Skip to content

Pohanská božstva a princip kosmického řádu

Březen 19, 2010

V moderních pohanských tradicích je vyznáváno ohromné množství božstev.  Jsou mužská i ženská, zahrnují síly a činnosti od moudrosti po opojení, od války po mír a od plodnosti po smrt, mezi mnoha dalšími pohanská božstva často ztělesňují živly a síly přírody, ale také aspekty kultury a psychologie. V některých případech velmi precizní funkční a lingvistické korespondence mezi jmény, funkcemi a mýty o pohanských božstvech odhalují výchozí společné indoevropské rysy  mezi božstvy různých tradic.

Na rozdíl od neosobního, transcendentního božstva žido-křesťansko-islámské monoteistické tradice jsou pohanská božstva často v mýtech popisována a zobrazována v různých uměleckých formách jako lidé, někdy až příliš jako lidé. Pociťují vášně a radosti a těší se z různých zábav dle svého naturelu. Mají sexuální vztahy, přátele a rodiny, přesně jako lidské bytosti. Svými silami a schopnostmi jsou lidem nadřazeni, ale jejich moc není absolutní. Pro křesťany a jiné monoteisty, zvyklé na jediného autonomního superboha s absolutní autoritou nad vším tvorstvem, se lidem podobné osoby, nedokonalá podstata a omezená moc pohanských božstev  může zdát jako převrácení samotné ideje božství. Omezení a nedokonalost jejich božstev  pro pohany zrcadlí skutečnou dynamiku života na Zemi mnohem působivěji než absolutní dokonalost monoteistického superboha.

Např. ve severských mýtech jsou samotní bohové umírají při boji proti svým nepřátelům v konečné, kataklysmatické bitvě ragnarök. Ačkoliv je bůh Ódin schopen se dopředu o této pohromě dozvědět, nemůže tento výsledek zvrátit a místo toho se stoicky připravuje na zničení, snad v útěše z vědění, že svět znovu povstane, stejně jako jeho mrtvý syn Baldr. Smrtelnost Ódina a dalších severských božstev nevede moderní severské pohany ke ztrátě víry v hodnotu svých božstev, ale je místo toho chápána jako sžíravý obraz toho, jaké jsou hranice veškerého bytí. Tento typ tragického světonázoru je v silném kontrastu s žido-křesťansko-islámskou verzí Boha zachraňujícího své věřící před každým bezprávím či zlem a zatracujícího zkažené do pekelného ohně.              

Ve velké části pohanské mytologie se nalézá i humor; pořádná porce světského, dokonce šťavnatého. V keltské mytologii o lidu Tuatha Dé Danaan je zcela humorně a neuctivě popsáno milování  pupkatého boha války a moudrosti Dagma s bohyní války Machou. Podobně je řecký bůh Áres přistižen v kompromitující pozici při snaze o vykonání cizoložství s bohyní tělesné lásky Afroditou, manželkou boha řemesel Héfaista. V severském mýtu se obvykle chlapácký bůh hromu Tór se oblékne do ženských šatů a předstírá, že je krásná bohyně plodnosti Freyja, aby od ohyzdného obra, který trvá na svatbě s Freyjou, znovu získal své kouzelné kladivo. Pro mysl monoteisty nejsou v popisu božstva takové mýtické hlouposti a poklesky namístě; jsou rouhavé, zvrhlé. V islámu by se takové rozverné příběhy považovaly za shirk, neuctivé spodobnění božského, které má být odmítnuto a potrestáno. Pohanská náboženská senzitivita nachází v těchto epizodách zalíbení jakožto potvrzení toho, že nikdo není dokonalý: nikdo není imunní vůči absurditám života, ani bohové ne.

Jak naznačuje výše uvedené, moderní pohané neočekávají u svých bohů dokonalost. Váží si jich jako reprezentanty a ztělesnění důležitých faktorů v životě a přírodě, avšak nesdílí žido-křesťansko-islámské vnímání, že božstvo by mělo být absolutní, transcendentní a bez chyb. Pohanům stačí, že bohové jsou moudří, pokud nejsou moudří vždy, a mocní v tom smyslu, jako jsou mocné řeky, bouře a hory, pokud nejsou všemocní po způsobu absolutního vládce. Váží si bohů, protože jsou mocní, ale nepředstavují si je, jako by byli prostí lidských citů a chápání. Navíc, někteří současní pohané interpretují bohy pomocí psychologických výrazů jako psychický potenciál uvnitř psýché, po vzoru teorie o archetypech Carla Junga, spíše než jako vnější, nadlidské bytosti. Švýcarský psychoanalytik Jung (1875-1961), dřívější žák Sigmunda Freuda, věřil, že představy boha, které Jung nazýval archetypy, jsou universální lidské dědictví, uložené v kolektivní lidské psýché. Americký psycholog James Hillman Jungovy teorie dále rozvinul v dílech jako Revisioning Psychology  [Revizionistická psychologie] (1978), kde tvrdil, že různí bohové řecké mytologie představují různé formy psychologické organizace, adaptace a perspektivy.  Jiní pohané přesto vnímají bohy jako existující souběžně v lidské mysli i mimo ni.

Dalším důležitým rozdílem mezi pohanskou a monoteistickou koncepcí božstva je, že pohanské tradice kladou velký důraz na ženské formy božstva, které téměř zcela chybí v judaismu a islámu a jsou v křesťanství jen nepřímo uznávány v katolickém kultu Panny Marie. Bohyně plodnosti jsou pravděpodobně nejvýznamnějšími ženskými božstvy v pohanských tradicích, ale existují i pohanské bohyně, které dozírají na mnoho dalších funkcí a sil. Bohyně plodnosti jsou samy obvykle multifunkční, a vedle plodnosti jako takové, jsou vybaveny  mocí nad mnoha dalšími oblastmi života a přírody. Např. severská bohyně Freyja má kromě plodnosti moc nad smrtí, válkou a šamanskou magií. Řecká bohyně Artemis je spojována s horami, lesy a lovem, ale také porodem.

Jiný pododdíl moderního pohanství se věnuje uctívání bohyň a/nebo moderním interpretacím čarodějnictví, inspirovanému díly feministických badatelů jako Marija Gimbutas, která mluví o existenci náboženství kladoucím do středu bohyně, jakož i o matriarchální společnosti v prehistorické Evropě,  před příchodem bojovných, patriarchálních Indoevropanů někdy kolem roku 4500 př. n. l. (Gimbutas 1989).  Hnutí Reclaiming Collective, které v sedmdesátých letech min. století založil s dalšími Starhawk  v sanfranciském zálivu a nyní se často zmiňuje jen jako Reclaiming, je jedno z nejrozšířenějších a nejvlivnějších , na bohyně se orientujících pohanských hnutí, ale existuje jich mnoho jiných. V nedávné studii o Reclaiming hnutí  Jone Salomonsenová činí závěr: „Čarodějnice sebe vnímají tak, že opustily Otcův dům (židovské a křesťanské náboženství) a vrátily se ,domů‘, ke svému Já (náboženství bohyně) s výzvou na vyléčení žen (a mužů) z odcizení se komunitě a duchovnosti.“ (Salomonsenová 2002, 282)

Úcta k ženským formám božstva je důležitá také v hnutí Wicca. Wiccané typicky uctívají božský pár  mužských/ženských božstev. Mohou tedy do své koncepce božského včlenit mužské i ženské, popíraje  patriarchát bez jeho nahrazení matriarchátem. Tato koncepce mužského/ženského božského partnerství  je vnímána jako universální princip starověkých náboženství světa, což wiccanům dovoluje zahrnout do Wicca uctívání jakýkoliv počet pohanských či domorodých bohů a bohyň. Vhodnost, neřku-li proveditelnost snah skloubit velké množství božstev světa s jediným vzorcem mužsko/ženského partnerství zůstává otázkou na mnoha úrovních, jedná se však o strukturu, která umožnila lidem se zájmem o různá božstva a náboženské tradice, aby si přizpůsobili Wiccu v souladu se svými specifickými zájmy, tudíž zvýšila působivost náboženství  k širšímu a rostoucímu členství.

V množství pohanských náboženských tradic se objevuje zřejmý metafyzický koncept , o němž lze říci, že se blíží žido-křesťansko-islámskému vnímání božstva, alespoň v některých limitovaných ohledech. Tento koncept s sebou nese překlenující, neosobní řád, který ovládá běh událostí ve vesmíru včetně osudu jednotlivců. V severském náboženství je tento koncept různě vyjádřen jako ørlög, což  znamená něco jako „kosmický zákon“, a Wyrd, které se přibližně překládá jako „osud“. V keltské tradici existuje představa o Fir Flaithemon (Princova pravda), přinášející mír a blahobyt  těm, kteří ji respektují a drží se jí, a záhubu těm, kteří jí pohrdají (Dillon 1975, 130). V pohanském náboženství starověkých Řeků se objevovala harmonia. Moderní litevští pohané shledávají velký význam pojmu darnumas, jakožto principu světového řádu; výraz má etymologickou spojitost s indickým výrazem ze sanskrtu dharma, které má v hinduismu a buddhismu četné významy, včetně významů jako světový řád a pravda (Trinkunas 1999, 158-159).

Ve většině těchto tradic není velmi rozvinut koncept řádu spočívajícího v pozadí vesmíru, avšak jeho přítomnost naznačuje, že staří pohané byli skutečně schopni filosofické reflexe, kterou podobně moderní pohané rozvíjejí novými směry. Tento koncept fundamentální harmonie či řádu ve vesmíru je jeden ze slibnějších bodů pro dialog a vzájemné porozumění mezi pohanstvím, monoteistickými vírami a dalšími náboženskými tradicemi.  

 Příště: Pohanský rituál a uctívání

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Červenec 26, 2011 17:06

    Opravdu užitečný článek, už dlouho jsem tuto informaci hledal. Dík

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: