Skip to content

Člověk a kultura proti přírodě

Září 15, 2010

Dle německého filosofa Ludwiga Klagese i současného obrazoboreckého indického myslitele U G Krishnamurtiho probíhá ve vesmíru neustálý boj mezi na straně jedné: životem, přírodou, tělem, smysly, a na druhé: duchem, kulturou, myslí, myšlením. Život skutečně nepotřebuje myšlení, s výjimkou toho, že se do určité míry jedná o užitečný nástroj. Jak říká David Hume: rozum je otrokem vášní a měl by být. Život může dokonale pokračovat i bez něj. Má vlastní zákony, vlastní spontánní  rovnováhu. Jde o neustálý proces, který, jak víme, má také svůj smysl.Každá jednotlivá rostlina, každé zvíře, každá lidská bytost je z pohledu přírody prostředek, kanál k zakoušení sebe samého. Když vidím, slyším či něco cítím, když lidé bojují nebo se milují, když se jednotlivé bytosti rodí nebo umírají, toto všechno, se všemi vjemy a pocity, co to zahrnuje, lze chápat, jako by se příroda dívala do zrcadla, příroda hledala vlastní skryté hlubiny nebo, pokud si vypůjčíme tento koncept z psychoanalýzy, si příroda uvědomovala vlastní nevědomí. Naši roli, jakožto jedinců, v tomto universálním procesu lze přirovnat roli lístků na velkém stromě, roli orgánů či dokonce buněk ve velkém kosmickém organismu.

Pochopíte, že tento názor, který s Klagesem a U G sdílím, mne staví na jinou cestu, než stojí většina libertariánů. Je těžké být libertariánem, pokud role, kterou chcete jedinci přiřadit, je srovnatelná s rolí listu na stromě nebo buňky v organismu.

Neopovrhuji buňkami či listím. Zdravé buňky jsou pro strom nezbytné a tudíž na jisté úrovni je důležitý i jedinec. O čem mám pochybnosti, je individualistický úhel pohledu, který glorifikuje jedince jako jedinečnou, nezávislou realitu, rozdílnou od všeho ostatního, která může využívat všechno ve světě tak, jak se jí to hodí, jako nic více než  jen „předměty“. A pokud jde o „svobodu“ takového jedince, jsem ještě rezervovanější.

Filosoficky řečeno, svoboda jedince je principielně stejně sporná jako svoboda listu či buňky. Ve skutečnosti dojde k aktivaci obranného mechanismu, pokud se jednotlivá buňka rozhodne stát se svobodnou, nezávislou, jít vlastní cestou, nehledě na potřeby, podstatu a stavbu většího organismu, a tato reakce se nazývá rakovina. Lze nalézt pádné důvody pro přirovnání  naší nynější společenské situace k druhu rakoviny planety.  Jako jedinci stále více odmítáme hrát naši roli jakožto součást většího společenského či přírodního celku, chceme sledovat vlastní cíle. Následkem toho můžeme narušit či nakonec zcela zničit společenské i přírodní systémy, jejichž jsme částí, aniž by se nám za to dostalo nějakého uspokojení. Pokud statistiky nárůstu sebevražd, zneužívání drog, zločinu, psychosomatických onemocnění a neuróz o něčem vypovídají, mají jednotlivé buňky skutečně málo co ukázat jako výsledek svého odmítnutí jednat jako nástroje organismu. Jen připomenu, že u psychického onemocnění je výsledek tentýž. Když rakovinové buňky uspějí při zničení organismu, zemřou také.

Abychom nalezli příčinu takového negativního výsledku, musíme se vrátit k druhé části naší původní podvojnosti: rozumu, myšlení, duchu, kultuře. Rozum, pokud jsou akceptovány jeho hranice, může být během života užitečným nástrojem, zvláště v negativním smyslu; tj. chrání nás před nebezpečím a jak se civilizace vyvíjí, částečně se stále víc stává nezávislým. Namísto spokojenosti se svou rolí nástroje, pomocníka v životě, stává se nepřítelem, který se postupně snaží používat život k vlastním cílům.

Pokud bychom měli více času, mohli bychom udělat malý experiment. Požádal bych vás, abyste na pár minut nepřestali myslet, ale jednoduše nechali svou mysl otevřenou všem vlivům, jež se objeví, aniž byste si mentálně přidali nějaký komentář, asociace či úsudky. Tato snaha, která, jak jsem si jistý,  zcela selže, ukáže, že myšlení neuspokojené svou  vedlejší rolí spáchalo převrat. Již nedokážeme odmítnout myslet, i když chceme. Skutečný život, vše, co vidíme, slyšíme a čeho se dotýkáme, jsou v nepravidelných intervalech užity jako materiál pro další přemýšlení. U většiny z nás se rovnováha vychýlila, zvláště čím víc jsme civilizováni a vzdělaní. Žijeme v mentálním světě, jen trochu odlišném od světa snů. Jako každý jiný parazit se i tento svět snů živí světem skutečným. Domnívám se, že toto je míněno systémy typu indické védánty a některých odnoží buddhismu, když se v nich mluví o světe jako iluzi či snu. Chápu to tak, že se tím nemá vyjádřit neexistence světa. On neexistuje pro nás! Svět je tu, ale náš svět je jiný. Je to snový svět, dokonce se podobá skutečnému méně než mapa oblasti, kterou zachycuje. Jedná se o svět myšlenek, asociací, obrazů, interpretací, dokonce fantasií a denního snění, oddělený od skutečného světa, světa smyslů, těla, světa skutečného života.

Závěr : svět života je zvolna polykán, požírá ho svět mysli; na přírodním světu parazituje svět kultury a civilizace; svět pocitů je požírán technosférou, či stručněji: svět požírá člověk, protože jsme to samozřejmě my, lidské bytosti, které tak to přemýšlí, takto uvažují.

Děje se něco špatného přímo s člověkem, nebo se můžeme chytit umírněnějšího postoje, že člověk jako takový je v pořádku, ale že pouze dělá technické chyby, dočasně chybuje? Obávám se, že druhý postoj nelze přijmout. Pokud nějaká bytost trvale koná nesprávně, průběžně pohlcuje a ničí vlastní domov, aniž by mu to přinášelo radost, pak musíme usuzovat, že s takovou bytostí něco není v pořádku..

Zvláště moderní člověk se stal „moderním idiotem“, který má rád počítače, které vytvořil, umí dobře myslet, činit závěry, dokazovat i odmítat cokoliv se mu zachce, řešit problémy a nové vytvářet, ale velice slabě rozumí tomu, na čem skutečně záleží: na jeho samém, vlastní přirozenosti, jeho vztahu s bližními a celé realitě, mystériu života.

Obecně řečeno, excesy v přírodě jsou nebezpečné jako zkrat. Předek člověka, lidoop, vyšel skvěle s velikostí mozku, který měl. Byl schopen s ním řešit problémy, které mu příroda připravila. Nepotřeboval ho dvoj či trojnásobný. Pokud by však takový měl, výsledek by byl téměř předvídatelný. Když se problém řeší, nemůžete ho  se řešit dvakrát či třikrát. Co udělat můžete, je tvořit nové problémy, objevovat pseudopotřeby, snažit se je uspokojit, selhávat v dosahování skutečného uspokojení, hledat vysvětlení, zkoušet nové cesty zahrnující problémy atd.

Výsledkem toho všeho je, že moderní člověk má – navzdory všemu svému rozvoji, technologii, civilizaci, kultuře či možná právě kvůli nim – ještě více problémů bez nějakého záblesku naděje na skutečná řešení. Když jdu po ulici, nevidím usměvavé, uvolněné, spokojené lidi dávající najevo radost, který by přinášel skutečný rozvoj (pokud je to vůbec možné). Místo toho vídám stále nervóznější, rozrušené lidi, zapojené do neustálých interních rozhovorů s jinými skutečnými či imaginárními lidmi. Vlastně náměsíčníky. A až jim je 60 nebo 65, mohou před tím vším jít na odpočinek, aby si užívali výsledků svého horečného pracování a přemýšlení, většina z nich je natolik závislých na tomto procesu, že se cítí ještě nešťastnější než předtím. Vidím to tak, že toto všechno je výsledek civilizace, která si vyvolila mysl a rozum místo přírody a Země –  ve skutečnosti  je to výsledek samotného civilizačního procesu či kultury samotné.

Myslím si, že jednoho dne se Příroda poškrábe na hlavě a zamručí: „No, tohle žertování lidstva zašlo už trochu daleko. Asi je čas ho ukončit.“

A nemůžu říct, že bych to Přírodě dával za vinu.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: