Skip to content

Proč teď? Důvody pro vzestup moderního pohanství

Duben 22, 2010

Ve světle dřívějšího  útlaku pohanských náboženství v Evropě a spojování převážně křesťanství s koloniemi a osadami, z nichž se posléze staly Kanada a Spojené státy, stojí za úvahu, proč dnes v Evropě, Severní Americe i jinde vzkvétá novopohanské náboženství.  Lze určit množství hnacích faktorů, ale je třeba chápat, že tyto faktory mají platnost v různých formách a různé šíři v rozdílných regionech a národech, jimiž se tato kniha zabývá.

Stojí za povšimnutí, že proti vzestupu pohanství se staví množství  dříve zavedeným předpokladům. Z historického pohledu, dlouho protežovanému mnoha křesťany, kteří vnímají pokřesťanštění Evropy a dále Severní Ameriky jako nevyhnutelné a nezvratné, by k růstu pohanství nemělo docházet. Již je tomu přece dlouho, co byla pohanská náboženství zdiskreditována a nahrazena nadřazenou vírou (Platinga 1999). Nicméně k jeho růstu dochází. Z perspektivy moderní vědy, zvláště „hypotézy sekularismu“, která vnímá náboženskou víru jako upadající úměrně rostoucí důvěru ve vědecký pohled na svět, by pohanství pro lidi žijící v éře vyspělých technologií a vědeckého kouzelnictví nemělo být přitažlivé, protože se zdá být jen o málo víc než přeskupováním náhodných kousků folklóru, mytologie a pověr. Přitažlivým však zůstává; totéž samozřejmě platí o mnoha dalších náboženstvích, jejichž oblíbenost roste navzdory předpokládané dominanci vědecké racionality v našem hi-tech moderním světě. Pokoušet se proto odpovědět na otázku, proč pohanství získává oblibu v sociálním a kulturním klimatu dneška, znamená také prošetřit, proč takové dříve dominantní vysvětlující systémy, jako křesťanství a věda, selhávají v tom, aby poskytly lidem této éry plně uspokojivé pochopení  světa, v němž žijeme, a vztahu k němu.

Počátky populárního zájmu o předkřesťanské tradice evropské minulosti se vážou k romantismu a osvobozeneckých hnutí za národní nezávislost z osmnáctého a devatenáctého století. Badatelé a intelektuálové, jako Johann Gottfried von Herder  (1744 – 1803) a bratři Jakob a Wilhelm Grimmovi, vyvolávali v Evropě zájem o sbírání, dokumentování a záchranu lidových písní, tradičních zvyků a dalších forem folkloru mezi venkovany a nižšími vrstvami, protože tyto lidové tradice byly pociťovány jako ztělesnění unikátní „lidové duše“ či ducha daného lidu, etnické skupiny či národa. Rozvoj kulturního uvědomění dal vzniknout hnutím za etnické, kulturní a nakonec národní sebeurčení.

Užitečným příkladem je v tomto Island. Na počátku devatenáctého století byl Island dánskou kolonií pod nadvládou dánského krále. Nové uvědomění si bohatství své rodné mytologie a literárního dědictví se zvedlo mezi vzdělanými Islanďany v průběhu devatenáctého století díky nemalému podílu na intelektuálním klimatu romantického nacionalismu a lidovém entusiasmu (Karlsson 1995). Tento zájem vedl k populárnímu hnutí za větší nezávislosti na Dánsku, s jedním důležitým naléhavým požadavkem, že Kodaň vrátí Islandu vzácné staré islandské rukopisy, které obsahují Eddu, ságy a jinou ranou islandskou literaturu. Island nakonec dosáhl plné nezávislosti na Dánsku jako následek druhé světové války a rukopisy se vrátily domů, kde byly v Reykjaviku uvítány jako hrdina. Moderní Asatru hnutí na Islandu mají  své kořeny v kulturní obnově a hnutích za nezávislost z devatenáctého století, které vznikly z romantického cenění si islandského kulturního dědictví. Další evropská novopohanská hnutí projevují podobné kořeny v kulturních hnutích za obnovu z devatenáctého století, kdy nové oceňování rodného folkloru a mytologie přispělo k novému smyslu pro hodnotu národa, jakož i novému uvědomění pro kulturní dědictví jakožto národního duchovního dědictví (Misane 2000). To znamená, že domácí tance, zvyky, způsoby a písně, nemluvě o mýtech a bozích, nebyly chápány pouze jako poznávací znaky etnické identity, ale také jako živé pouto s náboženskými tradicemi pohanské minulosti.

Když se evropští přistěhovalci  v devatenáctém a dvacátém století usazovali ve Spojených státech a Kanadě, přinesli si s sebou stejnou hrdost na své etnické folklorní dědictví. Pro některé přistěhovalce, jakož i jejich potomky, mělo toto etnické dědictví duchovní rozměr, který časem vedl k založení rekonstrukcionistického pohanství v Severní Americe.

Pokud lze na romantický nacionalismus devatenáctého století pohlížet jako na jeden z důležitých faktorů v rozvíjení moderního pohanství, dalším a nedávnějším by bylo obecně rozšířené zklamání z tradičních autoritářských struktur moderního světa (Giddens 1991). Hrozivé války a totalitní režimy dvacátého století, přetrvávající  hrozba nukleárních zbraní  a další formy hi-tech vyhlazení, znečistění a devastace přírodního prostředí a další krize, jako masové utrpení a smrt způsobené šířením AIDS, rozbily populární důvěru v to, že vláda, věda a další autoritářské struktury dokážou a chtějí chránit všeobecný prospěch našeho světa.  Nepopíratelný technologický pokrok moderních časů se již nevnímá jako klíč k lidskému pokroku či bezpečí, ale jen jako smutný kontrapunkt všeobecné lidské neschopnosti postarat se o sebe.

S tradičními autoritami, ztrácejícími schopnost vzbuzovat respekt a vynucovat si poslušnost, se otevřela cesta k volnému hledání alternativních zdrojů vedení a identity, kdy se moderní pohanství stává jednou kulturní odezvou mezi mnoha. Pokračující přibývání nových informačních a komunikačních kanálů, od rádia a televize po osobní počítač a zvláště internet, umožnilo moderním pohanům rozšířit své náboženské představy, získat nové členy a umožnit rychlou a jednoduchou komunikaci mezi komunitami po celém světě. Elektronická média jako internet také umožňují komunikaci a výměnu informací mezi různými sociálními a politickými hnutími se společnými či překrývajícími se zájmy.

Třetím faktorem je úbytek počtu členů církví a klesající účast na křesťanských aktivitách v Evropě, Spojeném království a Kanadě. Poněkud rozdílná je situace ve Spojených státech, kde letniční, evangelické, fundamentalistické a jiné formy křesťanství nabírají na síle a popularitě (Ammerman 1987; Wald 2003). Ve většině dalších národů a oblastí křesťanství upadá, alespoň pokud jde o aktivní podporu a zapojení se. Částečným důvodem tohoto úpadku by se zdála všeobecná ztráta důvěry v již zmíněné tradiční autoritářské struktury, což pro některé části populace zasahuje až ke křesťanství, které někteří vnímají jako ideologickou baštu společenského řádu, jenž selhal. Nicméně je možná také jiná interpretace.

Není tomu tak dávno, kdy obyvatelé Evropy a Severní Ameriky měli ve věci náboženství velice málo na výběr. Křesťanské náboženství bylo úzce spojeno se státními autoritami, což vedlo k značnému tlaku na lidi, aby patřili k jedné či druhé křesťanské sektě. U evropských národů, které měli oficiální státní církev, být občanem znamenalo být křesťanem a děti byly křtěny do státní církve jako samozřejmost. Nebýt křesťanem znamenalo říkat si o diskriminaci a špatné zacházení, jako bylo v ne tak daleké minulosti kruté jednání vůči židům v Evropě a Severní Americe. Proto je sporné, zda vyšší procento členstva v křesťanských církvích a vyšší stupeň všeobecné účasti v církevních aktivitách v minulých staletích demonstrovalo větší stupeň upřímné křesťanské zbožnosti, než kterou vidíme dnes, či jen vyšší stupeň tlaku a donucení, používaného pro získání členstva a zapojení se do křesťanství.

Dnes vidíme posun v rozdílné síle dlouho dominantního křesťanství a jiných náboženských tradic. Národy Evropy a Severní Ameriky zavrhly dřívější společenské uspořádání, v němž bylo křesťanství silně privilegováno nad druhými náboženskými tradicemi a umožňovalo vynucovat si poslušnost diktátu církevních autorit a trestat nesouhlas a neposlušnost. Evropa a Severní Amerika jsou v různé míře jednotné v zavádění nového společenského řádu, kladoucím důraz na občanská práva praktikovat náboženství dle svého  výběru, ať už ve formě křesťanské víry či jiného náboženství vůbec. S náboženskými právy, které jsou tudíž mnohem lépe chápány a důrazněji chráněny, než tomu kdy bylo v posledních 1000 letech, bylo Evropanům a Severoameričanům umožněno zcela ignorovat křesťanské náboženství, pokud si přejí, a připojit se k jiným náboženstvím nebo vůbec k žádnému (Rémond 1999). Nekřesťanské náboženské komunity mohou volně  fungovat a organizovat bez hrozby otevřených represálií ze strany církve či státních autorit, kterážto hrozba byla ještě v nedávných dobách velice reálná a nebezpečná. Jak již bylo dříve zmíněno, veřejné přiznání se k členství v pohanských náboženských organizacích stále není zcela bez rizika, avšak mezi stále více národy vzrůstá všeobecné chápání, že pohanství a další „alternativní“ a menšinová náboženství jsou platným náboženským vyjádřením, které má být zákonem chráněno, ne jím perzekuováno.

V tomto ohledu je vzestup pohanství následkem i měřítkem nabyté náboženské svobody a rostoucí tolerance k rozmanitosti náboženstev v moderní společnosti, svobody a tolerance, umožněné omezením někdy utlačovatelské moci ovládané v minulých staletích křesťanskými autoritami k vynucení poslušnosti a  spoluúčasti. Jinými slovy, moderní pohanství je jedno z veselých nevlastních dětí moderního multikulturalismu a sociálního pluralismu.

Ve východní Evropě je třeba si povšimnout dalšího důležitého faktoru – pádu sovětského komunismu na sklonku osmdesátých let 20. století, Vlády různých sovětských republik z ideologických i politických důvodů v různé míře potlačovaly a perzekuovaly náboženské aktivity (Misiunas a Taagepera 1983; Ramer 1987). Konec sovětské autority proto otevřel cestu nové náboženské svobodě s křesťanskými i nekřesťanskými náboženskými komunitami, rozvíjejícími se v nově volné atmosféře, a s moderními pohanskými skupinami, které na některých místech  požívaly prestiže jako věrní nositelé nesovětských, rodných tradic a etnické identity (Lewis 2000; Lieven 1994, 109-116; Misane 2000).

Posledním faktorem, která je třeba zmínit, je zformování propagace pohanství a podpůrných sítí operujících na národní a mezinárodní úrovni. Ve Spojeném království a západní Evropě zajišťuje Pohanská federace informace o pohanském náboženství, upozorňuje na místní diskusní skupiny a další aktivity komunit, a také zajišťuje právní pomoc pohanům, kteří kvůli náboženství zakoušejí perzekuci či jiné právní potíže. Ve Spojených státech má podobnou informační a koordinační roli Circle Network a přidružená organizace LadyLiverty Network, zajišťující asistenci při právních záležitostech týkajících se pohanů.The Rig of Toth je původně americká, avšak stále více mezinárodní síť pro podporu a propagaci severo-skandinávského pohanství. Jak bylo dříve zmíněno, World Congress of  Ethnic Religions, založený v Litvě, je pokusem vytvořit globální podpůrnou síť pro moderní pohanství a domorodá náboženství. Všichni v této organizaci se mnoho spoléhají na internetu, jakožto svém primárním kanále k šíření informaci a organizování akcí.

Vzestup moderního pohanství proto odpovídá kombinaci faktorů. Intelektuální hnutí devatenáctého století, zvláště romantismus, zasely semena obnovené úcty k předkřesťanským náboženským tradicím evropské minulosti, které ztělesňují mýty, folklór a další aspekty kulturního dědictví. Úpadek tradičních autoritářských struktur učinil alternativní náboženství přitažlivějšími, stejně jako rozvoj nových komunikačních technologií je učinil přístupnějšími. Dalším významným faktorem je měnící se vztah vlády a náboženství. Ať už zkoumáme pozvolné přerušování vazby mezi vládou a křesťanstvím v Severní Americe a západní Evropě, či náhlý pád sovětského komunistického státu s jeho protináboženskou politikou, ústup vládnoucích autorit z aktivní role v náboženských otázkách umožnil občanům ve většině moderních zemí, aby měli podíl na pohanských náboženských a aktivitách a komunitách bez strachu z perzekucí a represí časů minulých. Uvidíme, že tyto faktory se uplatňují rozdílně v různých moderních zemích Severní Ameriky a Evropy a také mají odlišné důsledky.

Příště: Co dál? Spekulace o budoucnosti pohanství

Advertisements
komentáře 3 leave one →
  1. DDR permalink
    Duben 24, 2010 01:51

    To je holt vývoj, ten se nedá naplánovat….nyní je to vše co bylo předtím přetaveno s křesťanskou tradicí a já to tak vnímám a cítím, poněvadž jsem vyrostl právě v tomto světě a nedokážu a ani nechci odpreparovat nějaké části od jiných. Článek je logický, poněvadž jak dnes člověk ztrácí jistoty a pevné piliře světových náboženství se v lidech bortí a důvěra se vytrácí tak člověk hledá kde se dá, poněvadž zůstává tvorem náboženským. A tak hledá mj. i mezi pohanstvím, jenže je to jen jeden z mnoha koutů, kde se lidé snaží najít něco nově podnětného. Holt postmoderna už je docela pevně vrostlá do našeho vnímání :-D :-D

  2. Orel permalink
    Duben 23, 2010 23:42

    Skvělý, skvělý článek. Sláva bohům a bohyním!!!

    Jen málo národů je tak čistých jako Litevci nebo Irové. Většina evropských národů je smíšených. Dnes již nejsme v XIX. století, kdy si šly evropské národy sebevražedně po krku. Takže například my jsme schopni uznat, že máme kromě slovanské i keltskou, germánskou a samozřejmě předkeltskou tradici. A všechna indoevropská náboženství se vyvinula ze prapůvodních indoevropských náboženských představ (obohacených o předindoevropské kulty). Já myslím, že studium původních náboženství dokáže evropské národy stejně dobře sjednocovat jako rozdělovat. Evropa je ze všech kontinentů nejjednolitější i nejrozmanitější.

    Zpropadení křesťané, že zničili tolik původních vědomostí.

  3. Ahaman permalink
    Duben 22, 2010 19:19

    Zaujalo mě, že sběr a záchrana tradičních zvyků, lidových písní a nejrůznějších forem folklóru mezi venkovany, tedy formování jakési „duše lidu“, položily základ ke vzestupu moderního pohanství a vedly též k sebeurčení jednotlivých národů. V konečném důsledku tedy vedly i ke vzniku dnešního nacionalistického politického názoru. Ta posloupnost je naprosto přirozená a logická a patrně není tak silná u žádného jiného politického směru jako u nacionalismu. Stejně tak samozřejmé by mohlo být i to, že symbióza pohanského náboženského cítění a vlastního vnitřního uvědomnění si své etnické příslušnosti (tedy jakéhosi národního „procitnutí“ ) bude dále rozvíjena. Nevidím v tom žádný rozpor.

    Teď poznámka trochu z jiného soudku. Vůbec si nedělám iluze o úmyslech multikulturalistů a liberálů. Jestliže v první fázi mohla být jejich činnost pozitivní a vedla k určitému uvolnění, tak dnes tomu tak již není. Ten směr se transformoval do nástroje k atomizaci celé společnosti, k cíleným programům na podporu mezirasového míšení a k postdemokratickému potírání menšinových názorů. Jakoby každý jednotlivec měl za povinnost mít odlišné názory na kdeco a měl za povinnost vymýšlet různé formy relativizace všeho, co jen trochu připomíná národní tradice. Tedy multi-kulti se stal cílem i prostředkem a to není dobré. A to nemluvím o různých formách ekonomického zakořenění těchto kruhů. Stačí si jen povšimnout, jak obrovský mají vliv v enviromentalistických hnutí a ve firmách napojených na ekologii. Je to novodobý mor. Předpovídám, že oni se samozřejmě nezastaví a to nevlastní dítě, o kterém píše autor, se za nějaký čas stane dítětem velmi nechtěným.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: