Skip to content

Zimní slunovrat (druhá část)

Prosinec 26, 2010
by

Průběh a význam svátku

Charakter etnografického materiálu z různých oblastí slovanského areálu je velice rozdílný. Ačkoliv církvi samotný fakt slavení zimního slunovratu jako svátku narození Krista nevadil, trnem v oku jí byl jeho průběh, který se vůbec neshodoval s představami církevních hodnostářů. Proto můžeme již od raného středověku sledovat řadu církevních zákazů namířeným proti očividně pohanským elementům provázejících vánoční svátky. Tyto církevní výtky trvaly místy až do 19. století. Jejich porušování bylo pokutováno nebo jinak stíháno. Kvůli tomu se tyto původní elementy postupně oslabovaly, až někdy úplně zanikly, jako například v 18. století až na výjimky vymizel u Srbů zvyk koledování.

Nejvíce archaických prvků můžeme sledovat v oblastech izolovaných nebo jinak odlehlých, jako je tomu například na Balkáně, kde byla lidová kultura prakticky zakonzervována příchodem Turků ve 14. století a téměř se nevyvíjela až do století devatenáctého. Proto právě balkánské zvyky patří vůbec k těm nejstarobylejším v celé Evropě. Po dlouhou dobu byl od ostatního dění ve světě izolován i pravoslavný svět, proto i u východních Slovanů, zvláště pak u Rusů, můžeme nalézt různé starobylé prvky. Daleko horší situace je v českém prostředí. Čechy prošly po christianizaci započaté v 9. století několika náboženskými zvraty, kde nová konfese vždy odvrhne starou i se zvyky třeba jen domněle s ní spojenými. Tak proběhla po husitském hnutí v 15. století protestantizace českého prostoru, poníž následovala v 17. století opět rekatolizace, která opět mnoho původních prvků setřela. Na Moravě, v Polsku a na Slovensku, kde byla společnost těchto zvratů ušetřena, je situace o poznání lepší. Proto v etnografií zachycených českých vánocích můžeme vidět jen nepatrné zbytky pohanských rituálů, na rozdíl od vánoc balkánských, kde nemusíme křesťanský charakter svátků ani zpozorovat. Je nutno ještě poznamenat, že nelze předpokládat, že průběh oslav zimního slunovratu byl v minulosti zcela totožný, rozdíly byli jistě patrné již od vesnice k vesnici, proto ani nám nepůjde o přesnou rekonstrukci průběhu tohoto svátku, nýbrž budeme sledovat rysy strukturně si odpovídající.

Sluneční božstvo Slovany ctěné při zimním slunovratu není v žádném doloženém pramenu jmenováno, proto ani není zcela korektní ho nějak konkretizovat. My tak ovšem učiníme, neboť z mytologických souvislostí považujeme tento vztah za evidentní. Nejvyšším a nejstarším slovanským bohem je Svarog, jehož jméno souvisí se sanskrtským výrazem pro nebe svarga. Je to bůh nebes a otec všech dalších nebeských bohů. Jeho prvorozeným synem, zplozeným s bohyní země Mokoší, je Dažbog, bůh slunce, který převzal po svém otci vládu nad světem. Jeho jméno znamená dávající bůh, neboť je jako slunce dárcem života na zemi, jeho sluneční paprsky jsou oploditelé země. I lidé, Slované, se nazývají vnuky Dažboga.

Dažboga, jako slunečního boha, ovlivňují oba sluneční cykly. Je to jednak cyklus malý, který symbolizuje střídání dne a noci. V mytologických představách symbolizuje východ Slunce jeho narození, o čemž svědčí mimo jiné i na příklad makedonský výraz raďanje na sonceto ve smyslu východ slunce nebo nám všem důvěrně známá pohádka O dědu Vševědu, kde děd Vševěd – sluneční božstvo, se ráno budí jako malé dítě a večer se vrací domů jako stařec. Pro nás je však významnější cyklus veliký, roční. Zde se Dažbog na zimní slunovrat jako dítě rodí z lůna Matky země na východě, během jara dospívá a sílí, až nakonec zcela zažene zimu představovanou Moranou. Na letní slunovrat dojde jeho síla vrcholu, až postupně opět začne stárnout a na zimní slunovrat opět umírá. Ptáte se, jak je možné, že probíhá malý a velký sluneční cyklus současně? Je to stejně tak dobře možné, jako planeta Země rotuje současně kolem vlastní osy a kolem hvězdy Slunce. Mytologický svět nemůžeme posuzovat podle materialistických zákonů. Pro náš účel bude pochopitelně nejdůležitější fakt Dažbogova úmrtí a opětovného narození a také to, co se děje mezi tím.

Mezi badateli probíhá spor o to, zda li byl počátek slovanského roku vázán na zimní slunovrat, nebo probíhal na jaře. Oba tábory hýří velice přesvědčivými argumenty, neboť jak svátky zimní, tak jarní přímo oplývají magickými praktikami majícími vliv na celý rok. My tento spor ovšem považujeme za bezpředmětný, neboť tento „rok“ klidně mohl současně začínat v zimě i na jaře. Slované totiž vnímali čas cyklicky a potřeba počítat letopočty u nich neexistovala. Proto ani rok nemusel mít přesně stanovený počátek. Praslovanské slovo godina totiž označovalo jakoukoliv vymezenou dobu, slovo rokъ znamenalo doslova „lhůta“. Když bylo potřeba roky počítat, tak se sčítala léta. Proto sluneční rok mohl klidně počínat zimním slunovratem a vegetační rok mohl bez problému začínat na jaře.

Dnes je termín konání Vánoc, svátků, které se staly následníkem slovanského Kračunu, určen vždy křesťanským způsobem, tedy 25. prosince u katolíků a 7. prosince u pravoslavných. Dnes nemůžeme říci, zda li byl původní Kračun vázán přímo na den zimního slunovratu, nebo zda probíhal v jiném termínu. Důležitý je fakt, že různými přesuny v kalendářích došlo i k rozdělení původně jednotného svátku na dva – na Vánoce a na Nový rok. Ve dvacátém století dokonce došlo k jeho rozčtvrcení, mnozí v pravoslavných zemích oslavují jak západní Vánoce a Nový rok, tak pravoslavné Vánoce a Nový rok. To je však až záležitost ryze moderní. Významné pro nás je, že elementy vážící se původně jen k zimnímu slunovratu můžeme dnes nalézt u různých svátků nacházejících se kolem něj.

Nejdůležitějším elementem doprovázející průběh vánočních svátků je oheň. Tento prvek byl původně vlastní všem Slovanům, u západních Slovanů všech velice brzy zanikl a jediným jeho pozůstatkem je zapalování svíček. Oheň se zapaloval se západem slunce a nesměl vyhasnout až do rána. Je doloženo, že v minulosti se rozdělávaly ohně veliké, při kterých se scházela celá vesnice nebo městská čtvrť. Po mnohých církevních zákazech se však tyto ohně začaly zmenšovat, až se stáhly jen do jednotlivých domácností. V Rusku je zachován zvyk, že se na kopec přivezl vůz slámy, tam se převrhl a zapálil. Také se slámou obmotalo kolo, které se zapálilo a poslalo dolů z kopce. Přitom se zpívalo: „Koleso, gori-katis’, s vesnoju krasnoju vernis’!“  Točící se kolo představovalo slunce, které se začalo opět obracet k jaru.

Nejširší uplatnění nalézají magické praktiky soustředěné kolem ohně u jižních Slovanů. Zde hospodář na Štědrý den ráno při svítání odchází do lesa, kde poseče zvláštní vánoční poleno zvané Badnjak nebo Bădnik. Jmenuje se tak podle názvu Štědrého večera, který se zde nazývá Badnji večer. Slovo „badnji“ pochází od slovesa bъděti, bdíti. Symbolizuje to ten fakt, že se na Štědrý den nechodilo spát, nýbrž se držela bdělá stráž u ohně. Stejného původu je i latinské slovo wigilia, které pochází „vigiliare“, bdíti, držeti stráž. Dodnes někteří srbští starci bdí na Štědrý večer až do jitřní mše. Bdění na Štědrý večer známe i ze starých Čech.

Obdobu Badnika nalézáme i u jiných národů. Zvláštní poleno se na Vánoce pálilo i u Germánů (Julblock), vyskytuje se i u Litevců a mnoha dalších národů. Nejčastěji bývá Badník z dubové dřeva, ale používají se i jiné dřeviny, jako např. hruška. Vždy to však muselo být dřevo zdravé, hladké a nepoškozené. S Badníkem jsou svázány nejrůznější magické praktiky. Před tím, než se usekne, bývá poléván vínem nebo mlékem, mazán medem, sypáno na něj zrní nebo obětován koláč. Srbský hospodář ho před useknutím takto pozdraví: „Dobro jutro, Badnjače, i čestit ti Božić!“ Hledí se na to, aby Badnjak po useknutí padl směrem k východu.  Poté se donese domů a zapaluje se až při soumraku. Význam Badnjaka není uspokojivě vyložen. Nejspíše se jedná o symbol starého roku, který je už neplodný a umírá, proto bývá spálen. S jistou dávkou představivosti ho můžeme vyložit jako starý Dažbogův idol, který je na nejdelší noc v roce spálen, aby se mohla Dažbogova síla příštího dne obnovit. Charakteristické je, že na několika místech v Srbsku je na Badnjaku zabíjeno prase, které se jí na první svátek vánoční. Dbá se na to, aby krev prasete Badnjaka smáčela. To by představovalo zbytek Dažbogovi krvavé oběti. Někdy bývá badnjaků více, často tři, nebo připadá jeden na každého mužského člena rodiny, to je však prvek bezpochyby mladší. Ve Vojvodině se skákalo třikrát přes oheň, ve kterém Badnjak byl, aby byli lidé ochráněni od zla. Také si každý vzal z ohně žhavý uhlík a přehazoval ho z dlaně do dlaně řka: „Kroz oganj prolazio da od ognja ne ležim.“ Uhlíky a popel ze shořelého Badnjaka jsou cenným magickým artiklem. Bývají uchovávány a používány při léčbě různých nemocích nebo bývají rozprašovány po polích, aby přinesly dobrou úrodu.

Pálení ohňů při nejdelší noci v roce má několik zásadních významů. Prvním z nich je fakt, že při svém zapálení při západu slunce do sebe oheň vstřebá poslední zbytky Dažbogovi síly a udrží ji po celou noc, kdy Slunce neexistuje. To, že Dažbog zemřel, má za následek, že svět přijde o nebeského vládce, nastane chaos a zmizí také hranice mezi světem a podsvětím. Všechny bytosti spojené s podsvětím, které mohou působit na člověka nepříznivě, se nyní klidně pohybují po světě. Tvrdí se, že tuto noc chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Země se otvírá a ukazuje v sobě ukryté poklady, skály pukají a balvany se pohybují, rozkvétá kapradí, pod sněhem kvete tráva a květiny, v sadech stromy plodí ovoce, včely v úlech a lesní zvěř se budí ze zimního spánku a domácí zvířata mluví lidskou řečí. Voda ve studních se mění v medovinu nebo víno, v řekách a pramenech proudí zlato nebo stříbro. Člověk se může leccos dozvědět o své budoucnosti, ať už z úst mluvících domácích zvířat, nebo formou různých věšteb. V Čechách se například v noci nahé dívky chodily dívat do studně, kde spatřily svého ženicha. Podrobovat se takovým věštbám bylo však velmi nebezpečno, neboť mohly člověku předpovědět i jeho vlastní smrt, což se po té vždy také vyplnilo.

Setřením hranice mezi světem a podsvětím ale do světa nepronikly jen škodlivé síly, běsi a čerti, ale také duše předků. Tyto duše se právě soustřeďují kolem hořícího ohně, který vytváří ochrannou zónu v tomto chaosu. Proto se v Rusku zapalovaly tyto ohně i na hřbitovech. Štědrovečerní večeře nikdy nemohla začít, dokud hospodář duše předků nepozval. V Rusku volali lidé u ohňů na své zemřelé příbuzné: „Ivan, Petr, zdes’ li vy? Prichodite i obogrejtes’“. V Polsku zase hospodář volal: „Pójdźże, dziadku, do obiadku.“ V Makedonii hospodyně rozhazovala do všech koutů ořechy, jež byly pro duše předků potravou. Obecně rozšířeným prvkem, doloženým i z Čech, je při večeři prostírat o jedno místo navíc a po večeři nechat pro předky zbytky jídla na stole. Předek mohl přijít na návštěvu i v lidské podobě, nejčastěji jako chudý tulák nebo pocestný, proto pro něj vždy bylo připraveno pohoštění. Předek mohl přijít i v podobě zvířete, nejčastěji vlka, ptáka apod. Takového původu je i jihoslovanský polažajnik, první vánoční host. Charakteristické je, že tímto polažajnikem mohlo být i zvíře, které se záměrně přivádělo do domu. Kvůli tomu, že dům byl během vánočních svátků naplněn dušemi předků, musely se všechny práce dokončit do soumraku. Poté se nesmělo už ani uklízet, nebo foukat na nábytek, aby duše předků nebyly rušeny. Z tohoto důvodu se také u vánočního ohně všichni museli chovat tiše a uctivě.

Štědrovečerní večeře začínala po soumraku poté, co byl zapálen vánoční oheň, slavnostním přípitkem, který pronášel hospodář, a který přál domu zdraví, štěstí, úrodu a blahobyt. Přitom také zval k večeři duše předků. Bulharský hospodář vezme obřadní chléb nad hlavu řka: „Da se ražda pšenicata pod păt i nad păt, klasovete da stanat kato lăžici, a zărnata – kato drenki. Da se ražda grozdeto, ečemikăt i carevicata! Da se plodjat agnetata, kozite i kravite! Djado Bože, ela ni na gosti da večerjame zaedno!“.  Podobně sedlák z Vojvodiny: „Za srećna kolača, da bog živi orača, i njiva da rodi, marva da plodi i mi da smo živi i zdravi!“. Večeře bývala vždy postní, přísný půst se držel přes celý den až do večeře. Na stůl je přineseno vždy co nejvíce jídel, které dala zahrada, pole i les, aby tak byla zajištěna hojnost po celý rok. V Čechách se například vařil hrách, v Rusku zvláštní kaše s medem a rozinkami zvaná kuťja. Nikdy nesměly chybět jablka představující zdraví, ořechy symbolizující hojnost a česnek pro svoji ochrannou roli. Obecně u Slovanů je rozšířen zvyk při této příležitosti pojídat česnek namáčený v medu. Ústřední postavení hrálo pečivo, které se jedlo hned jako první po přípitku a lámal ho a rozděloval hospodář. U nás to byla staročeská calta, což byla vánočka nebo houska, u Poláků to byla zvláštními reliéfy zdobená oplatka, která nahradila do středověku používaný chléb. U jižních Slovanů to byl koláč pečený z bílé pšeničné mouky a na vrchu byl zdoben reliéfy. Už vlastní tvar koláče nám připomíná svým tvarem sluneční disk. Častou výzdobou pak byla reliéfně ztvárněná a často stylizovaná svastika v kruhu, starý sluneční symbol. Jinde se místo svastiky dělal kříž v kruhu. Tento koláč, stejně tak jako polská oplatka, byl často mazán medem. Koláč se dělí vždy na tolik dílů, kolik je členů domácnosti, navíc se nechává jeden díl pro předky. Někde se ještě zvláštní díl dává dobytku a nosí na pole. Do koláče bývá často zapečen stříbrný peníz nebo jiný magický předmět, kdo ho najde, ten bude mít štěstí po celý rok. Čas po večeři rozhodně nebyl žádnou dobou smutku a melancholie. Ve středověkých Čechách si církevní představitelé často stěžovali, že se muži i ženy po štědrovečerní večeři bujně veselí a hrají v kostky.

S večeří bylo spojeno mnoho magických úkonů majících za úkol zajistit zdraví, úrodu a blahobyt po celý rok. Stejně tak se provádí při večeři i po ní mnoho věšteb. Značně rozšířená je věštba z ořechových jader. Dobré a zdravé jádro věštilo člověku zdraví a hojnost, scvrklé a špatné jádro pak znamenalo nemoci a bídu, kdo vylouskl černé vysušené jádro, mohl i umřít. Další oblíbená věštba, známa již ze starých Čech, je z jádřince rozkrojeného jablka. Dobré znamení byl zdravý jádřinec ve tvaru hvězdy. Ze starých dob je známé i pouštění svíček po vodě nebo lití olova.

Jeden z motivů, u kterých nejsme schopni rozlišit pohanský nebo křesťanský původ, je motiv slámy. Tento prvek hraje důležitou roli u všech Slovanů, podobné jsou i zvyky spjaté s jeho použitím. Před večeří je do domu přinášena sláma a rozprostírána na podlaze, v Polsku se váže do snopů, které jsou nazývány dziadami. V Makedonii je sláma rozprostřena po podlaze do tvaru kříže, na ní prostírá a jídávalo se přímo na podlaze. Stejně tak se dělo i v Srbsku. V Polsku se dávala sláma na stůl, přes který se přehodil ubrus. V Rusku se ze zrní sypal na stůl symbol kříže uzavřený do kruhu, což je opět starý sluneční symbol. V Srbsku hospodář nebo hospodyně, když nese slámu do domu, kdáká jako slepice, ostatní členové rodiny pípali jako kuřata. Někdy se na podlaze prostřené slámou i spalo. Děje se tak údajně proto, že i Kristus se narodil v chlévě na slámě. S celým tímto elementem je však propojeno takové množství agrární magie, že není možné jednoznačně určit jeho původ. Všem Slovanům je společný zvyk po Vánocích touto slámou obmotávat ovocné stromky, aby dobře rodily. Někde se pálí a rozprašuje po polích, aby se tak zajistila dobrá úroda.

Jak již bylo výše uvedeno, k nejarchaičtějším prvkům oslav zimního slunovratu patří koledování. Původně se jednalo o obchůzky mladých mužů, kteří nosili masky nebo byli přestrojeni v různá zvířata. Masky se dělaly z kůry, dřeva nebo kůže, někdy se zdobily hady nebo úhoři, mohly mít rohy a vousy a celkově měly dosáhnout se možná nejbizardnější podoby. Široce doložený je také zvyk převlékat se do ženských šatů. Koledníci vždy chodili ve skupinách, pokud se dvě skupiny setkali, mívalo to za následek rvačku. Jeden z koledníku nesl na tyči šesti nebo osmicípou hvězdu, v Rusku se doprostřed dávala svíčka, takže hvězda ve tmě zářila. Tento symbol má údajně představovat betlémskou hvězdu, spíše se ale opět jedná o výsledek křesťansko-pohanské synkreze, neboť tato „hvězda“ stejně tak dobře může představovat i nové zářící slunce. Jinde sebou koledníci nosili loutku malého dítěte sedícího na zlatém sedle, což může být opět symbol mladého Dažboga – Božice, o čemž svědčí o Vánocích často jmenovaná barva – zlatá, barva slunce. Příkladem nechť je tato srbská koleda:  „Božić Božić bata, nosi gutu zlata, da pozlati vrata, i oboja poboja, i svu kuću do kraja!“

Koledníci nesměli mít pět dnů před koledováním styk se ženou. Nesměl se jím také stát ten, v jehož rodině někdo v minulém roce zemřel. Koledníci chodívali po domech, kde je většinou přijala hospodyně. Oni zazpívali několik koled, které jednak oznamovaly fakt narození „mladého boha“, potom přáli domu zdraví, úrodu a blahobyt. Nechyběly přitom ani kratší hrané scénky. Koledování mělo především apotropický účel. Jak již bylo řečeno, v období kolem zimního slunovratu působí na zemi různé nebezpečné síly a bytosti, proti kterým je třeba se chránit. Převlékání se do masek je metodou mající zajistit ochranu, která je rozšířená po celém světě. Bizardní masky a přestrojení do zvířecí podoby mají tyto běsi zastrašit. Podobně člověka nepoznají, pokud se převleče do ženských šatů. Ochranný význam mají i koledy. Jejich smyslem je tyto nepříznivé síly vypudit, o čemž svědčí i tato staročeská koleda:

Čert: „O vy batuláci, sprostí tuláci, do kostela nechodíte, pánu bohu se nemodlíte, zanechte toho dítěte a přidržte se mně, krále, knížete.“

První pastýř: „Bratře, jest tady čert, chce s námi míti nějaký žert, zažeň ho do pekla.“

Druhý pastýř: „Di, ty mrcho huhlavá, do tvýho pekla, sic tě uvážu na řetěz, budeš skákat jako pes z místa na místo.“

Čert ustoupí a pastýři dále vítají boží děťátko.

Koledníci dostávali od hospodyní dary, ať už v podobě jídla, pití nebo peněz. V Čechách si koledníci za obdržené peníze kupovali „pivo kolední“. Při jeho pití tropili nezbednosti, opíjeli se a prali se, což se stávalo předmětem výtek církve. Zbytek darů si dělili.

Poprvé se chodilo koledovat již po večeři na Štědrý den, nepočítáme li tzv. dětskou koledu, která mohla být přes den, to je však spíše až záležitostí pozdější. Poté, co se oslava Vánoc stáhla do soukromí, často zbylo z těchto obchůzek jen zpívání koled po večeři. V Bulharsku se chodilo na koledu o štědrovečerní půlnoci. Štědrým dnem však koledování neskončilo. Na koledy se chodilo až do Tří králů (Bogojavljenie), neboť chaos v přírodě trval až do tohoto dne. Slunce totiž bylo novorozenětem stále neschopným účinně zasáhnout. V Čechách se ustálil zvyk koledování na sv. Štěpána. Jasné pohanské elementy v maškarních průvodech koledování se staly trnem v oku církve, proto proti nim tvrdě vystupovala. V minulosti hojně dosvědčený rituál z celého slovanského světa postupně mizel, až někde zmizel docela, jinde se proměnil na „nevinnější“ dětskou koledu.

O nic méně rituálů se vázalo i na první svátek vánoční, Boží hod. Jak již bylo řečeno, ti co mohli, bděli až do jitřní mše u ohně, který nesměl vyhasnout. Samotné zrození Božice ohlašuje první zakokrhání kohouta. Toto první zakokrhání často následuje střelba z pušek. Hospodář, jehož kohout poprvé zakokrhal, bude mít úspěch v novém slunečním roce zaručen. Samotný rituální charakter měla již snídaně, kdy se v Čechách jedla vánočka, která však byla původně i pokrmem štědrovečerní večeře.  V Srbsku se na ráno připravuje zvláštní nekvašená pšeniční placka z bílé mouky zvaná čestnica. Údajně má představovat „boží plenku“ pro právě narozeného Božice. Na horní straně čestnice bylo reliéfně zobrazeno šest nebo sedm soustředných kruhů a uprostřed byla růžice, symbol slunce. Na vrchu byla také pomazávána medem. Čestnice se při snídani obřadně lámala. Mohl v ní být zapečen peníz, jehož nálezce se mohl na štěstí v následujícím roce spolehnout. Ve Vojvodině byl místy k snídani zabíjen a pojídán kohout, jež je posvátným slunečním zvířetem, proto se nejspíše jedná o pozůstatek oběti slunečnímu božstvu.

Pro nás má ale hlavní význam oběd, resp. hlavní jídlo, prvního svátku vánočního. V Čechách se obědvala na Boží hod husa. Na západě to byl potom krocan, kterýžto později pronikl i do slovanských oblastí. V jihoslovanském a východoslovanském prostředí je zachován však mnohem starobylejší obsah příslušného oběda, většinou ze zde totiž peče prase, jen v některých horských oblastech také ovce nebo i jiná zvířata. Vepř hraje totiž v symbolice zimního slunovratu velice důležitou roli. Prase je totiž velice starobylým posvátným zvířetem Dažboga i jiných slunečních bohů, snad pro svou příslovečnou kulatost. Ne nadarmo se ještě dnes českým dětem říká, aby se na Štědrá den postily, jinak neuvidí „zlaté prasátko“. O tom, že toto rčení nepředstavuje pokladničku na mince, svědčí charakteristická zlatá sluneční barva. Tímto „zlatým prasátkem“ je bezpochyby původně zamýšlen ráno zrozený, kulaťoučký a zlatě zářící mladý Dažbog – Božic. I se zabíjením, přípravou a konzumací vánoční vepřové pečínky je spojeno opět nepřeberné množství magických rituálů. Již bylo zmíněno, že někdy bývá vepř zabit na Štědrý den na Badnjaku tak, aby ho smáčela krev. Zvíře se peklo na rožni celé i s hlavou a nohami, nesmělo se před obědem čtvrtit. Po upečení se také někde mazalo medem. V Chorvatsku se vepř konzumoval poté, co se rodina vrátila z půlnoční mše, ve Slavonii se jedly pouze vepřové klobásy. Původ českého zvyku na Štědrý večer pojídat vinné klobásy je nejistý. Hlava z prasete se nechávala a jedla se až na Tři krále.

I zbytky z pečínky byly obdařené zvláštní magickou mocí. Kosti se nesměly dávat psům nebo kočkám, aby se lidé v domě nehádaly. Chlapci ve Vojvodině si nechávaly kůstky z prasečího rypáku, neboť pokud se touto kůstkou dotkli děvčete, které se jim líbilo, měli úspěch zaručen. I při obědě se na Boží hod zvlášť prostíralo pro duše předků. Jinde tuto úlohu již sehrál polažajnik, který byl zván na oběd.

Svátky vázané k zimnímu slunovratu trvaly až do Tří králů (6. ledna), v pravoslavném prostředí nazývaném Bogojavljenie (19. ledna). Po celou tuto dobu chodili koledníci a lidé se museli chránit před škodlivými silami. Zapovězen byl pohlavní styk a různé především ženské práce. Do tohoto období se vklínil i kalendářní Nový rok, kdy si příbuzní a známí chodili přát štěstí a zdraví, popř. se i obdarovávali drobnými dárky. Podle českého zvyku se ten den neměla jíst pernatá zvěř, aby lidem neuletělo štěstí. V Makedonii se nazývá dvanáct dní mezi Božik’em a Bogojavljeniem Nekrsteni nebo poganski denovi. Věřilo se, že po tyto dny chodí stále duše mrtvých po světě. V Bulharsko se jim říká Mrăsnite dni a tvrdí se, že v jejich průběhu je země děravá nebo že nebe je otevřené a ráj i peklo se slili v jedno. Ženská tabu měli ten důvod, že Boží matka byla ještě v šestinedělí. Pořádek do světa se vrací až se Třemi králi nebo Bogojavleniem, kdy se dělají na dveřích domů ochranné kříže. Tento zvyk je sice údajně křesťanského původu, přesto svým významem může stejně dobře zapadat i do předkřesťanského výkladu těchto zimních svátků.

Zdroj: www.slovanstvo.wz.cz/

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Morgarath permalink
    Prosinec 26, 2010 23:51

    dekuji redakci za naucny a zajimavy clanek o zimnim slunovratu a zvlaste o Slovanech.

    „Kvůli tomu, že dům byl během vánočních svátků naplněn dušemi předků, musely se všechny práce dokončit do soumraku. Poté se nesmělo už ani uklízet, nebo foukat na nábytek, aby duše předků nebyly rušeny. Z tohoto důvodu se také u vánočního ohně všichni museli chovat tiše a uctivě“. -ja zase nekde cetl, ze se u ohne tancilo a veselilo se, coz se neslucuje s tichym a uctivym chovanim. Uz ale nevim, kde jsem to cetl…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: