románu. Pro mnoho lidí je Vargův svět natolik odlišný než jejich vlastní realita, že je to jako krok do jiného vesmíru. Nakonec není důležité, kterou postavu Varg v tomto vesmíru představuje – ork „Grishnackh“ z Tolkienových knih (odkud si Varg vypůjčil jméno) by mohl být „zlý“, ale pro čtenáře  Tolkiena není méně důležitý než by mohla být postava „dobrá“. Podstatné je, že pro mnoho lidí Burzum představuje živoucí spojení se světem, který si jinak lze pouze představovat. Takže pro mnoho lidí jsou jeho činy mimo úhel zkoumání, jsou jen částí příběhu, kapitolou legendy.

Skutečnost, že fenomenální hudba slouží téměř jako soundtrack k událostem, činí tuto alternativní realitu ještě nezměrnější. Zatímco mnoho „rockových“ hudebníků má „image“, o níž každý ví, že je falešná, Varg žije tak, jak hraje hudbu – v tom tkví jeho charisma. Dalo by se i říci, že jeho hudba je tak silná, že zformovala jeho život, téměř jako stvoření, které se vyrostlo mimo kontrolu svého tvůrce.

Křesťanství diktuje, Burzum popisuje. Do jisté míry si nemyslím, že Varg očekává – nebo potřebuje – aby s ním někdo souhlasil, protože Burzum je více než hudba a politika, je to místo, kde „sní smrtelníci“. V probuzení převážně nečinné lidské představivosti má Varg největší šanci podnítit pohanskou revoluci a svrhnout současný servilní styl života, který ovládá moderní společnost.

Po zabití Euronymouse bylo 20. století svědkem snad svého posledního „divadelního procesu“, na nějž by mohl být hrdý i Stalin. Aby se zajistilo, že obžaloba vynese maximální trest,  byla šance na spravedlivý soud malá; důkazy byly nedostatečné, porota nebyla izolována a dokonce ti, kdo podávali svědectví, byli později obviněni z křivé přísahy. Ale do té doby již byl Varg nejznámější postavou v Norsku a v médiích probíhalo vzrušené zpravodajství o procesu. Varg toho využil; každý novinový  titulek citoval jeho názory a ačkoliv v mnoha směrech mu nebylo dovoleno podat důkazy, soudní síň se pro něho stala tribunou, z níž oslovil všechny v Norsku.

Během procesu se Burzum stalo světoznámé a anglické Misanthropy Records bylo vytvořeno proto, aby vyjádřilo úmysl znovu vydat alba Burzum i mimo Norsko.

Ve vězení se Varg začal dále vzdělávat v dějinách Skandinávie a Německa. Dále rozvíjel své ideje o obnově pohanského ducha a založil Norsk Hedensk Front (NHF), věnující se záchraně germánských lidí ze spárů žido-křesťanství. Varg se také více zaměřil na kulturu a rasu, ačkoliv mnohem uváženějším způsobem než mu bývá přisuzováno. Následný hudební vývoj přirozeně provázel nový vývoj ideologický a Varg dokončil přechod od „metalové“ hudby k výlučnému hraní na klávesy (ačkoliv stále hodně ve stylu Burzum).

Již jsme zmínili o jedné části fandů Burzum, kteří Varga následují kvůli jeho legendě. Pro tyto lidi je snadnější se s přechodem vyrovnat, protože jen představuje další kapitolu „příběhu“. Druhá skupina fandů Burzum se velmi blízce identifikuje s Vargovou konkrétní vírou, a tak je pro ně obtížnější udržet krok s každým vývojem. V knize Lords of Chaos bylo naznačeno, že „ve své roli kacíře dnešních dnů“ Varg „posunul hranici tak daleko, že nikdo není schopen se na ní dostat“. Důkazy to nepodporují. Burzum byla první black metalová skupina, která využívala klávesové skladby a pomalé části – dnes byste nenašli mnoho black metalových skupin, které tohle nedělají. Varg nahrál své první zcela ambient album na konci roku 1994 ve vězení – než bylo roku 1997 vydáno, stal se pohanský ambient styl žánrem sám osobě.

Burzum vždy bylo o krok vepředu, stále se vyvíjelo, ale nikdy neztrácelo ze zřetele svou fundamentální jednookou pohanskou vizi.

Jak se jeho názory rozvíjely, pohlíží se na něj jako na více a více extrémního a pro lidi je stále obtížnější s ním držet krok. Varg se za to neomlouvá. Nebude a nemůže slevit ze své vize, vize, kterou na prvním místě stvořila Burzum. Jeho legenda bude pokračovat a ještě bude mít více kapitol.

Když se lidé snaží posuzovat Burzum, často se snaží oddělovat hudbu od člověka a někdy to může být užitečné. Ale snad jsou ti dva neodvolatelně spojeni – Varg Vikernes je dosud stále jediný hudebník, který překročil hranici mezi fantazií a realitou a uskutečnil to, čemu věří, ve snaze vytvořit si vlastní osud. Zda se mu to podařilo, je diskutabilní, nicméně na chvíli stál v čele hudebního hnutí jako nikdo předtím.

Jako záře na severní obloze, nic menšího.

Autor: Rainer (www.burzum.com)

Reklamy
komentářů 12 leave one →
  1. Oscura permalink
    Únor 9, 2014 23:14

    Všichni podivíni a pološílenci jsou „zajímaví“, jen je nebezpečí, že se jejich konání a myšlenek, třeba různě přistřižených, chytí hlupák a neštěstí je na světě.

  2. pepke permalink
    Srpen 26, 2012 21:35

    take by se nemelo zapomenout vypalovat synagogy, mesity a dalsi pochybne modlitebny. Mojim favoritem jsou svedkove jehovovy. Nabozenstvi je zotroceni a popreni sebe sama a nad inteligenci a logikou je uz jen slepa vira v nadprirozeno. Jinak ta knizka LoCh neni spatna je tam i o Absurd, Mayhem, Darkthrone atd. Je vsak psana velmi neobjektivne. Potom co Hrabe vysel z basy nahral dalsi 3 CD (Belus,Fallen,a tu posledni jeste nemam) je to navrat do BM. Zdravim vsechny /This is WAR!!!/

  3. Bojovník Odina permalink
    Květen 16, 2011 16:07

    Jeden bojovník Odina toho moc fyzicky nezmůže, ale jeho čin může inspirovat další bezejmené Bojovníky…. a Ti pak strhnou lavinu!
    Kdo znás bude chtít být ve Valhale?

  4. Vladislav permalink
    Květen 14, 2011 00:06

    Mysliči, ty dračí hlavy v Uppsale jsou asi totéž, jako kříže na pohanských vrších, jako věnec z květů na hlavě křesťanky, jako katolický kněz shovívavě se usmívající na kluky mrskající děvčata na velikonoční pondělí: ukradené symboly.
    Tím, že je ta dračí hlava v křesťanském kostele, už není dračí hlavou, ale jen anonymní dřevořezbou předstírající, že jde o dračí hlavu. Křesťanství bylo vždy kulturně chudé a kdyby nekradlo symboly jiným, asi by brzo skončilo. Oni tomu říkají „obohacování“ a „vstřebávání“, ale jde jen o sprostou krádež, horší o to, že předstírá, že přijímaný symbol přijímá a mění tím zčásti i sebe, ale ve skutečnosti ho pouze ZNEUŽÍVÁ tak, jak potřebuje, aby mu mohlo dát přesně ten význam, který mu dát potřebuje, pro ještě větší slávu Ježíše a pro zajištění, že napříště budou lidé v tom dračím symbolu vidět přesně to, o čem se křesťané rozhodnou, že to tam vidět mají.
    V křesťanském kostele není nic, co by mělo jakoukoliv hodnotu, i kdyby to bylo z nejryzejšího zlata, s výjimkou iluzí a důvěřivosti naivních a upřímně čistých věřících, plazících se na kolenou jako zvířata pro odpustek z rukou sexuálně zastydlého kněze.

  5. Vladislav permalink
    Květen 13, 2011 23:47

    Varga tolik neznám, abych si troufl ho hodnotit, ale líbí se mi a obdivuju, že je to BOJOVNÍK s čistým srdcem, který se nebojí říct naplno, kdo je naším úhlavním nepřítelem a zařídit se podle toho. Žádné slovičkaření, žádné ohledy, prostě boj, čistý, férový. Oni se s námi taky nikdy nemazali a kam jsme z toho důvodu došli, víme všichni. Nebojovat s nepřítelem je skoro totéž, jako dát mu své zbraně. V menším znám Vargovy pocity z vlastní zkušenosti: když se k zemi zhroutí shnilý křesťanský kříž uprostřed hlubokého lesa, tak uvidíte a ucítíte všechny ty bytosti, které vám prostě a neokázale…DĚKUJÍ.

  6. Hlutwig permalink
    Květen 13, 2011 21:38

    Asi bych ho nechal takového, jakým je teď. Nejsem moc přítelem přepjatě racionálního zapřemýšlení. Moderní doba dala totiž přednost rozumu před intuicí a imaginací a tím odstartovala jednu z hlavních úpadkových spirál. Výsledkem je čistě materiální vidění světa a všechen hnus, který z něho vyplývá. Posun k racionálnímu přemýšlení může samozřejmě škodit i na individuální úrovni, u Varga by se tak nejspíš dělo na úkor představivosti. A to by byla škoda, neboť to je jedna ze schopností, která ho dělá výjimečným. I ta kontroverze k němu patří, bez ní by to nebyl on.

  7. Swantoviet permalink
    Květen 13, 2011 20:12

    No právě, lepší by bylo, kdyby občas zapřemýšlel.

  8. Myslič permalink
    Květen 13, 2011 19:57

    Rada—-To Ian Stuart taky.

  9. rada permalink
    Květen 13, 2011 19:11

    Varg je možná kontroverzní osoba, ale nemůžeme mu upřít, že šel do boje a bez ohledu na následky.

  10. Myslič permalink
    Květen 13, 2011 18:49

    Já to mám s Vargem dost složité…. Uznávám, že v něčem má pravdu, ale nelíbíse mi, že (někdy) doslova překrucuje historii. No a ten vypálený kostel… Mě ani tak nevadí, že to byl kostel. Ale vadí mi to, že to byla středověká památka, postavená ve „zvěrném“ stylu. Byly tam nádherné vyřezávané dračí hlavy, přesně takové , jako na starých pohanských chrámech, například v Uppsale.
    U Varga prostě nevím, jeho hudba se mi ani moc nelíbí. Někdy mám pocit, že je to snad opravdu prorok a někdy, že se snad zbohnil…
    Třeba jeho „Výzva ke vzdoru“, tu jsem podepsal hned a udělal bych to znovu…. Ale jindy fakt nevím, co si o něm mám myslet….

  11. Ron permalink
    Květen 13, 2011 18:30

    Ďalší krásny článok.
    Aspoň sa môžeme pokúsiť nahliadnuť do života Varga a k jeho vzťahu k prírode. Myslím si, že každý so skutočným vzťahom k skutočnej prírode ( a následne k národu ) musí dôjsť až k Pohanstvu. Ten vzťah musí byť skutočne úzky, musí tam žiť, chápať každú jej časť ( nielen zvieratá, ale aj rastliny a stromy ) ako živú, s ktorou, a ktorá k nám prehovára. Nesmie to byť človek odtrhnutý od skutočnej prírody, žijúci v betónovej industriálnej džungli. Stravujúci sa mŕtvymi potravinami ( zo supermarketov ) vypestovanými ( poľnohospodárskym veľkopestovateľstvom ) na mŕtvej pôde. Dokonca i tá pôda je živá, len v inom časopriestore. Pokiaľ ju človek nedrží pravidelne v ruke nechápajúc, že sú to v podstate mŕtve schránky rastlín a živočíchov = živá príroda a nie nejaký zhluk anorganických minerálov a následne nevidí, že po starostlivosti sa nám odvďačí živou stravou, nie je skutočne s ňou zžitý. Ťažko takýto človek s „chorým” telom ( od mŕtveho jedla ) môže mať zdravé myšlienky.
    A takto každý by mal chápať príchod kresťanstva ( ako cudzej myšlienky nomádov z blízkovýchodnej púšte bez vzťahu k nášmu národu i prírode ) ako priamy útok na našu podstatu. A týmto je možné aj pochopiť, že to vypaľovanie kostolov, ako znesvätili naše háje ( aj teraz aj u nás je plno kostolov, ktoré sú umiestnené mimo civilizácie, v lesoch, na kopcoch …, a takmer každá krížna cesta, kopec je označená krížom – proste označkovaná ako od psa, že je to jeho ) je len obranný mechanizmus – kto seje vietor, žne búrku ( neschvaľujem kvôli historickej a umeleckej hodnote, ale chápem ).
    Tá vražda ? Nikto to nevidel, svedkovia falošne svedčili… Proste, ak psa chceli biť, tak palicu si našli. Polícia je viac menej neschopná, ak natrafí na niekoho, kto stojí na opačnej strane, tak z neho spraví exemplárny prípad, aby aspoň dokázala nejakú činnosť. Ideálnym materiálom sú pre nich nacionalisti ( a berte na to jed, že každý, kto sem pravidelne chodí je už „ich človek” -:).
    Západ, ako tu už bolo spomínané je duchovne i telesne vykradnutý. Ich rozvoj v poslednom období ( po nástupe kresťanstva ) je založený na utláčaní, vykrádaní a ponižovaní druhých kultúr a rás a napr. i ten odpor voči bielym a kresťanom ( v ich chápaní biely = kresťan ) v treťom svete je len „úroda”. A teraz je schopný po tom všetkom sa postaviť na štartovaciu čiaru ako rovný s rovným ( aj voči nám ). Oni kradli lúpili – Angličania, Francúzi, Španieli, Taliani …a bohatstvo ostalo u nich aj keď kolónie už akože nemajú.
    Dôkazom, že to nie je stratené ( Andreos ) je i dnešný hokej. Ostali tam len severské štáty a Slovania a z toho tri Árijské národy, kde ten zhubný vplyv jedu z Judeje sa ešte ( zatiaľ ) tak zhubne neprejavuje. Škoda, že sa vo finále nestretnú Slovania. Žiaľ.

  12. Hlutwig permalink
    Květen 13, 2011 14:24

    Varg je zvláštní a zajímavá osoba. Možná, že sám sebe považuje za…. „tuláka po hvězdách, plnokrevného dobrodruha, toulavého Kaina věků, bojovného hlasatele nejvzdálenějších dob, básníka snícího při svitu Luny o časech zapomenutých a podnes nezaznamenaných v historii lidstva…“
    Jak už ostatně někde poznamenal: „Ta vražda, to byla čistě soukromá záležitost“. Dalo by se dodat, že do ní nikomu nic není.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: