Skip to content

Novopohanství ve východní Evropě

Září 23, 2010
by

Pozn. překl.:  Ačkoliv je tento článek věnován středoevropským pohanům, české zastoupení v něm budete hledat marně. Ve srovnání s okolními státy u nás novodobé pohanství nemá tradici a ani od napsání tohoto článku (1995) v této oblasti k významnější změně nedošlo. Může to být dnešním pohanským organizacím k zamyšlení nad aktivnějším přístupem.

Mezi různými pohanskými skupinami ve východní Evropě se zdají být nejaktivnějšími a nejlépe organizovanými pohané v pobaltských státech – v Litvě a Lotyšsku. Je třeba vzít v úvahu, že pobaltské země byli pokřesťanštěny relativně pozdě ve srovnání s jinými evropskými státy.Bezprostřední inspirací pro moderní pokusy oživit litevské pohanství byla tradice pobaltských svátků letního slunovratu, kdy si lidé zdobili hlavy věnci nebo je pouštěli po řece. Iniciátorem litevského pohanství v moderní éře byl Wilhelm Storosta, zvaný Vydunas, narozený roku 1868 – litevský mystik, dramatik a filosof. Jako první slavil na konci 19. století svátek rosy. Vydunas, což znamená „ten, který vidí jasně“, se snažil o syntézu teosofie a litevské panteistické tradice. Ve dvacátých letech v oslavách tohoto svátku pokračovali Vydunasovi následovníci a popularita těchto slavností rostla. Přerušení znamenalo až sovětská okupace Litvy. Po dlouhé přetržce se objevily jisté náznaky oživení této tradice v šedesátých letech. Svátek se poté slavil ve městě Kernave. Někteří Litevci dávají přednost oslavě svátku na území bývalých pohanských Prusů, kdy navštěvují pruský svatostánek v oblasti Kaliningradu, ruské enklávě na pobřeží Baltu.

Pruský výraz pro svatostánek, „romove“, se objevuje různých kontextech s odkazem na pohanskou minulost. Litevské sdružení pro zachování domácí kultury, jež byla založena roku 1967, se nazývala „Ramuva“. Přesto byla společnost roku 1971 rozpuštěna kvůli obviněním z rostoucího náboženského zapojení skupiny. Roku  1988 se Ramuva  vrátila k činnosti jakožto „Sdružení pro litevskou etnickou kulturu“. Mělo své skupiny v pěti litevských městech. Organizace měla dobré vztahy s litevskými ekology a  někdy se členství v obou hnutích překrývalo. Jedním z Ramuvou stanovených cílů je obnovení úcty k přírodě a ustavení jednoty člověka a přírody.

Ramuva zahrnuje i mládežnickou organizaci a náboženské sdružení s názvem Romuva. Hlavní oblasti jeho aktivit tvoří vzdělávání, pojímané jako rekonstrukce a popularizace litevského folkloru a rituální činnost, sestávající se ze slavení starých litevských svátků a organizování ročních letních táborů. Ramuvu vede Jonas Trinkunas, dřívější vědecký pracovník na litevské Akademii umění a věd, později vedoucí Odboru etnické kultury na Ministerstvu kultury a školství Litevské republiky. Trinkunas se podílel na aktivitách Romuvy již v roce 1967. Členové Romuvy pořádají letní tábory, kterých se účastní i pohané z dalších zemí. Tábor v Dievieniskes v roce 1995 čítal přes 70 účastníků.

Pozoruhodným rysem Ramuvy je spolupráce s Klubem Karla Gustava Junga ve Vilniusu. To jim poskytuje jakési vědomí vlastního já a ulehčuje porozumění původním mýtům v systému globální kultury. Litevští pohané  také chovají obdiv k dílům své krajanky Marie Gimbutasové, jež byla jako emigrantka  význačnou antropoložkou a badatelkou v oblasti pohanské minulosti lidstva.

Důležitou úlohu v zachování pobaltských tradic hráli litevští a lotyšští emigranti, kteří vydávali pediodika o pobaltském pohanství jako „Romuva/USA“ a „Posvátný had“. Avšak dnes, po pádu sovětské vlády,  se centrum pohanské aktivity přesunulo zpět do Pobaltí. Pohanský časopis „Romuva“ se objevuje ve Vilniusu, a vytvořilo tak centrum litevského pohanského hnutí. Časopis vydávají společně sdružení „Ramuva“, sdružení Vydunas  a klub Prussa.

Klub Prussa byl založen roku 1990 a sdružuje lidi z Litvy, Lotyšska, Německa a Polska. Klub se snaží oživit odkaz dávných Prusů, vyhubených Luticů, jejichž jméno později převzali jejich germánští přemožitelé. Mezi stanovenými cíly sdružení figuruje oživování slavností a rituálů. Klub Prussa spolupracuje s německým sdružením Tolkemita, založeným roku 1980, jež se snaží vzkřísit prvky zaniklé pruské kultury.

Zájem o pruskou pohanskou kulturu v Litvě stoupá. Roku 1984 lingvista z Kaunasu Letas Palmaitis a význačný ruský odborník na starou pobaltskou kulturu, profesor Wladimir Toporow, publikovali článek o možnosti vzkříšení mrtvého pruského jazyka. Toporow je znám svým rozsáhlým, několikasvazkovým slovníkem pruského jazyka, který je vydáván od roku 1975. Palmaitis aktivně popularizuje kulturu starého Pruska.

Zájem o Prusko se objevuje i v samotné Litvě, kde se roku 1988 utvořila skupina „Rasa“ čili Rosa. Její zakladatel, mladý muzikolog Valdis Muktupavels definuje cíle skupiny takto: popularizace pruského jazyka a kultury, zachování litevského kulturního dědictví a jeho integraci do současného kulturního života. „Rasa“ je také hudební skupina, která používá tradiční pobaltské hudební nástroje. Prostřednictvím komparativního výzkumu na území Litvy sousedícímu s bývalým Pruskem se snaží o objevení hudebních vzorů, které mohou mít původ v zaniklém pruském folkloru. Také zpívají litevské lidové písně, jež si přeložili do mrtvého pruského jazyka, jakož i litevské lidové písně související s Pruskem. Snaží se tedy stát se moderním vtělením legendárních pruských šamanů a pěvců, vaidoletů, jejichž jméno pochází z pruského jazyka.

Pátrání po pruském odkazu je v plném proudu také v Polsku. Jeden z pozůstatků pruské kultury byl objeven polským archeologem Markem Jagodziñskim, který roku 1982 nalezl zbytky pruské vesnice Truso, která byla popsána před 1100 lety ve Wulfstamově kronice. Jagodziñski a umělecká galerie „El“ v Elbagu se chystají rekonstruovat vesnici v jejím původní podobě.

Zájem o pohanské Prusy se projevuje i v ruské oblasti Kaliningradu (Koenigsberg, Królewiec). Ruští příslušníci této enklávy, vytvořené roku 1945 na bývalém pruském území, hledají svou identitu. Některé přitahuje odkaz germánských obyvatel této země, přesto někteří se více zajímají o starobylou pruskou kulturu. Příkladem druhého postoje je Vadim Chrappa, který vede skupinu lidí zajímajících se o staré pruské tradice. Je autorem projektu Centrum pro studium starého Pruska, které se nachází v Kaliningradě.

V Lotyšsku připomíná pohanské tradice pohanské náboženské společenství „Dievturi“. Dievturi je lotyšsky „ti, kdož se drží Boha“. Hnutí Dievturi vzniklo Lotyšsku ve dvacátých letech 20. stol. a jeho zakladatelem byl Ernest Brastins, jenž se pokoušel oživit lotyšské pohanství. Brastinsova snaha obnovit pohanství bylo založeno na lotyšských dainas, dávných písních naplněných pohanskou religiositou a symboly, které detailně popisovaly pohanskou víru a zvyky. Byly to právě dainas, v nichž se až dodnes uchovaly popisy pohanských rituálů slunovratu a rovnodennosti.

Po záboru pobaltských zemí Sovětským svazem bylo Dievturi označeno za nebezpečného nepřítele sovětské vlády a pronásledováno. Na jeho členy pohlíželi sovětští vládcové jako na lotyšské šovinisty,  od podstaty nepřátelské ideám komunismu a internacionalismu. Ernest Brastins byl ve čtyřicátých letech popraven v Astrakhanu, někteří členové Dievturi odešli do exilu. Ti, co se usadili v USA, své vyznání zaregistrovali a pokračovali ve svých aktivitách. Jedním z nich byl  Janis Tupesis, profesor na univerzitě ve Wisconsinu, který byl po návratu do Lotyšska zvolen do parlamentu jako zástupce zemědělské strany a později se stal lotyšským ombudsmanem. Dievturi je úzce propojeno s lotyšským hnutím za nezávislost. Olgerts Auns, který koordinuje aktivity Dievturi, mnoho let přednášel na tajné škole lotyšských dějin a později byl jedním z iniciátorů folklorních festivalů, které se v pozdní éře  Sovětského svazu staly obrovskými manifestacemi národního cítění.

Tajemství pohanské minulosti vzbuzují zájem mezi lotyšskými čtenáři a o tomto tématu se vydává mnoho knih. O popularitě tohoto tématu svědčí vliv lotyšského národního eposu „Lacplesis“ („Zabiják medvědů“). Lacplesis, hrdina s nadpřirozenou silou, schopný roztrhat na kusy medvěda, bojuje v bitvě proti silám zla a křesťanským vetřelcům do jeho země.

V Estonsku vytvořili studenti univerzity v Tartu pohanskou skupinu Heritage Protection Club Tolet (Klub na záchranu dědictví Tolet). Skupina provádí šamanem vedené rituály a snaží se oživit ugrofinskou šamanskou tradici. Vydávají časopis „Hiis“ („Posvátný strom“).

V Bělorusku reprezentuje pohanské hnutí Centrum etnokosmologie „Krywya“ z Minska. Krywiches je jméno kmene, který kdysi obýval území dnešního severního Běloruska. Volba tohoto jména byla v důsledku výzkumu některých běloruských archeologů, kteří tvrdí, že současní obyvatelé země nepocházejí ze Slovanů, ale z pobaltských národů Slovany ovlivněných. Na podporu této teorie lze nalézt mnoho důkazů. Skupina se inspiruje výzkumy vedenými  profesorem archeologie z Minska, Georgij Štychavem. Centrum vytvořilo společnost „Werewolf“, aby pokrylo své výdaje, jakými byl např. roku 1994 velká mezinárodní konference o pohanství, a financovalo vydávání časopisu o etnologii a archeologii „Krywya“.

Na Ukrajině byl zakladatelem pohanství v moderní éře Volodimír Šajan, narozený roku 1908 ve Lvově. Studoval filosofii a sanskrt. Roku 1934 prodělal na hoře Grekhit v Karpatech náboženské osvícení. Po 2. svět válce se Šajan usadil ve Velké Británii, kde pracoval na svých ideách. Zemřel roku 1974 v Londýně. Jeho vliv na současné novopohanské skupiny na Ukrajině je stále patrný. Nejsilnější pohanskou organizací je Unie původních ukrajinských  věrných. Sjednocuje skupiny z Kyjeva, Charkova, Oděsy, Borispolu, Černigovy, Mikolajeva, Lvova a Južnoukrainska. Kyjevská skupina ukrajinských pohanů „Pravoslava“ vydává časopis pojmenovaný po slovanském bohu „Svarog“. V červnu 1995 se za letního slunovratu konala Kyjevě konference „Původní víra: zdroje, proudy, tendence“, jíž se účastnili zástupci různých novopohanských skupin.

Podobně jako v Pobaltí, i v Polsku se v meziválečném období projevoval zájem o pohanskou minulost. Pohanské tradice se staly inspirací pro umění. Průkopníkem tohoto uměleckého směru byl  Marian Wawrzeniecki, autor četných grafik věnovaných pohanství. Nejtvořivějším umělcem zajímajícím se o pohanství byl Stanislaw Szukalski (nar. 1893), syn kováře a  emigranta z města Warta. Vyrostl v USA a otec ho poslal studovat do  polského Krakova. Jeho jedinečný a nápaditý styl hodně čerpal z pohanské a lidové tradice. Vytvořil kruh svých žáků, známý jako „Kmen hrdých srdcí“, jenž vydával časopis „Krak“ (jméno legendárního polského hraběte, zakladatele Krakova). Před vypuknutím 2. světové války se Szukalski vrátil do USA, kde žil až do své smrti roku 1987. Jeho popel byl dle jeho přání uložen u paty jedné ze soch na Velikonočních ostrovech. Podobný zájem lze nalézt i v malbách a grafice Zofie Stryjeñské. Hledala inspiraci v polském folkloru, přičemž se snažila zpodobňovat slovanské bohy a malovat tradiční slavnosti.

Zájem o pohanství se neomezoval pouze na umělecké kruhy. Začal se projevovat i jako sociální hnutí. Jeho vůdcem byl Jan Stachniuk, narozený roku 1905 v Korelu. Po dokončení studia ekonomie na univerzitě začal vydávat knihy, v nichž předkládal své názory na pohanství. V roce 1937 založil pohanský časopis „Zadruga“. Zajímavým rysem Stachniukova myšlení byla sakralizace intelektuální tvořivosti a kult kosmické energie, která se projevuje silnou vůlí. Dle Stachniuka nemůže člověk získat blahobyt modlením se a úspěch záleží na snaze a aktivním, tvořivém postoji ke svému životu.  V něčem se to podobá protestantskému étosu.

V Polsku dosud žijí spolupracovníci Stachniuka z předválečného období. Skupina bývalých členů „Zadrugy“ nyní žije ve Wroclawi a vydává sérii knih o pohanství ve vlastním  nakladatelství „Toporzel“. Jedním ze členů skupiny je Antoni Wacyk. ve své knize o polské filosofii vyzdvihuje osobní dimenzi náboženské zkušenosti, která by měla vylučovat všechny formy okázalosti či meditativní role profesionálních knězů mezi lidem a posvátnem. Pohanské náboženství by se dle něho mělo soustřeďovat na mystický prožitek. Wacyk také naléhá na revizi národní historie s poukazem na to, že historici mají sklon oslavovat poražence. „Zadrugou“ ovlivněnou novopohanskou skupinu „Sdružení domácí víry“ založil ve Wroclawi pravicový pohan  Jerzy Potrzebowski. Odkaz „Zadrugy“ lze také nalézt ve varšavském časopise „Zywiol“. Jeho editor Andrzej Wylotek patří k nacionalistickému typu pohanství, má blízko k francouzské Nové pravici Alaina de Benoista a je aktivní na politické scéně jako člen nacionalistické strany „Sociálně-národní unie“.

Zájem o pohanství lze vysledovat i u lidí zajímajících se o jiné duchovní tradice. Roku 1991 Jacek Dobrowolski, sociální antropolog, spolutvůrce první buddhistické komunity v Polsku, publikoval poem „Raróg“ (Raroh). Poem poukazuje na spřízněnost polského pohanství se starým indo-iránským náboženstvím a jeho hlavním tématem je kult Jarila, dionýsovského božstva východních a jižních Slovanů. Dobrowolski je také nadšeným analytikem polského katolicismu. V nevázaném kultu Svaté Panny spatřuje pozůstatky pohanské, matriarchální minulosti. Také poznamenává, že polská kultura postrádá archetyp silného,  paternalistického archetypu. Právě v tom Dobrowolski shledává původ obdivu k poražencům v polské tradici.

Zajímavým fenoménem v některých středoevropských pohanských hnutích je jejich úzký vztah k ekologickým hnutím. Nejedná se pouze o regionální výskyt. Tento vztah lze připisovat popularitě tzv. Gaia hypotéze, teorii amerického chemika Jamese Lovelocka, popularizovanou roku 1979. Podstatou této teorie je, že celá Země je obřím živým organismem, který napomáhá vytváření podmínek pro kontinuitu života na planetě. Ideje Lovelocka silně ovlivnily ekologická hnutí: vnímání Země jakožto živého organismu vede k správcovskému postoji vůči přírodě, čímž je blízký dávnému pohanskému vnímání světa či modernějším panteistickým ideám. Triumfem křesťanství bylo, že s výjimkou tradice sv. Františka zapříčinilo odposvátnění přírody.

Existuje ještě více příkladů překrývání ekologických a pohanských hnutí. Ekologické sdružení inter-univerzity v Arturóweku u Lodže uspořádalo minulý rok „Tajemnou hru letního slunovratu“. Ve spolupráci Muzea archeologie a etnografie se konal vědecký seminář o pohanství. Sešlo se na něm kolem pětiset  účastníků. Rostoucí popularitě se těší „Workshop pro všechny bytosti“, skupina ekologů z jižního Polska, kteří praktikují novopohanské rituály v přírodním prostředí.

Podobná skupina, tvořená studenty antropologie, existuje v Poznani. Vydávají časopis „Jantar“. Členové prohlašují, zakoušejí velmi intenzivní náboženské pocity během svých rituálů, kdy tancují v maskách s bubínky v lesích u Poznaně.


Rychlý nárůst počtu novopohanských skupin ve střední a východní Evropě se zdá být vděčným objektem pro studium; došlo k němu na území, kde po pádu komunismu a dlouhém období nepřirozené stability došlo k extrémně intenzivnímu národnímu napětí. V článku se používá společný výraz „novopohan“, ale ten nemá naznačovat čistě náboženský smysl slova.

Pro účel této studie lze nabídnout širší definici: novopohanství bylo chápáno jako duchovní hnutí inspirované přírodou, zdůrazňující potřebu návratu k etnické a kmenové identitě, předkřesťanským kořenům, starým zvykům  a původním hodnotám. Takové skupiny se s rostoucí dynamikou vynořují ve východní části střední Evropy. Jaká je příčina nezávislého a souběžného vzestupu novopohanství?  Zdá se, že se nejedná o módu či pouhý odraz západních novopohanských idejí. Většině lidí, kteří se zajímají o novopohanství, je západní novopohanství spíše neznámé a pohané v regionu se mnohem méně zajímají o magiku (orig. „magick“. Tento pojem zavedl A. Crowley, který k anglickému „magic“, přidal písmeno „k“ – od řeckého „kteis“ (vagína)  – aby  tím odlišil svou magii od různých varietních kouzelníků – pozn. překl.). Vypadá to, že odpověď na otázku týkající se původu tohoto fenoménu spočívá v hledání národní identity.

Odkaz tradici může naznačovat jisté nebezpečí, pokud se kombinuje s radikálním nacionalismem. Politické zneužití konceptu národnostní příslušnosti a tradice vedlo k v nacistické éře k neskutečným hrůzám. Jsou Evropané z východní Evropy imunní vůči tomuto nebezpečí? Většina pohanů v regionu, s výjimkou zmíněných výjimek, není politicky aktivních. Pokud jde o jejich politické názory, jsou buď umírnění pravičáci, centristé, nebo –  zvláště v případě ekologicky orientovaných – umírnění levičáci. Žádnou z výše uvedených organizací nelze označit za extremistickou.

V článku představený obraz pohanských hnutí ve východní Evropě ukazuje jeden ze směrů hledání identity v regionu, snahu najít klíč k nové situaci, vysledovat kořeny a objevit tradici. Tyto snahy nejsou v žádném případě útěkem před realitou či sektářskou aktivitou. Právě naopak, pokoušejí se využít tradici, aby vytvořili novou odpověď na soudobé výzvy.

Po pádu komunismu, kdy skončila izolace od západního světa, vyvstala otázka, zda se společnosti východní Evropy  podřídí západním standardům nebo zda je přizpůsobí vlastním tradicím. Hledání pohanských kořenů je jeden z pokusů tuto otázku zodpovědět.


Zdroj: „Spoleczenstwo otwarte“ (4/1995)

Reklamy
komentářů 7 leave one →
  1. pic permalink
    Září 26, 2010 16:28

    aha …už vím. Tak jen pro úplnost: SH = SkinHeadské hnutí.

  2. pic permalink
    Září 25, 2010 13:55

    adrian: co je to SH hnutí?

  3. Září 25, 2010 02:10

    Pohanských skupin(včetně rekonstrukcionalistů) tady existuje několik a některé už více než desetiletí(Slované,Gótové, Vikingové). A není velký problém si je najít , pokud člověk nezůstává pouze na netu. Žel jako přívěsek k politickému názoru se to ukázalo dlouhodobě neudržitelné. Přitom všechny tradicionalistické skupiny mají dávný kořen/ať už to dnes přiznávají nebo ne/ v SH hnutí.

  4. Wolf permalink
    Září 24, 2010 09:01

    Gimbutasová opravena, díky za upozornění.

  5. Miloš permalink
    Září 23, 2010 21:12

    Situaci k lepšímu mohou měnit především ti, kdož patří k nějaké rodnověrské organizaci nebo ji teprve založí.
    A proč jí nezaložíš ty s Rolfem? Já jí zakládat nebudu protože nejsem pohan, ale kdybyste založili pohanskou církev tak bychh vám samozřejmě pomohl, třeba sháněním podpisů na registraci církve

  6. Wolf permalink
    Září 23, 2010 20:13

    Situaci k lepšímu mohou měnit především ti, kdož patří k nějaké rodnověrské organizaci nebo ji teprve založí.
    Naší cestou je popularizovat tento fenomén a přinášet informace, které v lepším případě mohou někoho inspirovat. Nelze dělat vše, většina lidí nedělá vůbec nic…

  7. Miloš permalink
    Září 23, 2010 19:24

    Wolf:
    „Ve srovnání s okolními státy u nás novodobé pohanství nemá tradici a ani od napsání tohoto článku (1995) v této oblasti k významnější změně nedošlo.“
    A proč se vy členové Bratrstva nepokusíte situaci změnit?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: