Přejít k obsahu webu

Rozhovor s Juliem Evolou (1964)

2 ledna, 2011
by

Pokud nějaká kniha Julia Evoly byla nedoceněna, nesprávně vykládána a stala se obecně předmětem sporů, pak je to „Cavalcare La Tigre“ (Jet na tygru; vydána roku 1961 – pozn. překl.). Je tomu tak většinou  díky kapitole „Rozklad sociální sféry“, a zvláště kvůli koncepci apolitičnosti, kterou v ní Evola rozvinul. Když byla v 60. letech vydána, někteří čtenáři ji interpretovali jako úplné zřeknutí se jakékoliv politické aktivity. V 70. letech, kdy byla znovu vydána a Evolu četli už nejen ultrapravičáci, tuto interpretaci vystřídala jiná, dle níž zde Evola oslavoval a volal po jakémsi nihilistickém a anarchistickém individualismu. Proto necháme tohoto muže samotného osvětlit ony body, jakož i další související otázky. Následující rozhovor, jeden ze tří, o nichž dle našeho nejlepšího vědomí víme, že Evola za celý život poskytl, vedl a otiskl v roce 1964 italský list Ordine Nuovo.; všechny tři jsou jako příloha posledního vydání „Cavalcare La Tigre“ (Mediterranee, 2000).

O.N. : S ohledem na vaše poslední díla, zvláště „Cavalcare La Tigre“, mluví někteří lidé o „neo-evoliánství“, jež se zdá podporovat nihilismus, ústup do pozadí a zřeknutí se jakéhokoliv pozitivního jednání v současném světě. A toto právě vyvolalo jistý zmatek mezi těmi, kteří se až dosud řídili vašimi spisy. Mohl byste objasnit váš postoj k této otázce?

J.E. : Nepopírám, že zmíněná kniha může učinit jen nezbytné závěry z negativní rovnováhy sil, jež je dnes stále zřetelnější. Nicméně je třeba mít na paměti, že kniha oslovuje velmi specifický druh lidí a že se v podstatě zabývá problematikou vnitřního života, etiky, jíž se mají jedinci řídit v době úpadku.

Někteří lidé mluví o knize jako o „manuálu pro pravicové anarchisty“, což je do jisté míry výstižné. Mé tvrzení, že dnes neexistuje žádný politický systém, žádné uskupení či strana, hodné toho, aby se jim člověk jakkoliv věnoval, a že vše existující musí být popřeno, mnohé znepokojilo. Nicméně toto popření a neoddání se nepramení z nedostatku principů, ale z osvojení si principů, které jsou přesně stanoveny, jsou pevné a nepodvolují se  kompromisům. Toto není jediné hledisko, jímž se odlišuji od nihilismu či anarchismu „rozhněvaných mladých mužů“, více či méně poražené generace, beatniků, hippies a lidí, jejichž „ne“ není založeno na ničem pozitivním. V dnešním životě může být pro mnohé přijatelné vstoupit do ústraní a usadit se v niternější zákopové linii, aby to, s čím nic neuděláme, nemohlo nic udělat nám. Nicméně celá kniha nepovzbuzuje lidi k odchodu, ale právě naopak: co je v ní nastíněno, je přísná disciplína v životě, zvládnutá do nejvyšší míry.

Co se na této vnitřní, duchovní úrovni od jedince vyžaduje, je opak neangažovanosti. A rád bych lidi upozornil na možnost, že než začnou přemýšlet o vnějších skutcích, jež často diktuje chvilkové nadšení, měl by se člověk zamyslet nad rozvojem sebe samotného, skutcích na sobě samotném, proti všemu, co je beztvaré, záludné či maloměšťácké. Je pravda, že jsem v knize zmínil formuli apoliteia. To slovo jsem převzal od stoiků. Nyní je třeba zmínit, že předpis odloučení se od světa politiky, který v době stoiků již začal zcela mizet, měl pro stoiky dvojí význam: věrnost ideálnímu státu, nezávislému na lidech či době, a přesné, přísné individuální etice. Tak stoicismus přišel do Říma, aby znovu oživil, co ještě zbylo z tradičního patriciátu.

Lidé tudíž musí věnovat pozornost specifické úrovni problémů, jimiž se kniha zabývá, a navíc si uvědomit ,že ne každý jedinec může očekávat, že se ztotožní s příslušným typem moderního člověka, k němuž je nasměrován. Na prvních stránkách jsem také poukázal, mimo zmíněného typu, na to, že pokud existují lidé, kteří si navzdory všemu přejí bojovat i na ztracených pozicích, jsem jim stejně tak vděčný. Požaduji jen realismus, jasnou mysl.

O.N. : Ve vašem posledním díle „Il Cammino del Cinabro“ („Cesta rumělky“, Evolova autobiografická kniha, která vyšla roku 1963 – pozn. překl.) byly zaznamenány jisté negativní reakce na italské kruhy, pokud jde o uvědomění si tradičních nauk. Nicméně jsou známy různé skupiny, které nehledě na politická omezení, tvrdí, že se připojili k tradicionálním postojům. Pokud víte o existenci takových skupin, nemyslíte si, že by mohly být určitým způsobem užitečné, již jen upozorňováním mladých na tradiční pravdy, které jsou dnes tak popírány?

J.E. : I v knize „Cavalcare la Tigre“ jsem spolu s uznáním těch, kteří jako své poslání chtějí bojovat, protože nic jiného nemohou dělat, ocenil ty, kteří se osvědčili na úrovni idejí, tradicionálního vidění světa.

Pokud jde o tradicionální skupiny, o níž mluvíte a o nichž vím, nelze proti nim mít nic než výhrady. Počet skutečně schopných elementů je nízký. Musím přiznat, že za mého dlouhého působení se mi nepodařilo vytvořit opravdový kulturní proud v tom pravém slova smyslu: nemám na mysli mládež, kterou na chvíli přitahují ideje, které jsem zveřejnil já a další tradicionálně zaměření autoři, ale skutečné badatele, kteří tyto ideje systematicky rozvíjejí a uplatňují je v propracovaných dílech, monografiích, ve sféře aktivní pozornosti učitelů a spisovatelů. Má sympatie k některým těmto skupinám, které jste zmínil, mé ocenění hodnoty toho, co za daných intelektuálních kulturních a materiálních možností dělají, nemůže změnit mé nepříliš optimistické mínění o celkové situaci.

Nicméně je třeba něco dodat a nyní budu mluvit přímo. Je třeba si povšimnout na jedné straně pokročilého individualismu a na druhé míry zmatenosti. Některé skupiny se zformují, a často po krátkém období zaniknou, oddělí, rozštěpí, každá z nich si žárlivě střeží svůj okruh vlivu, místo toho, aby pociťovala potřebu spojení sil a snah a  přísné disciplíny. A kdo skutečně zůstal na pozicích, které byly v čase mého návratu do Itálie tak slibné? Ne proto, že mluvím zrovna s vámi, ale zcela objektivně musím uznat, že pokud jde o celkovou doktrinální orientaci (ponechávaje stranou její iniciativy a taktiku na úrovni politického boje), ze všech elementů té doby zůstala na těchto pozicích jen skupina Ordine Nuovo. To by mohlo být pro Ordine Nuovo lichotivé. Není však důvod cítit sebeuspokojení, když se podíváme, co je v globálu ještě třeba vykonat.

Pokud jde o odchylky z našich původních názorů, nehledě na ty, kteří díky svým spisovatelským kvalitám se stali více či méně komerčními a opustili vámi zmíněné skupiny, jimž mohli jinak užitečně přispět, musíme mimo jiné zmínit fenomén vzedmutí katolicismu té či oné tradicionální skupiny: zvláště dnes, kdy se  katolicismus zcela vychyluje od všech pravých tradičních hodnot! Byl bych dnes nanejvýš opatrný a neodkazoval bych čtenáře na to, co jsem napsal za zvláště specifických okolností té doby v mládí ve své knize „Imperialismo Pagano“ („Pohanský imperialismus“, vyšla roku 1928 – pozn. překl.). Nepovzbuzoval bych k žádnému vulgárnímu anti-katolictví či amatérskému „pohanství“. Je však třeba přiznat, že jsem opakovaně prohlašoval, že být katolickým tradicionalistou znamená být jen polovičním tradicionalistou a že je dětinské trvat na případných tradičních hodnotách katolicismu, když se v katolické hierarchii – jediném místě, odkud může vzejít nějaké efektivní působení – tyto hodnoty nenacházejí.

Pokud jde o anarchistický individualismus, aniž bych se ho snažil nějak přeceňovat, je to případ skupinky striktních následovníků Guénona z Turína, která již nějakou dobu nenachází lepší způsob trávení času, jak se angažovat – v nedávno vydané recenzi, v kritikách mých knih, které jsou stejně vágní, jako jsou oni snobští, namísto toho, aby uznali možnost společné fronty, jež přesahuje možné nepatrné neshody mezi námi. V širším kontextu si všímáme hlavního opozičního orgánu, který by se sám rád považoval za pravicový, jakož i hlavní kulturní skupiny, jež by také ráda působila tradicionálně, z nichž obě mne vyznamenávají ostrakismem, který není o nic méně důrazný než ten, jímž mne zahrnují novinářské a kulturní levicové kruhy. Zdůrazňuji zde, že osobní faktor zcela postrádá zájem. Nicméně tento má za stávající situace v Itálii stále význam jako znak objektivity.

O.N. : Některým lidem se zdá, že ve vaší poslední knize lze nalézt silný skepticismus vůči užitečnosti jakékoliv „tradicionální bitvy“, jež by mohla být dnes vedena na politické úrovni. Nemyslíte si, že takový postoj může zmást či odrazovat takové skupiny a jedince, kteří chtějí, aby jejich politické a kulturní působení bylo za všech prostředků a za všech okolností založeno na tradicionálních ideách? Mohl byste prosím objasnit konkrétní termíny tzv. skepticismu, a pokud to nebylo přesně vyloženo, vysvětlit směry, jež by měly tradicionální skupiny v Itálii následovat a metody, které by měly být dle vás při politických iniciativách využívat?

J.E. : Dobrý bojovník koná, „co by mělo být vykonáno“, a nenechá nikoho, aby ho znepokojoval nějakým skepticismem. Pokud jde o zbytek, nemohu si pomoci, ale všimněte si, že mluvíte, jako by v Itálii existovalo něco, co vlastně neexistuje. Kde jsou ty tradicionální skupiny, jimž bych měl dle vás dát politické direktivy? Jestliže necháme stranou kulturní aktivity a  osvědčení, o nich jsme již mluvili, nevidíme v Itálii ani obecně použitelný pravicový útvar (nemluvím o tradiční frontě jakožto konkrétní a  uznávané síle). Existují jedinci a skupiny „národně“ orientované, které se při nejlepším shodnou na tom, co nechtějí, zvláště když jde o boj proti extrémním formám socialistického a komunistického rozvratnictví, ale u nich by asi nezvítězily skutečně tradicionální ideje. Nevidím žádné skupiny disponující nějakou silou, jejímž prostřednictvím by  mohly být „tradicionální“ politické iniciativy v Itálii dál propracovány. Ve své knize jsem musel připomenout selhání některých iniciativ, které jsem dříve podporoval. Při neobratnosti existujících politických skupin, které, jak je dobře známo, od sebe odháněly schopné elementy, a při neobjevení se toho, co bylo žádoucí, tj. politická strana v současnosti jako pouhá manévrovací síla, avšak zcela disciplinovaná a ovládaná nadřazenou skupinou, mající jasnou vnitřní doktrínu, jež by se nepředváděla v běžném politickém boji – za těchto podmínek se mi jako jediná možnost zdají být širší aktivity: zvítězit a ovlivňovat přímými kontakty, osobnostmi, pokud možno na vedoucích postech, ani ne tak ve sféře politických intrikánů, jako spíše v armádě, úřednictvu a obchodu.

Aktivita mezi mladými je také důležitá, aby se omezovala moc, kterou na ní mají  zhoubné vlivy. Bylo by také užitečné studovat, co by bylo možné připravit v případě stavu nouze, ačkoliv prostředky téměř neexistují a překážek je nesmírné množství. Přesto se to netýká ani tak sféry idejí a tradicionální obnovy jako spíše obrany, kterou bych téměř nazval fyzickou obranou proti rostoucímu nebezpečí, přičemž vysvětlení jeho přesné povahy zůstává důležitým úkolem.

Nicméně, jak je zřejmé, toto celé téma spočívá mimo oblast mé kvalifikace. Přesto to vypadá, že navzdory všemu možná lze v této oblasti něco vykonat. Má kniha „Gli Uomini e le Rovine“ („Lidé uprostřed ruin“, vyšla roku 1953 – pozn. překl.) je daleka tomu, aby to popírala. Ten, kdo chce směřovat k novému řádu a k otázce, zda ho jednou lze prosadit či na něj jen být připraven, se může vždy podívat, co jsem v ní předložil, aniž by se nechal zneklidňovat jinými stejně problematickými oblastmi, jimiž se zabývám v dalších knihách.

O.N. : V předmluvě k „Il Cammino del Cinabro“ vydavatel Scheiwiller píše, že kniha byla koncipována, jako by měla být publikována posmrtně, a vy sám dnes závěrem mluvíte o „okamžiku nečinnosti“, protože nic či téměř nic vás nemůže dohnat k dalším závazkům. Znamená to, že se nepustíte do dalších děl a že považujete svou aktivitu za završenou?

J.E. : Vlastně jsem to byl já sám, kdo uvedl ve zmíněné knize, že jsem ji sepsal pro ty, kteří by hypoteticky v budoucnosti chtěli zrevidovat celou mou aktivitu najednou, a podřídil ji uvážlivé formě, jež je zcela odlišná od té, která jí byla věnována v normální kultuře, zvláště v Itálii. Nicméně jsem také řekl, že kniha může být užitečným vodítkem pro nalezení cesty k velice rozmanitým úrovním mé aktivity a k odhalení její hlavní a základní linie. Proto jsem neměl nic proti opětovnému vydání knihy právě nyní.

Pokud jde o „okamžiku nečinnosti“, je tomu tak. Přesto nečinnost neznamená nutně konec. S ohledem na knihy, zvláště pokud jde o tvorbu nových aspektů a doktrín známého světa tradice, objeví se pravděpodobně další témata; kromě toho nevím, jak jinak bych mohl strávit většinu času, který mi ještě zbývá. Pokud jde o zbytek, „mého zapojení se“ do jiné formy práce, to nezávisí na mně: muselo by se objevit něco skutečně hodnotného, musel bych se cítit žádaný a nepostradatelný. Pak bych jistě nechyběl na seznamu. Nicméně musím jasně říci, že by to nebyl případ malých iniciativ, seskupení v malých, nekontrolovatelných a drobících se skupinách, ať už jsou jejich záměry a sklony jakékoliv: to by jen ohrožovalo malou autoritu, kterou možná mám v širším rámci a vytvářelo by další záminky těm, kteří se jakýmikoliv prostředky snaží mě zdiskreditovat. Ať se zformuje jednotný komplex, organizovaný železnou, neosobní, pruskou disciplínou, ať vzniknou seriozní kruhy které budou zodpovědné jako ty, v nichž jsem kdysi promlouval k instruktorům Milice v Římě, vedoucím SS v Berlíně, a které se dokážou pevně držet svých závazků, a pak uvidíte, že budu reagovat bez omezení, jak mi to můj tělesný handicap dovolí.  Nemusím ani dodávat, že kdyby se v komplexu onoho druhu objevil nějaký vůdce, kterého bych shledal jako nadřazenou autoritu, neváhal bych a poslouchal ho. Nicméně toto vše nyní neexistuje a ani to nemohu začít tvořit z ničeho. Sami znáte ty obtíže, které zakoušíte při své snaze dosáhnout mnohem méně. Můj nynější postoj je proto neutralita, která nevylučuje podmíněnou dosažitelnost.

Copyright © 2004 Thompkins & Cariou

komentářů 10 leave one →
  1. 4 ledna, 2011 14:56

    Hlutwig: Ano, myslel jsem kompilaci Nakonečného.
    Jde o knihu „Uprostřed ruin jezdit na tygru“ a všem zájemcům o studium díla Evoly toto dílo aspoň pro začátek nedoporučuji !
    Podle mne je celá kniha značně nenávazná a obsahuje spoustu nedůležitých informací, jako je kritika jiných filosofických směrů atd.

    Určitě se ale podívám na originální díla. Nepopírám, že i některé vybrané pasáže z oné kompilace jsou zajímavé.

  2. Hlutwig permalink
    4 ledna, 2011 12:34

    Lukáš:
    Páteří jeho díla jsou knihy Síla jógy, Vzpoura proti modernímu světu, Lidé uprostřed trosek a Jízda na tygru. Volně na sebe navazují, takže asi bude nejlepší je číst v tomto pořadí. Ovšem cenné je doslova každé písmeno, které kdy Evola napsal.

    Stručný náhled dalších děl je ve zdejší knihovně:
    http://www.uloz.to/6200366/stucco-g-julius-evola-odkaz-evropskeho-tradicionalisty-zip

    Bohužel jsem neměl čas hledat něco v pdf, za tuto info. bych byl též vděčný.

  3. Lukáš permalink
    4 ledna, 2011 01:08

    …myslím, že srovnávat filosofa jako byl Evola s Dukem či Rockwellem nemá cenu. Každý osloví jinou skupinu lidí. Duke má potenciál oslovit masy a obyčejnější lidi, tím nechci shazovat jeho dílo a myšlenky. Každopádně myšlenka začít u sebe samotného je správná cesta. Vždyť kolik z nás žije (chtě nechtě) konzumním stylem.

    Hlutwig: rád bych si časem něco od Evoly přečetl, máš nějaký typ pro začátek, něco, co tě oslovilo? Mimochodem, jde to sehnat v pdfku?

  4. Hlutwig permalink
    3 ledna, 2011 22:06

    Já to myslel tak, že ty Amíky si jen přečtu, ale Evolu budu brát vážně. Nedovolil bych si jeho filozofii srovnávat či spojovat s jakýmsi Dukem či Rockwellem.

  5. Zapojení "SE" permalink
    3 ledna, 2011 20:14

    Přátelé, díla J.E. skutečně nejsou určena každému, už proto, jakým způsobem se zbavuje sociálně naučených stereotypů, které vznikaly za posledních několik set let a jsou předávány člověku od předků v nejvíce funkčním období senzitivity člověka – dětství. Člověk se musí opravdu dívat do vlastního nitra velice dlouze a hluboce a postupně může začít odhalovat „špičky ledovce“ přesněji Tradice vůbec. Evola s fenomenologií a subjektivismem právě nejvíce nesouhlasí, takže se proto mnoho dezinterpretací, šalu a mamu.

  6. Hlutwig permalink
    3 ledna, 2011 19:39

    Mimochodem Miloši, Neřeknu měl patrně na mysli Nakonečného kompilaci. :)

  7. Hlutwig permalink
    3 ledna, 2011 19:23

    Miloš:

    Tak Ti Jízda na tygru patrně nebyla určena, co naděláš….

    Ti jmenovaní jsou vesměs profesionální aktivisté, takže se s jejich zkušenostmi seznámit mohu, proč by ne…To se se studiem Evoly nevylučuje.

  8. Miloš permalink
    3 ledna, 2011 18:32

    Hlutwig: to si nemyslím, lepší je studovat díla Davida Duka, Davida Lanea, Lincolna Rockwella, W.L. Pierce, Bena Klassena a dalších amerických nacionalistů. Také jsem četl knihu Jezdit na Tygru a zdálo se mi že je to o ničem, stejně jako napsal Neřeknu

  9. Hlutwig permalink
    3 ledna, 2011 18:00

    Každý, kdo by se chtěl angažovat v protirežimním hnutí, by měl mít Evolu co nejlépe proštudovaného.

    Jeho dílo poskytuje návod jak zacházet s dnešní dobou nebo kudy se vydat při svém společenském angažmá, ale hlavně: dokáže jednotlivce nasměrovat k jeho vlastní duchovní cestě. Ba co víc-dokáže osvobodit jeho myšlení od mnohých modernistických, antitradičních a prorežimních nánosů. V tom je základ všeho dalšího. Bez toho nikdy nemůže vzniknout skutečný aristokrat ducha a tedy ani nadřazená skupina vládnoucí žádané politické straně….
    Ale nemá vlastně cenu sem cokoliv dodávat, všechno je krásně shrnuto v Evolově odpovědi na první otázku.

    Tu etapu nelze obejít, je nepřenosná, nelze ji urychlit, lze ji jen zažít.

  10. 3 ledna, 2011 14:45

    Četl jsem pouze kompilaci Uprostřed ruin jezdit na tygru a ta kniha se mi zdála taková všelijaká. Plno balastního textu o všem a zároveň o ničem.

    Ale tento rozhovor, ten je opravdu dobrý !

    Vypíchnul bych toto:

    „Při neobratnosti existujících politických skupin, které, jak je dobře známo, od sebe odháněly schopné elementy, a při neobjevení se toho, co bylo žádoucí, tj. politická strana v současnosti jako pouhá manévrovací síla, avšak zcela disciplinovaná a ovládaná nadřazenou skupinou, mající jasnou vnitřní doktrínu, jež by se nepředváděla v běžném politickém boji“

    – viz moje kritika DS v diskuzi objeden předchozí článek

    „Aktivita mezi mladými je také důležitá, aby se omezovala moc, kterou na ní mají zhoubné vlivy.
    … obrany, kterou bych téměř nazval fyzickou obranou proti rostoucímu nebezpečí, přičemž vysvětlení jeho přesné povahy zůstává důležitým úkolem.“

    -já to říkám, kutejme do novolevičáctví, co to jen jde. To ono je přesnou povahou nebezpečí

    „se zformuje jednotný komplex, organizovaný železnou, neosobní, pruskou disciplínou, ať vzniknou seriozní kruhy které budou zodpovědné“
    kéž by…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: