Skip to content

Obřady Slovanů

Září 1, 2010

Smyslem tohoto článku je snaha zprostředkovat člověku nedávno obeznámenému (či zcela neznalému) ohledně slovanské Tradice rozmanitost obřadů našich předků a to, jaký pro ně měly obřady význam.
V článku budu slova „obřad“ a „svátek“ používat ve stejném významu, tak jak byl každý obřad k oslavě do té či oné míry slavností (ba i tryzny – když člověk odešel do  Nebeského vojska).

Obřady přechodové
Tyto obřady jsou spojeny s přechodem člověka z jedné věkové skupiny do druhé (např. dítě, které dospívá.). Takové obřady se lišily dle toho, zda se uváděli v dospělost chlapci či dívky a často byly dosti bolestivé (hladovka, označování obřadním tetováním či  jizvami atd.).
Tyto obřady samotné označovaly druhé narození – narození do nové sféry bytí; a právě od tohoto se odvíjí bolestivost obřadu, protože není nic bolestivějšího a strašnějšího pro rodícího se člověka, než samotná chvíle příchodu na světlo světa.

Obřady profesní
Rituály spojené s danou profesí, kterou si člověk zvolil. V takových obřadech se jednalo o to, v jaké kastě (pokud použijeme indické pojmosloví) člověk bude pracovat: kšatrij (válečník), bráhman (žrec, volchv), vaišja (řemeslník). Přičemž, jestliže obřady při pasování na válečníka či žrece/volchva byly mnohem více prodchnuty mystikou a pocitem jakési božské sounáležitosti, pro řemeslníky  tento obřad připomínal spíše přijímání do skautu (slavnostně, ne božsky).    
Toto v žádném případě nebagatelizuje práci řemeslníků; prostě skutky válečníků se přirovnávaly ke skutkům žreců. Na samotného válečníka se vkládalo železo – magický talisman, seslaný Svarogem z nebe, vykovaný v ohni, zářivý jako Slunce; sám válečník vnímal boj jako přinášení oběti. Lze tedy říci, že válečník jdoucí do boje v sobě ztělesňoval sílu Nebeského Svaroga a jeho synů Simargla-Ohněboha, Slunečního Dažboga a Peruna-Hromovládce.
U žreců se obřady posvěcení lišily dle toho, jakému z bohů se člověk zasvěcoval. Nehledě na to, zda se Slované zasvěcovali Dyjovi, Indrovi či Moreně, obřady vždy probíhaly ve slušnosti – vždyť Noc je jen druhá strana Dne.
Svěcení volchvů spíše připomínala bohoslužby severských šamanů v přírodě, během nichž získávali také potřebné znalosti a  síly.
Válečnické vysvěcování připomínalo hlavně předávání norem: kdo se chtěl stát válečníkem, musel prokázat, že je hoden tohoto jména. Mnohdy zahrnovalo přežití v lese po několik dní pouze s  nožem; souboj; umění se skrýt či vše uvedené dohromady.

Obřady vymezující
K takovým obřadům možno řadit svatby, narození dítěte, pohřby. Tj. obřady doprovázející nějaké důležité životní mezníky v životě daného člověka. Přičemž zvláštní okázalostí se vyznačovaly pohřby padlých hrdinů.
Tyto obřady, nehledě na jejich zdánlivou přízemnost, měly stejně jako všechny v životě Slovana hluboký duchovní význam.

Obřady pravidelné
Tyto obřady, jak patrno z jejich názvu, se uskutečňovaly s určenou pravidelností. Sem možno přiřadit všechny obřady odpovídající ročnímu zemědělskému cyklu (tytéž čítankové slovanské svátky) a snad i narozeniny, tryzny za zesnulé (zvláště za hrdiny).
Téměř všechny pravidelné svátky  se kryjí s životním cyklem Země, a proto mají význam nejen duchovní, ale i jiný – spojení s Přírodou, uvědomění si toho, že Země je živá. Dokonce i když se tyto dny neslaví a jen se na ně upamatuje, člověku se vybaví mládí,  zralost i stáří Matky Země.
A nezapomínat na mrtvé, samozřejmě, upomínali se na ně všechny dny a vyčleňovali zvláštní den smrti, jako se u člověka vyčleňuje den narození. V oba tyto dny člověk přecházel z jednoho stavu do druhého:   od plodu – přes člověka – v jiný stav, nám neznámý.
Samo sebou, Slované neslavili tyto obřady dle dnešního chápání slova „svátek“ –  týdenní zábavou a pitkami  – kdo by potom pracoval? Mnohdy prostě jen pozdvihli roh na počest významné události.

Obecně, jak jsem si všiml ve slovanských svátcích (stejně jako všech svátcích severské tradice), se klade velký význam obřadnímu umírání. Např. možno uvést iniciační obřady při přijímání mezi dospělé, do určité profese, do druhé rodiny (vdavky). Zvláště se tím zdůrazňovala skutečnost, že pro člověka začíná zcela nová životní etapa, takže vše, co existovalo do onoho momentu, se považovalo za cosi zmizelé v „minulém životě“.
Nehledě na to, že v různých kmenových svazech (ba i různých kmenech) se obřady lišily (u Obodritů to byl vůbec jiný jazyk), jejich vnitřní podstata zůstávala vždy nezměněna. Nikdy se neuskutečňoval obřad kvůli obřadu,  forma se vždy podřizovala podstatě.
A právě proto slovanské rodnověří zůstalo tak živým a národu milým: jeho obřady nepotřebovaly okázalost a velkolepost,  ale pouze uvědomění si své  sounáležitosti s bohy. Tímto způsobem se takřka každý úkon v životě Slovana mohl stát obřadem. Válečník vracející se z bitvy věděl, že:  „přichází se silami mnohými Dažbog na pomoc lidem svým“; stavitel vystavěl dům tak, jak Svarog vystavěl Tři světy; pěvec (bojan) radujíc se, věděl, že „…to pochází od Běloboga“
Poté vyvstává otázka: a k čemu tedy vůbec byly potřeba nějaké obřady, když jejich podstata spočívala v nitru Slovanů? Odpovím:  kvůli jednotě a obecné radosti. Vždyť např. když má něčí dítě narozeniny, neraduje se rodič nejen sám v sobě, nejen že zve přátele. Pořádá oslavu s dortem se svíčkami a druhými. Nejopravdovější obřad. Tak se scházeli i naši předkové, aby zdůraznili určitou událost,  a vzhledem k události se shromáždění přeměnilo v konání obřadu.   
Co je samo o sobě zajímavé, Slované neměli „světské svátky“; všechny jejich svátky a jejich – reje (chorovody), obřadní souboje apod. – v sobě nesly určitou podvojnost. Na jedné straně se jednalo o hru, jako v divadle, aby se u diváků vzbudily určité pocity; na druhé straně v sobě každý element nese posvátný začátek (např. chorovod je kruh; obřadní souboj – mnohdy msta za zabitého hrdinu atd.).
Posvátná složka je v podobenství nebo zjevná (volchv či žrec vysvětluje divákům smysl obřadu nebo vypráví historii, kvůli níž je obřad posvátný), nebo podvědomá (takovým je např. poslední svátek Zimy: „Druhý den vzývání Živy se obrátili k Ladě – její matce – s prosbami, aby dovolila dceři sestoupit na zem…   Za svítání se na poli rozprostřelo nové plátno, na něj pokládají pšeničný chléb (korovaj) a praví k východu: , Toto jest pro Tebe, Matičko Vesno! ‘, aby se Vesna oděla do nového šatu, a ochutnaje ohnišťanského korovaje, dala více osení.“ Tak samotní lidé svým konáním   přibližují příchod Vesny. Takto člověk naplňuje Svarogovy zákony.
Je pozoruhodné, že člověk, který podstupuje takový podvojný obřad, se na jedné straně nemůže ponořit fyzicky do „svého světa“ (všem známý jako „podivuhodný“); na druhé straně si člověk skrytě uvědomuje, že nežije plně v materiálním světě. Vnější teatrálnost obřadu, jeho průběh dle scénáře jsou již vnímány jako vizualizace jemnějších vazeb mezi běžnými věcmi.
Vrátím se k danému tématu. Je důležité pamatovat na má slova, že forma nesmí nikdy zastínit podstatu obřadu. Pokud se tak stane,  vznikne to, co výstižně popsal Massell: „…profánní a pacifistické ,pohanství obřadnosti‘, kde se tance u ohnišť a ,bohoslužebnictví‘ postupně stávají něčím více, než je odhodlanost k pracovnímu a vojenskému vzepětí ve jménu vlasti a národa.“
Upřímně řečeno, nevzejde z toho rodnověří, ale obřadověří. Ztrácet ze zřetele podstatu obřadu – jednotu s bohy, s Přírodou – a zároveň obřad vykonávat, nemá smysl.

Zdroj: http://slav.olegern.net/

 

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: