Skip to content

Předkřesťanská minulost a pátrání po indoevropském původu

Únor 9, 2010

Všechna moderní pohanská náboženská hnutí se jistým způsobem a v menší či větší míře zabývají obnovou náboženských tradic evropské minulosti. Někdo by se nicméně možná zeptal, jak staré vlastně jsou tyto předkřesťanské  výchozí tradice a přesně jak daleko do minulosti mají být datovány. Jednoduchá odpověď je tato: do předkřesťanského období nebo alespoň než se křesťanství stalo v dané lokalitě natolik dominantním, že zapříčinilo úpadek a útlak původních evropských náboženských tradic. Křesťanství se zavádělo a formovalo v různou dobu, na různých místech Evropy. Římská říše byla pokřesťanštěna v prvních stoletích n. l., Anglie a Irsko asi v polovině prvního tisíciletí n. l., Rusko a další slovanské národy východní Evropy ke konci prvního tisíciletí a Skandinávie na konci prvního a začátku druhého tisíciletí (Latourette 1938; Fedotov 1960; Finnestad 1990; Pennick a Jones 1995; Fletcher 1997; Cusack 1998). Litevské království oficiálně nepřijalo křesťanství až do roku 1386, prostý lid nepřijal nové náboženství ani v následujících stoletích (Gimbutas 1963; Rowell 1994; Christiansen 1997). Období známé jako „zlatý věk“   dávného pohanství se proto u jednotlivých pohanských hnutí liší dle jejich chápání a interpretaci historického pozadí jejich dané pohanské tradice.

Existuje však hlubší historická otázka, která u současných pohanů vzbuzuje velký zájem: zda v nějaké vzdálené době mohla existovat původní civilizace či kulturní komplex, který byl původním zdrojem jejich evropských předků, a tudíž i  jejich pohanských náboženských tradic. Mnozí pohané mají pozitivní zájem o teorie takových badatelů, jako je Max Miller, Émile Benveniste, Georges Dumézil, Jaan Puhvel a Marija Gombutas, které se týkají možné existence „indoevropské domoviny“ a společné proto-indoevropské civilizace, jež se hypoteticky datuje již k letopočtu 4500 př. n. l. a obvykle ji většina teoretiků a badatelů umisťuje do stepní oblasti jižního Ruska či východněji do střední Asie. Umístění teoretické domoviny zůstává předmětem delší debaty, a to již od devatenáctého století. Nikdo zatím nebyl schopen dokázat dokonalou shodu mezi lingvistickým doložením původu a šíření jazyků a archeologickým doložením  materiálních pozůstatků zašlých kultur a civilizací.   Kniha J. P. Malloryho z roku 1989 In Search of the Indo-Europeans (Hledání Indoevropanů) analyzuje množství soupeřících teorií a dochází k závěru, že tato domovina se nacházela ve střední Asii. V současnosti  lze říci, že tento pohled představuje společné hledisko množství badatelů – ale ne všech. Má se za to, že se tato společná kultura rozštěpila na menší kulturní skupiny, přidružené k různým indoevropským jazykům, které v průběhu staletí kočovníci či nájezdníci šířili do různých zemí Asie a Evropy, od Indie a Íránu na východě až do Irska a Islandu na západě.

Teorie o indoevropském původu poskytuje současným pohanům seriozní akademický základ pro nárokování si extrémně starého původu svých náboženských tradic, třebaže mnoho textů, folklorních tradic a dalších  těchto výchozích materiálů, využívaných moderními pohanskými hnutími, se datuje až ke středověkému období evropských dějin či ještě později, a ne ze vzdálenějšího období předpokládané, proto-indoevropské jednoty. Současní pohané dokazují, že jejich tradice jsou mnohem starší než dochované středověké zdroje, které jsou jednoduše pozdějším vykrystalizováním původních pohanských náboženských tradic během závěrečné etapy jejich existence, před pokřesťanštěním nebo během něj. V tomto ohledu má indoevropská srovnávací mytologie značný význam, protože paralely mezi mýty ve středověkých evropských textech naznačují společnou soustavu mýtů a věr, z nichž se zdají být různé regionální mytologie a náboženské tradice odvozeny (Littleton 1982; Puhvel 1987).

Tyto různé formy jsou, podobně jako jazykové skupiny indoevropské rodiny, chápány tak,  že podstupovaly kontinuálně změny během tisíciletí separace, migrace a adaptace na rozdílné kulturní prostředí, včetně interakce s ne-indoevropskými národy, kulturami a náboženstvími, zatímco si i nadále udržovaly rozpoznatelné společné znaky. Tedy to, jak někdo pohlíží na tvrzení o velké starobylosti, jež prosazují moderní zastánci pohanských náboženství,   značně závisí na tom, jak pohlíží na hypotézu o velmi dávném, proto-indoevropském společném zdroji všech těchto spřízněných náboženských tradic.

Je třeba poznamenat, že jeden významný segment moderního pohanského náboženství zastává velmi odlišný pohled na indoevropský původ evropského pohanství. Reclaiming Tradition, Goddess Spirituality a další feministická pohanská hnutí  nepohlíží na věk předkřesťanského evropského pohanského náboženství ani hypoteticky starší období proto-indoevropského náboženství jako na nějaký zlatý věk. Vnímají vstup indoevropských národů ze stepních oblastí střední Asie do Evropy jako katastrofu srovnatelnou s  holocaustem, díky níž původní matriarchální civilizace bohyně uctívajících národů, které si idealizují jako absolutně mír milující, rovnostářské, umělecky založené a prosperující, byla rozvrácena a znečištěna válku uctívajícím, patriarchálním společenským a náboženským systémem indoevropských nájezdníků (Neitz 1993; Salomonsen 2002; Starhawk 1952, 1989).

Na rozdíl od feministických forem pohanství Goddess Spirituality a Reclaiming Tradition většina moderních pohanských hnutí nesdílí toto ponuré vnímání dávného indoevropského náboženství, ale vnímá jeho předpokládaný proto-indoevropský původ či jeho konečné vyjádření u různýchi národů předkřesťanské Evropy jako svůj základ a inspiraci, jak bude také ukázáno v následujících kapitolách.

Příště: Pohanství a nacismus

Advertisements
One Comment leave one →
  1. Orel permalink
    Únor 9, 2010 02:35

    Pěkný článek.

    Jedna z teorií tvrdí, že původní árijská domovina se nalézala na území České kotliny, Karpatské kotliny a přilehlých rakouských krajů. V západní části (tj. u nás) byla původní domovina kentumových jazyků, ve východní části pak jazyků satemových. Pra-Baltoslované se údajně vydali na severozápad a pak Moravskou bránou do širých končin na východě.
    Tahle teorie by vysvětlovala údajný snad čtvrtinový podíl románských genů v naší krvi. Je-li pravdivá, je možné počítat s tím, že část Pra-Baltoslovanů tu zůstala, a pak by se započítávala do údajného 51% podílu slovanských genů našeho národa, tj. potomky slovanských kmenů přišedších na závěr stěhování národů bychom byli méně než z poloviny.

    Ale na takových věcech se badatelé nikdy neshodnou.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: