Skip to content

Novojazyčnictví či rodnověří? Reflexe, etika a ideál náboženské tolerance v rámci studia náboženství (první část)

Březen 5, 2011

Rodnověří je název, jímž své náboženství označují moderní vyznavači předkřesťanského slovanského duchovna. Nicméně, mezi ruskými badateli se používá termín «neojazyčestvo» (novopohanství). Rodnověří skutečně patří v rámci mezinárodního výzkumu k širší skupině náboženství zvaných pohanská a výraz  «neojazyčestvo» může  působit informativněji než méně známé «rodnověří». Nicméně existují vážné důvody k tomu, aby se v rámci veděckého studia používala terminologie, kterou upřednostňují samotní věřící. Problematika pojmu rodnověří slouží jako výchozí bod mého článku i jako příklad mého zaměření se v bádání na otázky reflexe a etiky. Tvrdím, že volba výrazu odráží primární hledisko výzkumu, jakož i obecné závazky, jak pohlížet na náboženství. Tyto otázky  reflexivity a etiky jsou ústřední příčinou sporů od počátku vědeckého výzkumu náboženství, kdy jedním z důvodů je, že souvisejí s širšími otázkami, jako např. jaký je skutečný předmět studia náboženství? Jaké limity mají otázky, které se mohou při výzkumu pokládat? Jaká je role vědního oboru ve veřejné diskusi o náboženství?

Začnu výčtem některých nejvýznamnějších přístupů a sporných bodů při studiu náboženství. Náboženství lze zkoumat z mnoha hledisek. Šíření porozumění a náboženské tolerance je cíl, jenž si klade při svém výzkumu mnoho badatelů, avšak k náboženství je možno přistupovat take kritičtěji. Existují nicméně jisté etické důvody, které by se neměly ignorovat. Argumentuji tím, že meta-teoretická diskuse je živá v rámci vědního oboru proto, že napomáhá  stanovit některá běžná pravidla, která by se měla dodržovat při výzkumu náboženství. Taková diskuse je take přínosná pro odhalování základních předpokladů a oceňování jejich obsahů. Na konci článku se vrátím k otázce pojmu rodnověří. Domnívám se, že na pojem rodnověří lze nahlížet jako na etičtějsí volbu, protože jeho samotní vyznavači vnímají neojazyčestvo urážlivě. Za druhé tvrdím, že rodnověří je  přesnější, protože odhaluje to, jak vyznavači chápou své náboženství – že se jedná o rodnověří, rodnou víru.

Přístupy k náboženství a jeho studiu

Vědecké studium náboženství je výjimečný obor, protože nemá vlastní metodologii, ale v závislosti na subjektu a položené otázce se opírá o další obory. Jako nezávislý obor je relativné mladý a ještě hledá své místo a legitimitu. Vědecké studium náboženství vzešlo z potřeby diskutovat o náboženstvích «objektivně», z vnějšku. Většina učebnic  oboru předpokládá, že studium náboženství není normativní věda. Proto religionisté nesoudí ani neposuzují hodnotu náboženských pravd. Tento princip částečně odráží pohnutku odlišit obor od tradiční teologie, ale lze vnímat také jeho etický rozměr –  vyhnout se hodnocení různých náboženských věr. Nicméně oddělení ontologických otázek od interpretace není vždy jednoznačné. Stát mimo náboženství a psát vysvětlení náboženských zkušeností a přesvědčení může více či méně přímo naznačovat, že samotná náboženská pravda je falešná či nedostatečná.

Teorie snažící se vysvětlit náboženství, redukovat ho na jiné oblasti, se nazývají redukcionistické. Výraz «redukce» je z vědeckého pohledu zcela neutrální. Nicméně redukcionistické teorie jsou kritizovány pro omezené či dokonce nepřátelské postoje k náboženstvím. Nejjasnější či nejextremnější příklady redukcionistického přístupu lze nalézt již mezi ranými autory, jako je Freud a jeho psychologické vysvětlení náboženství či Marx a vnímání náboženství jakožto odrazu ekonomické a politické struktury společnosti. Přístup  považovaný za nejjasnější antiredukcionistický postoj v rámci oboru je fenomenologické studium náboženství. Fenomenologie náboženství se odvozuje od filosofické fenomenologie. Vnímá fenomén sui generis, jako zvláštní kategorii, kterou nelze redukovat na žádnou jinou sféru a měla by být studována v těchto termínech. Za předpokladu fenomenologů, že náboženství nelze redukovat na jinou kulturní praxi, by se nikdo neměl pokoušet vysvětlovat náboženství, spíše je cílem jeho studia pochopit náboženství a toto chápání předat. Samotná fenomenologie se neopírá o ontologické otázky. Tudíž, ačkoliv dle fenomenologie je např. posvátno chápáno jako zvláštní kategorie neredukovatelná na žádnou jinou, neznamená to, že se badatel musí omezit tvrzením o jeho skutečné existenci. Nicméně přístup některých, zvláště raných fenomenologů, byl velmi náboženský, což později poněkud deformovalo obraz tradice. Klíč a předpoklad k chápání náboženství byl pro Mirceu Eliadeho a Rudolfa Otta badatelova vrozená přirozenost jakožto homo religious [člověk náboženský]. Proto vlastně zpochybňovali schopnosti ateistických badatelů náboženství hodnotit. Redukcionisté i postoje sui generis se ve své nejstriktnější formě ukázali jako vděčný objekt kritiky. I když ono základní rozdělení je v rámci studia náboženství stále přítomno, a vlastně se  projevuje jen příležitostně při vášnivých debatách, většina dnešních badatelů spadá někam mezi oba tyto póly. Navíc je třeba poznamenat, že tento můj výše uvedený hrubý nástin nevystihuje komplexní teoretické variace v přístupech či tradicích studia náboženství. Spor mezi vysvětlováním a chápáním v rámci studia náboženství nadále přetrvává, avšak ve skutečnosti tyto hranice byly smazány jak v empirických studiích, tak teoretických diskusích. [1]

Pro objasnění otázky kritiky a etiky je nutné se vrátit ke kritice vůči «chápání», jakožto metodě a cílu studia náboženství.  Popis debat ohledně fenomenologie náboženství přesahuje rámec tohoto článku, proto se zde zaměřím na záležitosti týkající se mé otázky. Ze sociologického pohledu je fenomenologie náboženství kritizována pro potlačování kritiky, a tudíž nevyhnutelně za udržování kulturního a společenského statusu quo. O důrazu na fenomenologický přístup se take tvrdí, že je důvodem, proč má studium náboženství v celkové intelektuální diskusi o náboženství relativně omezenou roli. Russel T. McCutcheon píše:

«Studium náboženství, chápáné v podstatě jako procvičování odlišného popisu či zpětná autobiografie, jen zřídka sahalo výše než k reportérovi, který opakoval nepodložená tvrzení zasvěcenců (po celou dobu se dovolávaje metodologického agnosticismu jakožto ospravedlnění jejich konání). Takovým badatelům musi nevyhnutelně dojít řeč, když dojde na otázky vysvětlení či analýzy. Když dojde na rozhodnutí, zda a do jaké miry jsou náboženské postoje, které se pyšní historickou autoritou, moudrostí a směřováním, užitečné při mapování vývoje osnov státních škol, úřadů sociálního zabezpečení či dokonce válečné politiky, ztrácí takoví překladatelé hlas, nebo mohou dodat jen velmi málo, pokud vůbec něco». [2, 449]

McCutcheonova poznámka je pro studium náboženství živá. Nicméně vinu nelze klást fenomenologii náboženství per se. I když se mnoho fenomenologů považuje spíše za  překladatele jiného (náboženského) jazyka či zkušenosti – což samozřejmě není úkol, jímž by se mělo opovrhovat – a mnoho jich vnímá kritiku náboženství jako jako iniciativu proti vlastnímu přesvědčení stoupenců, fenomenologie náboženství jako taková nutně nevylučuje kritickou reflexi.. Poslední částí hermeneutického kolečka je distancování se, slovy Réne Gothóniho, od «kultivačního posuzování ». V poslední době se některé formy hermeneutiky skutečně přiblížily kritickému studiu náboženství. Jeden z nejvlivnějších moderních hermeneutických badatelů, Paul Ricoeur, zastává názory silně ovlivněné Hans-Georg Gadamerem a Jürgen Habermas Ricoeurovou «podezřívavou hermeneutikou» jakožto nástroji pro kritické  analyzování náboženského jazyka, přesto bez podléhání umělému redukcionismu a dalšímu neetickému přezírání vlastnímu např. Morny Joy. [3]

Při bližší analyze se často ukazuje, že když se badatelé zapojí do zdánlivě čistě teoretických diskusí, jak by mělo být náboženství vnímáno či s ním nakládáno, často mají na mysli konkrétní náboženství či formu religiosity. Tentýž myšlenkový koncept se vztahuje i na křesťanské badatele, oponující ateismu ve vědeckém studiu náboženství –    redukcionistům odmítajícím mainstreamová náboženství, jež jsou vnímána jako reakční politické síly – a také na badatele zapojené, často na velmi osobní úrovni, do některých okrajových či neprivilegovaných náboženství. Badatelé, kteří se zabývají stejnými otázkami na abstraktnější teoretické úrovni nebo kteří studují méně osobní instituce či náboženské texty, mají tendenci se méně zajímat o záležitosti etiky než badatelé zapojení do samotné práce v terénu, kteří tak mají přímý kontakt s lidmi, jejichž religiositu zkoumají. Jestliže rané diskuse lze vnímat jako zaměřené na sociology a fenomenology, nejnovější příspěvky do této debaty, jež pozvedly do centra etický obsah, pocházejí od antropologů.

Jedním z nejnápadnějších rysů antropologické diskuse po druhé svět. válce je identifikace skrytého eurocentrismu v bádání. Ačkoliv jde vždy o vztah mezi etnografem a lidem, který studuje, jak v terénu, tak při psaní o etnografii, samotný subjekt všestranně teoretické a metodologické diskuse po celou druhou polovinu století, samotný základ vědecké ontologie se ukazuje jako subjekt, na který je obtížné se zaměřit. Postmodernismus  vznesl na pořad jednání otázky racionalismu a relativismu, avšak v antropologickém studiu náboženství  se tato záležitost stala naléhavou po vice empirickém způsobu. Na základě vlastních neobyčejných zkušeností, které Katherine Ewingová vnímala jako důležitou součást svého pronikání k podstatě, přesto odolnému akademickým dogmatům, publikovala článek «Dreams from a Saint: Anthropological Atheism and the Temptation to Believe» [Sny svaté: antropologický ateismus a pokušení věřit]. V něm zpochybňovala ateistickou teorii poznání  antropologické etnografie. Tento metodologický ateismus je dle Katherine Ewingové «odmítáním přiznat, že subjekty určitého výzkumu by mohly mít skutečně nějaké znalosti o  stavu člověka [human condition]  který má pro anthropology hodnotu: jedná se o odmítání věřit». [4, str. 571] Studium náboženství v antropologii se charakterizuje jako «zvláštní směs relativismu a entocentrismu», o níž se říká, že je tolerantní, ale v zásadě nebere vážně vjemy, které se neshodují s názory sekulárního západního akademického světa. [5, str. 191] Tato tvrzení nepředpokládají relativismus, který musí přijímat všechna ontologická tvrzení jako platná. Ani nepředpokládají, že badatel by měl mít zkušenost s náboženstvím, aby podal hodnotnou interpretaci, ale nárokuje si  skutečnou otevřenost při konfrontaci s  jiným druhem myšlenkového výkladu. Postkoloniální antropologové se v mnoha bodech hlásí k fenomenologii náboženství. Výzkum je vnímán jako dialog mezi rovnocennými namísto hierarchického vztahu mezi pozorovatelem a pozorovaným. Tento pohled koresponduje s Gadamerovým vnímánim dialogu. Dle jeho názoru podstata každého porozumění nemůže být skutečná, pokud jeden z účastníků zastáívá své názory a priori jako nadřazené. Tvrzení Ewingové jsou skutečně nahrazením «methodologického ateismu» «metodologickým agnosticismem» Niniana Smarta. Nicméně pokud byla kritizována fenomenologie náboženství jako reakční v tom, že udržuje kulturní status quo a činí náboženské autority nepostradatelnými, pak post-koloniální antropologie se svou emancipační agendou zdůrazňuje  v západní akademické rozpravě netoleranci. Proto má postkoloniální antropologie mnoho společného s obecnou kritickou sociální teorií V rámci studia náboženství ještě existuje jeden přístup, nazývaný kritické stadium náboženství. Tento kritický přístup může mít základ vně či uvnitř svého postavení vůči náboženství. [6]

Při výkladu rozdílů mezi sociologickým a antropologickým studiem náboženství přišel s důležitým příspěvkem James Spickard. Spickard rozlišuje tři základní rozdělení disciplín a jejich historie, které stále ovlivňují jejich interpretace, i když jednotlivé domény disciplín v dnešní době splývají. Odlišnosti vycházejí z toho, zda badatelé mají zájem o zobecňování teorií či o jednotlivé rozdíly, zda se zajímají o strukturu nebo činitele, a konečně, zda jejich historická úloha jakožto badatelů má funkci prostředku společenského rozvoje či ochránců vzdálených autentických tradic. Spickard poznamenává, že zvláště v současnosti, kdy se disciplíny podstatně překrývají a zkušení badatelé nejsou omezeni podvojnostmi typu struktura–činitel, rozdíly mezi přístupy lze nalézt ani ne tak v tom, co analýzy postrádají, ale v tom, co nemohou opomíjet. Sociologové nemohou provádět svá studia bez posouzení úlohy společnosti a její struktury; antropologové nemohou obejít osobní interpretace lidí. Antropologický obrat k reflexi z druhé poloviny 20. stol. Příměl tyto badatele, aby přehodnotili svůj vztah a odpovědnost k těm, jež studují. Spickard považuje za hlavní principy post-koloniálního studia «pravdu» a «rovnost»,  «pravda» naznačuje, že popis musí být věrný objektu popisu. Spickard tvrdí:

«[Post-koloniální] etnografové již nemohou zastávat roli učených outsiderů, přicházet k domorodcům a pomáhat jim dávat do pořádku jejich konceptuální záležitosti. Již nemohou promlouvat imperiálním hlasem «Myslíte si, že ověřujete svou víru pomocí hadů, ale vlastně jen dáváte na obdiv svou mužnost », «Myslíte si, že ctíte své předky, ale  vlastně jen znovu potvrzujete své kmenové vazby». Taková tvrzení mohou v některých vědních oborech fungovat, avšak ne v těch, které pojímají jako ideál «rovnost». Post-koloniální etnografie vylučuje misionářský postoj a domněnku o domorodé nevědomosti. Přesněji, rovnost vyžaduje, aby se domorodým interpretacím naší víry dávala stejná váha jako našim interpretacím víry jejich ». [7, str. 161]

Příště: Výzkum pohanství

Poznámky:

1. Gothóni, R. Principles of Studying Religion / R. Gothóni. Temenos, 1995. – str. 37–54; Segal, R. A. Explaining and Interpreting Religion. Essays on the Issue. Peter Lang. – New York, 1992.

2. McCutcheon, R. T. A. Default of Critical Intelligence? The Scholar of Religion as public Intellectual // Journal of the American Academy of Religion – 1997. – № 65 : 2. – str. 443–468.

3. Morny, J. Beyond Essence and Intuition: A Reconsideration of understanding in Religious Studies // Secular Theories on Religion. Current perspectives (Eds.) Jensen T. & Rothstein. – M.: Museum Tusculanum Press; University of Copenhagen, 2000. – str. 69–86.

4. Ewing, K. P. Dreams from a Saint: Anthropological Atheism and the Temptation to Believe // American Anthropologist. – 1994. – №. 96 (3). –  str. 571–583.

5. Young, D. E. Visitors in the Night: a creative energy model of spontaneous views // Being Changed. The Anthropology of Extraordinary Experience (Eds.) Young D. E. & Goulet J.-G. Broadview Press. – Peterborough, 1994. – str. 166–194.

6. Sakaranaho, T. Introduction // How to do Comparative Religion? Three ways, many Goals (Eds.) Gothóni R. Walter de Gruyter. – Berlin & New York, 2005. – Pp. 143–147; Flood, G. Beyond Phenomenology. Rethinking the Study of Religion. – Cassell, London & New York, 1999. – Pp. 221–237.

7. Spickard, J. V. Disciplinary Conflict in the Study of Religion: Anthropologiy, Sociology and «Lines in the Sand» // Method & Theory in the Study of Religion. – 2002. – № 14. – str. 141–169. Pro další zdůraznění toho, že post-koloniální antropologie se netýká pouze neevropských kultur, je třeba poznamenat, Spickardova poznámka ohledně používání hadů se vztahuje k americké křesťanské sektě.

Reklamy
komentářů 41 leave one →
  1. Budislav permalink
    Březen 27, 2011 11:55

    Zdravím vás poratimovia,

    Zaujímavá a podnetná diskusia, ktorá má dokonca tendenciu pretavit slová v činy. Som síce zo Slovenska, ale rád bysom sa oboznámil detailnejšie s návrhom Mysliča. Možno by sme mohli spojiť sily a niečo obdobné paralelne rozbehnut aj na Slovensku. Apropó Vladislav,nie si ty ten Vladislav z diskusného fóra Rodnej víry?

    ak ma chcete oboznamit s vašimi ideami a víziami napíšte mi na: budislav@centrum.sk

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: