Skip to content

Nostalgie po starých časech

Březen 6, 2010
by

Často u nacionalistů pozoruji nostalgii po starých časech. Někteří by se nejraději navrátili do romantismu konce 19. a počátku 20. století. Jiní jdou ještě dále a vzorem je jim šlechta a duchovenstvo středověku či ještě starších dob. Přiznám se, i já rád čtu historické romány o hrdinství, starověké legendy plné moudrosti či příběhy heroického vzepětí národů pod vedením osvíceného vládce, kdy jsou poraženy síly zla okupující a vykořisťující danou zemi. V těchto příbězích je vyzdvihována krása šlechtických dvorů, moudrost duchovních, ale málokde se praví o nevolnících dřících od úsvitu do soumraku, o obyčejných lidech platících za bohatství a dobrodružství malé skupiny svými životy, podlomeným zdravím, mozoly a všemožným dalším utrpením. Z pohledu šlechtice to musel být krásný a romantický život, ale co drtivá většina ostatních? O těch se nepíše, jejich život byl nudný (ostatně i dnes je bulvár plný pouze příběhů z vyšší společnosti). Navíc kronikáři byli placeni vládnoucí třídou (stejně  jako i dnes novináři), a tak můžeme pochybovat o jejich objektivitě. Dobré bylo vyzdvihováno, špatné přecházeno. Stejně tak se tvořily lidové legendy, kdy šlechetné se na panovníkovi zoufale hledalo a opěvovalo, na špatné se raději rychle zapomínalo.

Společnost hierarchii potřebuje, je však ta dědičná z dávných časů správná? Ano, šlechtici a duchovní měli větší schopnosti, ale to zejména díky vzdělání, které ho se jim narozdíl od lidu údělného dostávalo. (Podobný děj dle mého úsudku nastává i nyní. Vysoké školy jsou degradovány přijímáním stále více žáků a snižováním učebního standardu. Váhu má tedy jen vzdělání na prestižních placených školách a toho se dostane jen bohatým. A tak se mocní snaží vytvářet opět dědičný kruh). Částečně bych odmítl i zdání, že v minulosti byla elita v daném státě, na rozdíl od dneška, národní. Víme, že tomu tak nikdy úplně nebylo, v Anglii vládli Anglosasům Normané, u nás dosti často Němci, v Rusku potomci Varjagů atd. Panovníci větších celků se snažili o další rozšiřování panství, a to nerespektujíc národní a kulturní hranice, tedy zase taková lokálnější snaha o globalizaci a multikulturu. Myslím, že dalších menších či větších záporů bychom dozajista našli ještě spoustu.

Opusťme tedy nostalgii po minulosti, konzervativní touhu po návratu a hleďme dopředu. Samozřejmě v minulosti se můžeme hodně poučit, převzít ty dobré prvky, ale doba jde dále a nikdy ji nelze vrátit zcela zpět. Maximum, jakého může konzervativní hnutí dosáhnout, je  zpomalení nevyhnutelného vývoje společnosti. Preferujme tedy revoluční náhled na svět a do toho pohledu zakomponujme to vhodné z minulosti. Musíme být aktivní, stále hledat nová témata trápící společnost, odpovídat výzvám soupeřů a doby, permanentně se vyvíjet a ne upadnout do pasivní nostalgie.

Advertisements
komentářů 13 leave one →
  1. DDR permalink
    Březen 12, 2010 03:24

    Nedokážu říci, jakou to má váhu, jen jsem konstatoval významně odlišnou situaci oproti dobám relativně nedávným tzn. těch 100 let. Neříkejte, že chování lidí je nezávislé na vzdělání, vždyť s tou kulturou a historií je přímo svázané, vzdělání tvoří základ kultury a prostředí pro historické interpretace a na druhou stranu kultura i historie jsou součástí vzdělání. Ale jak je ten vliv podstatný to netuším.

  2. Orel permalink
    Březen 12, 2010 02:09

    Nepřeceňujte úlohu vzdělanostních poměrů, pane DDR. Lidé se stejným vzděláním mohou dospět ke zcela rozdílnému světonázoru, a naopak lidé s rozdílným vzděláním věřit té samé ideologii. A ať je průměrná úroveň vzdělanosti národa jakákoli, působí zde kulturní, historické a další důvody, které mají na politiku mnohem výraznější vliv.

  3. DDR permalink
    Březen 11, 2010 16:08

    Tak to je jedině dobře Ahamane, že tak činíte, jen tak dál :-)

    Africké státy hlavně vznikly, jako produkt koloniální politiky evropanů, takže je jasné, že nevznikly na základě vůle jejich lidí, ale zásahem zvenčí, proto se to dnes musí nějak projevovat. Každá akce vyvolává reakci, někdy za hodně dlouho a nejde to moc předjímat, na druhou stranu se koloniální „bumerang“ Evropě vrací v podobě imigrantů především do zemí jejich bývalých kolonizátorů, karta se obrací, kolonizátor se stává kolonizovaným :-D :-D
    Co se týče starého Rakouska….no, nemá cenu říkat coby, kdyby, ale jistě, kdyby Rakousko včas provedlo reformy, hlavně na zalitavsku, kdyby dokázala držet na uzdě maďarský a německý šovinismus……holt okolní svět se změnil, Rakousko nedokázalo včas zareagovat, tak se shroutilo.
    V dnešním světě zase myslím dost záleží, jak se dokážeme vyrovnat s jeho rychlostí a zcela změněnými vzdělanostními poměry než jak tomu bylo před 100 lety.

  4. Orel permalink
    Březen 11, 2010 01:30

    Přesně jak říká pan Ahaman. Já bych jen dodal, že v minulosti existovaly i velice úspěšné mnohonárodnostní státy. V českém státě za Karla IV. žily různé etnické skupiny včetně obyvatel Lucemburska a Braniborska. Burgundské vévodství v XV. století nebylo etnicky homogenní – žili tam jak Francouzi, tak i Vlámové, Lucemburčané a Nizozemci – , nebylo dokonce ani územně kompaktní – část ležela na jihozápad od Lotrinska, část v Beneluxu, část mimo Svatou říši, část na jejím území. Tak divný stát by neměl existovat, a přece to byl asi nejbohatší a nejmocnější evropský stát té doby, jehož tradice se táhla hluboko do habsburských dob (Habsburkové velkou část zdědili a vládli v Nizozemí jako burgndští vévodové). Jednotlivé oblasti Burgundska by samy o sobě byly nic, i když vyspělé a bohaté nic; pohromadě byly nepřekonatelné.
    Teď a tady žádný takový mnohonárodní stát vzniknout nemůže.
    Ale divím se, že některé ze států v Africe, které mají třeba dvacet národností, se zatím dokážou udržet bez větších problémů (např. Tanzánie). Zdůrazňuji, některé a zatím. Nebo Indie, to je veliký stát. Moc jsem se styděl, když jsem v jedné debatě na YouTube četl názory Indů: kdyby se Indie rozpadla, byla by slabá a bezmocná jako Evropa.
    Udivuje mě, když levičáci tvrdí, že se Rakousko-Uhersko nutně muselo rozpadnout, a přitom by je jala hrůza, kdybych řekl, že africké státy jsou mnohem nepřirozenější a měly by se rozpadnout tím spíše.

  5. Ahaman permalink
    Březen 9, 2010 01:59

    Ale já se snažím, pane DDR, opravdu. Dělám, co umím, abych na sebe mohl být hrdý. Sice nevím úplně přesně, jestli dokáži max. využít svých schopností, ale zatím ze sebe nemám špatný pocit. Dokáži se postarat o své blízké a pomohl jsem a pomáhám i mnoha dalším lidem. Je toto kus dobré práce ? Z mého pohledu ano. K tomuto jsem se vedl povětšinou pouze sám.

    Moje kratičká poznámka o hrdosti na naše vládce byla myšlena jako reakce na pana Orla, který napsal: „…A kdyby nám nevládl panovník, tak aspoň někdo, na koho můžeme být hrdí. Někdo, kdo vzbuzuje úctu a respekt a symbolizuje naši pospolitost…“
    S tím já se plně ztotožňuji. Pospolitostí je pro mě národ, který své věci spravuje pomocí národního státu. Aby takový stát dobře fungoval, musí ho někdo vést. Tedy vůdce. I seberozplizlejší demokracie má nějakou osobu, která na vrcholku vládne největším dílem moci. Já rozplizlost v žádném případě nepreferuji. Na druhou stranu říkám, že kolik toho vůdci dovolíme, to záleží hlavně na nás.

  6. Orel permalink
    Březen 8, 2010 23:20

    Kdo ví, pane DDR. Němci byli tradičně dost vzdělaní, měli tam široký výběr světonázorů a stran, a přece podlehli Hitlerově totalitní vizi.
    Naše společnost, tady i jinde na Západě, shodou okolností v krizi je, a to v krizi dlouhodobé, ze které nás může vytáhnout jen pevné a cílevědomé dlouhodobé vedení. Ať už to bude autokracie, vláda nějakého výboru nebo soupeřícíh politických stran, které se shodnou na základních principech zdravé společnosti. (Ale kdyby takové politické strany měly být úspěšné, lidé by je ze svého přesvědčení podporovali, takže by nebyli mravně rozložení a krize by nebyla:-)

    Typickým příkladem vůdce je kníže Bismarck. Vládl třicet let, první třetinu se válčilo, potom byl mír. Bismarck si vedl velice úspěšně ve válce i v míru. Byla spousta věcí, o které se nestaral, protože jim nerozuměl. Vojenskou reformu provedl Roon, strategii určoval Moltke, císařem se stal Vilém I. Ale dominantním vůdcem byl Bismarck. I když nebyl neomylný, byl to velikán ve válce i v míru.
    Tady je o něm film:

    Co se hrdosti na sebe týče, já vím dobře, že mám nějaké nedostatky. Přesto mám o sobě slušné mínění. Stejně tak o naší zemi i lidech jako jednotlivcích. Škoda jen, že jsou zblblí médii a ideologií multikulturalismu apod. A co se „elit“ týče, je to hnus. Jak si mám doopravdy vážit sebe sama, když mi vládne mafie, kterou pohrdám? Tady je jádro problému: když jsem hrdý na své výkony, ale považuji své vládce za póvl, aniž bych se jim vzepřel, tak na sebe nemůžu být doopravdy hrdý. Nebudu považovat tzv. „elity“ za mně rovnocenné. takže heslo „já pán, ty pán“ mělo smysl v dobách, kdy stát řídily úctyhodné osoby.
    Vést za ručičku ve věcech svého soukromého zájmu nepotřebuje nikdo. Ale efektivně vést pospolitost a její členy v časech krize, to je něco jiného. Je to hlavní smysl existence státu. A věřte, pane DDR, že naše nynější krize jen tak nepomine.

  7. DDR permalink
    Březen 8, 2010 14:43

    Tak začni u sebe Ahamane, čiň vše pro to, abys mohl být hrdý na sebe. Nikoli bezdůvodně nefoukaný, ale mít svou čest, mít svou cenu a neponižovat se a hlavně mít za sebou kus dobré práce. Na tohle nepotřebuješ vůdce, jen slabí potřebují vést za ručičku a klanět se je vyhrazeno Bohu či bohům a ne člověku, který si na něj hraje. Masarykovo heslo „já pán, ty pán“ má něco do sebe….vyjadřuje nutnost vzájemného respektu a zároveň žádné falešné poklonkování, ale to chce aspoň trochu hrdé lidi, kteří znají svou cenu.

  8. Ahaman permalink
    Březen 8, 2010 13:47

    Jo, kdybych tak mohl být na někoho hrdý, to by byla jiná….Ale od války si nějak nemůžu nikoho vybavit, zvláště z politiků. Jen podlézají velmocem, nejdříve Stalinovi, v 68.tém Brežněvovi, po sametu zas Američanům. Kdyby přišli Číňané, tak si pořídí i šikmé oči.:-)

  9. DDR permalink
    Březen 8, 2010 00:24

    Nevýhoda je, že dnešní svět je mnohem složitější než ten třeba středověký a čistě prakticky je mnohem náročnější exekutivně řídit dnešní stát tak aby to zvládnul jeden člověk. Bohužel si myslím, že ty trochu romantické vize vůdců vlastně neřeší dlouhodobě vůbec nic, ani korupci, ani morálku…..prostě nic podstatného. Vůdcové měli navíc smysl je v krátkých krizových dobách, kdy bylo potřeba uspíšit jednání a akci a na diskuse nebyl čas. Pak zase byl problém se těch vůdců zbavit, když už nebyli třeba. A ideální vůdce, ten je opravdu jen v té Platónově říši idejí a nikoli z pozemského světa.
    Další věc, která je myslím důležitá a která nemá moc obdoby v historii je dnešní poměrně slušné průměrné vzdělání většiny lidí západní civilizace. Ač se nadává, tak průměr vzdělanosti je stále větší (myslím opravdu průměr ve srovnání s minulostí) a stále pomalu roste. S rostoucí vzdělaností nutně musí růst i spektrum a šíře názorů….. je to docela zřejmé i na posledních pár generacích…..hodnoty dnešních prababiček byly v průměru velmi podobné, hodnoty dnešních mladých se průměrovat ani nedají, poněvadž co člověk to jiný názor (viz. třeba já sám) a myslím, že je dnes dost iluzorní si myslet, že někoho jen tak jde sjednotit. Sjednotit dnes nelze ani lidi podobně smýšlející, natož názorové oponenty. A s vyšším vzděláním je to logicky ještě horší, čím více individualit tím více názorů a neshod. Dokážu si představit, že v časech války nebo podobně na chvíli dokážou lidé táhnout za jeden provaz, ale jakmile krize ustoupí, ustupuje i jednota….proto třeba Che Guevara razil ideu permanentní revoluce….jenže to jaksi není dlouhodobě udržitelné. Lidé co jsou schopní vést v době krizí obvykle nedokážou vést v době klidu a relativní pohody a naopak.
    Doba je dnes trochu jinde, myslím, že vůdcovské systémy jsou ve vzdělanostní společnosti dlouhodobě nestabilní a v podstatě neřeší nic podstatného, řekl bych, že to špatné by se spíš zakonzervovalo nebo ještě prohloubilo. Je to jen můj názor, nikoli dogma :-) ….vzpoměl jsem si na jednu debatu s jedním známým, ze které nakonec vyplynulo, že jediná diktatura, která by se dotyčnému líbila by byla ta, kterou by sám diktoval……. tak asi tak …

  10. Orel permalink
    Březen 7, 2010 23:19

    „Částečně bych odmítl i zdání, že v minulosti byla elita v daném státě, na rozdíl od dneška, národní.“
    Tenkrát to „národní“ brali spíš ve smyslu „zemský“. Nebylo časté, aby nějaký jednotlivec měl statky po celé Evropě. Už z důvodů lenní podřízenosti různým vladařům. (Něco jiného ovšem byly církevní řády, kterým patřily tisíce statků rozprostřených po celém západním světě.)
    Tenkrát existoval silný tlak místních elit proti cizincům. Dalimil brojil proti nově příchozím Němcům (ti starousedlí mu zas tak nevadili), Eike z Repgowa v Sachsenspiegelu, významném pramenu saského práva, tvrdil, že český vládce nemá být kurfiřtem, protože „není Němec“. (To z rasového hlediska nebyla tak moc pravda, protože se Přemyslovci často ženili s dcerami německých knížat.) Česká šlechtická obec byla velice, velice uzavřená od Jagellonců až do Rudolfa II. Po Bílé Hoře nastal pravý opak.
    * * *
    Mně nezáleží na tom, jestli nám vládnou dědičné elity. Podstatné je, aby nám skutečně elity vládly, a ne nějaká parta typu homosexuální vedení Českých drah. Dědičné elity jsou dobrá věc, když existují oficiálně. Viz britská Horní sněmovna předtím, než Tony Blair zlikvidoval dědičné lordy. Symbolizuje to tradici.
    V hloubi duše jsem elitář a monarchista. A kdyby nám nevládl panovník, tak aspoň někdo, na koho můžeme být hrdí. Někdo, kdo vzbuzuje úctu a respekt a symbolizuje naši pospolitost.
    * * *
    K prvnímu odstavci: kdysi dávno všude byli samí hrdlořezové. Mezi elitami, ale i mezi prostým lidem. Myslíte, že dnešní vedení by se ve středověku chovalo jinak než tamější kruťasové? Nebo dnešní lid že by se choval lépe než tehdejší lid? To nemá s dědičností moci nic společného. Vzpomeňte na bolševické komisaře za VŘSR nebo na vyvraždění ostrova Mélos athénskou tzv. „demokracií.
    * * *
    To, že panovníci své državy rozšiřovali, bylo naprosto samozřejmé. Rozšiřovalo to moc a bohatství, a tedy i bezpečí, jejich pospolitosti. O multikulturalismus moc nešlo, protože tehdejší evropská kultura byla zejména před reformací vcelku homogenní.
    * * *
    Možná nejlepší by bylo, kdyby vládl jeden vládce a vůdce, který by se k moci dostal skrze své schopnosti, vlastnosti a zásluhy, a ještě za svého života by jmenoval a adoptoval svého nástupce.

  11. Ahaman permalink
    Březen 7, 2010 18:34

    Souhlasím s autorem. Dokonce si myslím, že v současnosti se nacházíme ve stadiu, kdy společnost již odmítla dědičnou hierarchii. Lépe řečeno začíná rozpoznávat opětovné sklony vládnoucí elity k dědičné hierarchii a začíná se jí to nelíbit. Proto se to odmítnutí neprojevuje navenek tak jednoznačně. Odmítající většina je zatím slabá a nemá dost odvahy. Nicméně za horizont už nahlédla. Také si odmítnutí zatím většinově nespojuje s globalizací a multikulturou. Tedy chce to ještě nějaký čas…..a vývoj se obrátí pronárodním směrem.

    K poslední větě článku: je to jediná možná cesta. A troufám si tvrdit, že pro spoustu lidí bude velmi trnitá. Ne každý je ochoten na sobě zapracovat. Ale celkově jsem optimista.

  12. DDR permalink
    Březen 7, 2010 17:12

    S těmi původy slov je často problém v tom, že ten původní význam z různých důvodů vývojem buďto pozměnily nebo úplně změnily. Jazyk je navíc dynamická záležitost, takže je sice pěkné připomínat původ slov a osobně to mám moc rád, na druhou stranu však používat některé slova v původních významech je trošku zavádějící, poněvadž jazyk je také o dorozumění a komunikaci a pakliže si lidé kvůli různě traktovaným významům slov vzájemně zbytečně nerozumí, tak je to spíš škoda.

    Ke článku samotnému. Nejsem konzervativec, nicméně konzervativní hnutí také už nepoužívá slovo konzervatismus v jeho původním významu, ale to není problém si zjistit právě u konzervativců :-D

  13. martin permalink
    Březen 7, 2010 11:32

    Revoluce, z italského re-volvere, je cyklický pohyb, který se vrací zpět do výchozího bodu – to jest zpět ke kořenům. Jsem-li revolucionář, jsem zároveň ke kořenům jdoucí. Podobně jako radikál, z lat. radix, to jest kořen.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: