Skip to content

Pohanství a křesťanství: Tíživá historie

Březen 4, 2010

Pokud moderní pohané vnímají hinduismus jako příbuznou víru, kterou silně respektují a oceňují, téměř přesný opak by se musel říci o křesťanství. V populární  rozpravě moderních pohanů, jak ji lze vidět v pohanských časopisech, na internetových stránkách a diskusních portálech,  je křesťanství často odsuzováno jako náboženství protipřírodní, zaměřené proti ženám, pohlavně a kulturně represivní, zatěžující pocitem viny a autoritářské, které po celém světě šíří netoleranci, pokrytectví a  útisk. Z těchto důvodů je křesťanství pociťováno jako zcela nepřátelské světonázoru pohanských náboženství v jejich starých i moderních formách, s podstatou vnímanou  včetně lidské sexuality ne jako nemravnou, ale posvátnou, a s akceptací širokého výběru náboženských aktivit a vztahů, jak tomu bývalo ve starověkém Řecku a Římě. Ačkoliv by erudovaný křesťan mohl mít námitky proti této charakteristice křesťanství jakožto protipřírodního, antisexuálního a autoritativního náboženství, jedná se skutečně o převládající představu soudobých pohanů. Proto existuje silné přesvědčení, že křesťanství a pohanství představují od základu protichůdné hodnotové systémy. Gus DiZerega  ve svém díle Pagans and Christians: The Personal Spiritual Experience  [Pohané a křesťané: Osobní duchovní zkušenost] (2001) pečlivě analyzoval historické pozadí pohanského a křesťanského nepřátelství a nabídl některé tvůrčí návrhy na podporu vzájemného respektu a tolerance.      

Historie křesťanského útisku pohanských náboženství ve starověku a středověku a jeho pokračování až do moderní éry je další věc, která rozněcuje novopohanské nepřátelství ke křesťanství. Mnoho křesťanů v Evropě a Severní Americe je zvyklých, že křesťanství je hrdě vnímané jako zdroj morálky, kultury a civilizace, a že odstranění a nahrazení pohanských a domorodých náboženství vítěznou křesťanskou expanzí byl nutný, či přinejmenším odpustitelný krok v kulturní evoluci. Soudobí pohané zaujímají téměř diametrálně opačný názor na západní historii, kdy pohlížejí na křesťanství jako na ničitele národů, kultur a duchovních tradic; podporovatele netolerance, fanatismu a útisku, včetně upalování čarodějnic v Evropě  a Severní Americe; a napomáhače kolonialismu (Strmiska 2003, 59-72).

Osud středověkého baltského státu Prusko, jenž kdysi existoval na břehu Baltského moře, mezi dnešním Polskem a Litvou, může sloužit jako příklad toho typu historické situace, který moderní pohané  shledávají  jako zvláště poučný a znepokojující pokud jde o roli křesťanství v evropské historii, který vzbuzuje podezření a kritiku, aplikovatelné na dopad křesťanství také v jiných oblastech světa. Prusko je dnes známo hlavně jako militaristický germánský stát, založený roku 1701 Fridrichem I., z něhož se po druhé svět. válce stal pod sovětskou vládou Kaliningrad. Méně je známa předgermánská historie Pruska. Kdysi se jednalo o zemi obývanou baltskými kmeny, jejichž jazyk, kultura a náboženství bylo úzce spojeno s baltskými národy v sousední Litvě a Lotyšsku (Suziedelis 1997). Pruský jazyk je dnes mrtvým jazykem, avšak díky několika dochovaným dokumentům lingvisté nepochybují o tom, že se jednalo o člena baltské podskupiny indoevropské jazykové rodiny. Je také známo, že baltští Prusové praktikovali polyteistické, indoevropské náboženství, úzce spojené s náboženstvím pohanských národů Litvy a Lotyšska.

Němečtí křižáci, známí také jako templářští rytíři, dobyli Prusko v 13. století, připravili baltské Prusy o jejich zemi, kulturu a původní náboženství. Ponížili obyvatelstvo na nevolníky a vnutili dvojí politiku postupné germanizace ve smyslu jazyka a kultury, a christianizaci s ohledem na náboženství (Suziedelis 1997, 295-296; Christiansen 1997; Kiaupa, Kiaupiene a Kuncevicius 2000, 47-48). Prusové znovu nikdy nezískali svou nezávislost z područí německých křesťanských pánů a jejich jazyk , kultura a náboženství zakrnělo, zchřadlo a nakonec zmizelo. Dle moderních standardů by se to, co se stalo v Prusku, dalo nazvat kulturní genocida, záměrné zničení celé kultury použitím vojenské síly a dalších prostředků.

Skutečnost, že křesťanské autority se nikdy jasně a jednoznačně neomluvily za své  minulé skutky proti pohanským náboženským komunitám v Evropě, zůstává pro mnohé novopohany bolavým místem. Roku 1998 katolická církev pod vedením papeže Jana Pavla II.  vydala „Úvahy o Šoa“, omluvu za minulé ubližování církve  židovskému lidu během staletí. „Paměť a usmíření: Církev a chyby minulosti“, ještě obecnější omluva za „chyby a selhání“ včetně náboženského násilí, jehož se dopouštěli „synové a dcery Církve“, byla Vatikánem vydána roku 2002. Avšak ani papež ani jiní přední křesťané nikdy neučinili výslovnou omluvu za újmu pohanským národům a náboženstvím, která vznikla působením církve v minulých staletích, natož aby uznali hodnotu domorodých evropských náboženských tradic, téměř zničených snahami církve.

Omluva Vatikánu z roku 2000 jasně stvrdila právo církve na vytrvání v „hlásání zjevené pravdy jí svěřené“,  narážku na pokračující misionářské aktivity, zakotvené v předpokladu o duchovní nadřazenosti nad všemi ostatními náboženskými tradicemi. Moderní pohané proto mají sklon být podezřívaví vůči katolické církvi či jiným odnožím celosvětové křesťanské komunity, pokud jde o  skutečné rozvíjení tolerance a respektu k jiným náboženským tradicím.      

Negativní vnímání křesťanství ze strany moderních pohanů je dále posilováno uvědomováním si pokračujících snah křesťanských misionářů ve všech koutech světa nahradit původní náboženské tradice křesťanstvím, což je záměr hlásaný nejen papežem, ale také mnoha vůdci evangelických církví a jinými křesťanskými sektami. Pro pohany, pozorující takový vývoj kritickým okem,  prohlášení, které představitelé katolické církve a jiní křesťanští vůdcové pravidelně  činí o svých ambicích na christianizaci světa,  zcela odporují volání po dialogu, toleranci a náboženském porozumění, které vychází od církevních vůdců a teologů, což jen zvětšuje pocit nedůvěry pohanů a zklamání z křesťanství.

Pro pohany žijící v oblastech, kde převládají velmi konzervativní formy křesťanství, jako např. v v oblasti Biblického pásu na americkém jihu, není otázka křesťanského nepřátelství vůči pohanským náboženstvím pouze historickou či akademickou, ale také soudobou sociální realitou, jíž musí být nadále pamětliví. Např. v lednu 2000 byl Shari Eicherová, učitelka angličtiny na Skotské střední škole v Laurinburgu, v Severní Karolíně, nucena opustit pozemky školy a byla na neurčito pozastaveno její vyučování kvůli jejímu spojení s místní skupinou Wicca (The Christian Century [Křesťanské století ]  2000, 114-115). Zákrok proti Eicherové nebyl podniknut kvůli jejím pokusům propagovat při svých hodinách Wiccu, jak by možná někdo očekával, ale kvůli rodičům znepokojeným internetovou stránkou, která propagovala její místní Wicca organizaci. Protože stránka obsahovala nahotu, byla interpretována jako snaha svádět a zneužívat místní děti, navzdory naprosté absenci důkazu, který by takové obvinění podpořil.

Eicherová řekla správním úředníkům ve škole o svém náboženském smýšlení mnoho měsíců před tímto incidentem a byla zjevně kompetentní učitelkou až do tohoto sporu, který její kariéru učitelky ukončil. Její případ ilustruje rizika veřejného pohanství navzdory právním zárukám, které, jak se předpokládá, chrání osobu před persekucí či diskriminací na základě náboženského smýšlení ve Spojených státech i dalších zemích. Ačkoliv nebyla obvinění Shari Eicherové, že kazí děti, nikdy prokázána, spor vzešlý z její wiccanské identity dostačoval k tomu, aby její kariéru učitelky ukončil.

Takové ohlasy na spojení s novopohanstvím se neomezují jen na Biblický pás či Spojené státy jako celek. Zcela obdobný případ z dubna 2000 se týkal Ralpha Morseho, učitele dramatiky na Shenfieldské střední škole v Essexu. Po publikování článku ve významných novinách, kde odhalil své napojení na Wiccu a své jmenování do vedoucí pozice v Pagan Federation, pohanství podporující skupině založené v Británii, která má pobočky v dalších státech, byl ze svého místa propuštěn. Komentáře několika účastníků a pozorovatelů ilustrovaly zcela podezíravý pohled na Morseovy náboženské aktivity.

John Fairhurst, vedoucí učitel na škole, vydal prohlášení, v němž tvrdil, že škola je „zděšena“ spojováním s Pagan Federation  a „přeje si, aby vešlo ve známost, že zcela a jednoznačně zavrhujeme jejich svět čarodějnictví a magie.“ Pokračoval: „Soukromé aktivity učitele jsou samozřejmě jeho soukromými aktivitami. Nicméně není pochyb, že soukromé zájmy tohoto muže mají dopad i na školu… Dotyčný člen sboru  byl suspendován až do vyšetření rozsahu jeho aktivit a konfliktů zájmů, které vznikly mezi jeho mimoškolními aktivitami a jeho profesní funkcí.“ Fairhurst řekl, že škola se věnovala náboženské výuce způsobem, „který, jak doufáme a očekáváme, umožní našim studentům zavrhnout nebezpečná pokušení okultismu.“ Otec Leslie Knight, místní římskokatolický kněz, řekl: „Měli bychom hlásat křesťanství a ne věci, které spadají pod čarodějnictví a magii.“ Doug Harris, mluvčí Fundamentalist Christian Reach Out Trust, poznamenal: „Pohanství vás otevírá nadpřirozené síle, kterou nelze ovládat. Je nebezpečné k tomu vyzývat mladé lidi.“ (The Independent 9. duben 2000).    

Důležité je, že konkrétní újma, kterou měl Morse způsobit, nebyla nikdy specifikována. Pro ředitele a další pomlouvače Morsea  byla skutečnost o jeho spojení s pohanskou organizací sama o sobě chápána jako dostatečný důvod k tomu, aby přišel o živobytí a kariéru.

Případy Shari Eicherové a Ralpha Morseho nejsou vůbec ojedinělé.  Mnohem více takových příběhů by bylo možné vybrat z novinových archivů nebo z internetových stránek, které se zabývají pohanstvím a Wiccou nebo náboženskou svobodou či tolerancí. Není proto vůbec překvapením, že mnoho soudobých pohanů cítí jako nutnost udržovat své náboženské smýšlení a aktivity v tajnosti, aby se vyhnuli nebezpečí diskriminace, persekuce a, pokud ne přímo ztrátě života, s velkou pravděpodobností ztrátě živobytí, jak se stalo v případě Eicherové a Morseho.

Problematický vztah, který existuje mezi křesťanstvím a pohanstvím v Severní Americe a Evropě, se podobá vztahu jiných menšinových náboženství a křesťanství, s jedním důležitým rozdílem. Asijská náboženství jako  buddhismus či hinduismus, která byla přinesena do Evropy či Severní Ameriky z vně geografických a historických hranic Západu, působí exoticky jako náboženství odjinud, z Orientu, Východu. Tato náboženství s kořeny ve vzdálených oblastech pokud jde o místo, čas a kulturu, nejsou žádným podstatným způsobem zahrnuty mezi faktory ovlivňující západní civilizaci, a proto nepředstavují žádnou hrozbu běžné definici západní  a křesťanské civilizaci, vyplývající ze slova křesťanstvo.

Jinak je tomu s pohanskými náboženstvími. Jako předchůdci a dřívější konkurenti křesťanství v Evropě představují  pevnou připomínku – a pro některé křesťany možná i bolavou – že křesťanství nebylo prvním a ni jediným náboženstvím v Evropě. Kdysi existovaly v Evropě alternativní náboženské víry velkého stáří i popularity, mající kořeny v místních jazycích, tradici a kultuře, které byly vytlačovány z všeobecné obliby značnou snahou ze strany církve a jejích spojenců celá staletí, včetně příležitostného použití vojenské síly, nucených konverzí a brutálního potlačování náboženské svobody (Latourette 1938; Fletcher 1997). Používání síly a donucování vůči evropským pohanům ze strany papežů a křižáků, králů a císařů a dalších aktivních podporovatelů christianizace nepatří k nejpyšnějším kapitolám křesťanské historie a více než povrchní diskuse o pohanských náboženstvích evropské minulosti automaticky vyvolává strašidlo těchto morálně pochybných a dokonce hanebných historických epizod (Strmiska 2003).       

Historie pohanských náboženství v Evropě je proto něco jako kostlivec ve skříni křesťanské paměti, kterého by si mnozí raději nevšímali. Vzestup novopohanských náboženských hnutí, s jejich hlasitým vyjadřováním pobouření nad křesťanským útiskem pohanských náboženství v minulosti, hrozí tím, že vytáhne tohoto nepohodlného kostlivce ze skrytu na oči veřejnosti – což by nebylo pochuti nejen církevním autoritám. Stejně jako původní pohanská náboženství  Evropy představovala překážku v plánech starověkých a středověkých církevních vůdců na zcela pokřesťanštěnou Evropu, tak je znovuzrozené a rekonstruované pohanství trnem v boku těch moderních křesťanů, kteří rádi pohlíží na Evropu jako na zásadně křesťanský region.

Totéž samozřejmě platí o Severní Americe, konkrétně o Spojených státech. Konzervativní američtí křesťané  neradi vidí vzestup Wiccy a jiných pohanských náboženství v zemi, kterou považují za „křesťanský národ“ či „nový Jeruzalém“, daleko lepší než Starý svět Evropa v kvalitě a horlivosti křesťanství.  V minulosti křesťanští autoři neměli potíže s omlouváním metod, jakými bylo pohanství odstraněno, používáním argumentů typu „účel světí prostředky“. Pohanství bylo barbarské, falešné, méněcenné; křesťanství bylo civilizované, pravé, nadřazené; a proto nahrazení nižší vírou vyšší všemi dostupnými prostředky bylo správné, přínosné a plně ospravedlnitelné, skutečně nevyhnutelné.  Pro mnoho dnešních křesťanů je tato triumfalistická verze světové historie, která vnímá progresivní christianizaci celé Země jako správný řád věcí, zůstává konejšivým příběhem, jenž upevňuje jejich náboženskou víru a identitu. Vzestup novopohanských náboženství důrazně demonstruje, že ne všichni lidé v Severní Americe, Evropě či jiných regionech sdílí toto vidění světa.

Vzhledem k hluboce zakořeněným rozdílům a historickým rozepřím, které oddělují pohany a křesťany, se zdá, že bude narůstat počet konfliktů mezi křesťany a rostoucím počtem novopohanů v Evropě i Severní Americe. Jak tyto konflikty skončí, bude záviset na schopnosti náboženských a politických vůdců nalézt tvůrčí řešení, která budou respektovat obě náboženské komunity.

Příště: Pohanství a satanismus

Advertisements
komentářů 9 leave one →
  1. DDR permalink
    Březen 7, 2010 17:27

    Lidé jsou holt tvorové náboženští a pokud je obecná náboženská platforma oslabena, tak si najdou jinou……třeba i bez boha, jako je ateismus či třeba v praxi komunismus. A dnešní doba ve znamení postmodernismu v západní civilizaci je víc než typická pluralitou náboženských hodnot, takže věci, které by nepřišly na mysl nějakých 150 let zpět jsou možné….mají své positiva a také mnoho negativ….lidé ztrácejí své kotvy, hledají nové víry, vyměňujou jedny víry za jiné, křísí staré víry, hledají a hledají… což je typickým znakem současné doby. Dříve člověk přizpůsoboval svůj naturel jedné závazné víře, dnes naopak hledá mezi vírami tu, která nejvíce vyhovuje jeho naturelu. To co jsem teď napsal nejsem schopen, jako dítě této doby hodnotově okomentovat, takže tento vývoj je pro mě zcela mimo dobro a zlo a jen to konstatuju.

  2. Orel permalink
    Březen 7, 2010 15:19

    Zdravím Vás a děkuji za vysvětlení i za pěkné obrázky, pane F.
    Tu svastiku, dvojité X a další symboly z tehdejších Čech jsem nalezl v díle Marije Gimbutas „The Goddesses and Gods of Old Europe, 6500-3500 BC“ v tabulce na str. asi 89. Autorka cituje nějaký čs. archeologický časopis z roku 1964, takže je jasné, že by si tehdejší čs. vědci něco takového jen tak nevymysleli.
    * * *
    Abych se vrátil k tématu článku, znáte ten příběh, jak kníže Bořivoj přijel na státní návštěvu na Moravu, kde ho Svatopluk nechal jíst na zemi a ne u stolu? Potom Bořivojovi Metoděj vysvětlil, že je to proto, že je pohan. A Bořivoj se ze studu nechal pokřtít.
    Původně jsem nad tím nepřemýšlel, ale když jsem zavrhl křesťanství a vzpomněl si na tuhle historku, vyskočil jsem ze židle. Tohle mělo být to křesťanské „vylepšování mravů“?
    Ostatně tvrzení, že by se bez křesťanství civilizace k „barbarům“ nešířila, je falešné. Než se Frankové usadili v Galii, byli už pokročilejší než o 500 let dřív; Keltové kdysi dávno čile obchodovali s Itálií a prý si sem snad zvali středomořské architekty; a Marobud a v Dácii Decebal vítali římské dezertéry jako poradce, nemluvě o obchodních stycích.

  3. Březen 7, 2010 03:18

    Dobrý den , dočetl jsem se , že pruštinou se hovořilo ještě v počátku 18. století a pak již definitivně vymizela a že to byl cosi jako baltoslovanský jazyk , tedy jak píšete , příbuzný s litevštinou a lotyšštinou . Tedy většinou se asi uvádí jen baltský . Ale dá se v těch jazycích rozpoznat jakási dávná slovanština v jejich gramatické struktuře i dosti slovech(ruský a polský novodobý vliv se dá rozpoznat a oddělit) ,skloňování a časování .
    Na shledanou
    Aztli

  4. Březen 6, 2010 14:51

    Orel:
    Ohledně toho symbolu dvojitého X. Nevím jestli má nějaký konkrétní význam v politice a vlastně ani nevím jistě jestli má nějaký speciální význam v lidové kultuře. Pásek se symboly na této stránce je nakreslený podle slovansko-baltských vzorů používaných dodnes v lidové kultuře těchto zemí. Tato symbolika křížů, svastik a pod. se tam vyskytuje na lidových krojích ve formě výšivek a hlavně na tradičních tkaných páscích. Kdysi jsem si překládal část nějakého textu o těchto páscích a pokud se dobře pamatuju tak se v textu psalo, že tyto opasky původně (dnes už je nosí i muži) nosily pouze ženy a symbolizovaly magickou ochranu, někdy se také používaly jako ochrana při porodu. Možná proto se na nich objevuje symbolika rovnoramenných křížů nebo těch svastik. Podle mého se tedy v případě toho dvojitého X i ostatních podobných symbolů jedná o různé varianty slunečního kříže. Zmíněné opasky například zde:
    http://community.livejournal.com/by_ethno/65966.html
    nějaký svastikový pásek zde:
    http://pics.livejournal.com/musya_martin/pic/0005badh/
    a lotyšské ornamenty:

    Pokud jde o zmíněnou domácí svastiku starou 8000 let, o té nic nevím. Existuje nějaký dostupný zdroj?
    Jinak pokud se chcete věnovat těmto symbolům, tak bych asi doporučil se přesunout do vzkazů čtenářů zde, nebo na stránky Slavonie – například pod tento tématický článek:
    http://slavonie.org/2009/12/11/prakriz-a-jeho-vyznam/
    Píšu to proto, že jsme se posunuli někam kde už to nesouvisí s tématem článku a já nechci odvádět pozornost. Ještě bych doplnil jednu pro mně důležitou věc – pokud se budeme věnovat v nějaké diskuzi těmto symbolům, musím upozornit, že skutečně nemám žádný zájem rehabilitovat tyto symboly v jejich politické historii, ale pouze v té kulturní a duchovní.

  5. Orel permalink
    Březen 6, 2010 00:05

    Děkuji panu F za moc hezké video. Nejlepší je, jak se tam za první války perou Rusové a Němci a jak tam ten Němec vytáhne plyn. Druhá nejlepší scéna je ta, jak Chruščova střídá Brežněv, který zhnuseně strčí Nikitovi kukuřici a vykopne ho.

    Ještě k tomu litevskému videu: v 0:33 na hrudi staříka v hnědém a v 1:15 na čelence velebného kmeta je symbol dvojitého X, který mi velice připomíná třetí symbol odshora na černobílém svislém pásu na těchhle stránkách. Nevíte, co symbolizuje? Je moc hezký a u nás je doložen už asi před 8000 lety. Maďarský kamarád říká, že u nich by ho liberálové chtěli zakázat pro údajné spojení s fašismem; viděl jsem moderní rukávovou pásku, na které je v osekané podobě a zeleném provedení.

    Když už jsme se tak úplně náhodou dostali k té svastice, její první mně známé zpodobení je také z českých zemí z doby před nějakými 8000 lety. Byla levotočivá, pravoúhle zalomená, a každé rameno bylo zalomené čtyřikrát.

  6. DDR permalink
    Březen 5, 2010 18:24

    Znaky a symboly získávají svůj význam vždy v kontextu…..a ten kontext je někdy nejasný, jindy víc než zřejmý. Záleží na tom kdo a jak to používá. Pokud je červená pěticípá hvězda na láhvi minerálky st Pellegrino či jako znak Londýnské filharmonie asi jej nikdo nebude spojovat s komunisty. Osobně si myslím, že kriminalizace „závadných“ znaků je nesmysl, poněvadž pak se kde kdo schovává za kdejaké symboly zástupné, navíc vadné nejsou symboly, ale lidé co se za ně eventuálně schovávají. Navíc geometrických symbolů není neomezený počet a seznamy nevhodných stále narůstají. Navíc v naprosté většině případů není moc velký problém zjistit si kontext užívání toho kterého symbolu tím kterým člověkem.

  7. Březen 5, 2010 16:48

    Zakázané symboly: Dá se pochopit, že někdo brojí proti politickým znakům symbolizujícím opoziční nebo nepřátelské idee jeho světonázoru. Potíž je ale v tom, že ne každý symbol má výhradně politický význam. Tak jako se pěticípá hvězda občas objevuje na halštatské ranně keltské keramice a na slovanské keramice okolo 10. století a není tudíž jen symbolem komunismu nebo Evropské unie, není např. svastika symbolem výhradně politickým – nacistickým a extremistickým. Nemá cenu zde vysvětlovat kde se ta svastika u nás všude našla už od starověku do současnosti, ale stojí za zmíňku její používání na starověkých podlahových mozajkách v synagogách. Takže jak to s těmi zakázanými symboly vlastně je?
    http://www.velkaepocha.sk/cs/200706032574/Div-stare-synagogy-Svastika-v-anticke-mozaice.html
    Otázka je jak se taková svastika dostala do jejich kultury. Skrze vliv Indoevropanů? Dospěli k ní samostatně? Přes Římskou říši?

    Zmíněný Karel Veliký: jo, ten věděl jak zatočit s pohanskými Sasy.

    Ohledně tématu článku: myslím, že není problém s tím čemu já říkám lidové křesťanství, ale problém je právě s církví a jejími oddanými ideology – ti by pořád měli rádi monopol na duchovno – jenže je tu jeden háček, dnes už za sebou nemají ozbrojeného žoldáka s mečem.
    Pěkně je vidět taková křesťanská misie v této loutkové lotyšské historii:

  8. Orel permalink
    Březen 5, 2010 00:52

    Tady je něco zajímavého: seznam zakázaných symbolů ze stránek ADL.

    http://www.adl.org/hate_symbols/default.asp

    S lítostí konstatuji, že logo vašeho bohůmlibého serveru tam také figuruje, to bychom se měli všichni stydět:-)

  9. Orel permalink
    Březen 4, 2010 23:14

    Díky za pěkný článek!

    Jsou i dnes tací křesťané, kteří tvrdí, že šíření křesťanství bylo „nevyhnutelné“ a potřebné pro „pokrok“. Staré náboženství prý nedokázalo zajistit přechod k modernějším formám státní organizace. Prý.
    Tak se podívejte na Litvu. Byli to dobří pohané, a přece dokázali vybudovat obrovský stát, největší evropský stát své doby, a přitom odráželi jednu agresi za druhou a ještě stihli několikrát dojít až k Moskvě. Kdyby se byli bývali udrželi ještě 150 let, do nástupu reformace, byly by křížové výpravy proti Litevcům to poslední, na co by kdokoli v Evropě pomyslel. A pohanství tam mohlo jako státní náboženství vydržet dodnes.
    Ostatně soudím, že německý Drang nach Osten byl spíš křesťanskou než germánskou agresí. Jeho první obětí totiž byli pohanští Sasové, a to proto, že byli pohanští. A teď ta tzv. „Evropská unie“ propaguje Karla tzv. „Velikého“ jako zakladatele evropské bratrské jednoty.

    Tady je pěkné video z pohanské slavnosti na dnešní Litvě:

    Podle mě by nejlepší preambulí „Evropské ústavy“ (když by nějaká musela být) bylo 14 slov a ne odkaz na křesťanství:-)))

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: