Skip to content

Pohled na trest smrti

Leden 13, 2010

Trest smrti, jako nejtěžší forma trestu, byl po sametové „revoluci“ zrušen. Jaké byly pohnutky, zda se jedná o zadní vrátka „těch nahoře“, kdyby se karta obrátila, lze těžko říci. Pseudohumanisté se ohánějí tím, že toto chtěl zavést již prezident Masaryk, poněvadž se dle něho jedná o atavismus, který nemá ve vyspělé společnosti co pohledávat. Zapomínají,  že Masaryk zároveň dodával, že toto musí chtít sami občané, nikoliv aby tím byl podmíněn například vstup do mezinárodní organizace, jak je tomu třeba v případě EU. Můžeme se též doslechnout, že je to vražda a pokud se jedná o popravu vraha, tak je to čin, který si nic nezadá s činem odsouzeného.

V jakých případech by tedy měla společnost tolerovat řízené usmrcení jedince v rámci trestu? Zejména by se mělo jednat o případy, kdy jedinec jasně prokázal, že pozbyl svou lidskost ­úkladná vražda či vražda spojená s úchylkami (vražda obecně), znásilnění, pohlavní zneužití dítěte … Zločinem je naopak nechránit zbývající většinu a pseudohumanisticky, třebas minimálně, riskovat její ohrožení. Tyto nezbytné kroky by neměly v žádném případě podněcovat něčí agresivitu či znamenat adoraci násilí, jde čistě o ochranu společnosti. Je smutné, že tito tvorové, kteří již status člověka svým činem pozbyli, a jejich provodění ze světa by se tak nedalo nazvat nehumánním, jsou dále živeni ostatními, takže potrestáni jsou spíše tito. Navíc k doživotí odsouzený vězeň nemyslí již na nic jiného než útěk, poněvadž nic horšího mu již nehrozí. Stát se tak prakticky zavazuje k neproveditelnému úkolu – že se postará o to, aby se odsouzenec na doživotí již nikdy nedostal mezi veřejnost. Realita je ovšem taková, že psychopatičtí zločinci na útěku znovu páchají činy, za něž byli odsouzeni, ať jde zneužívání, znásilnění,  ci v nejhorším případě vraždy. Společnost onemocnělá pseudohumanismem tak kvůli zachování života těchto proviněných jedinců, dává v sázku život kohokoliv z nás.  Přitom existuje za jejich jednání  jen jeden skutečný trest a zároveň opatření, které zamezí jejich opakování – odstranění jejich přítomnosti z tohoto světa.

Vedle skutečného zajištění ochrany společnosti,  je tu i aspekt finanční. Stačí si zjistit, kolik se nyní vynakládá denně na pobyt jednoho vězně, přičemž tato částka narůstá se závažností trestného činu zločince. Pseudohumanisté vymýšlejí pro zločince za naše peníze různé převýchovné programy, za nehumánní se považuje i nucení do práce. Náročná a společensky potřebná manuální práce, by naopak výchovný efekt měla.

Pokud je něco nehumánního, je to směšování těch, co drobně porušili pracovní kázeň v důsledku zaměstnavatelem nuceného přepracování, a shodou okolností to mělo závažný dopad, či viníků nehod, jež byly způsobeny řidiči, kteří pod tlakem podnikatele byli nuceni dělat přesčasy, aby uživili rodinu a díky tomu způsobili nehodu, s bezcharakterními podvodníky a zločinci. Dále status politického vězně, který je typický pro totalitu, nikoliv společnost, která  si hraje na demokratickou.

 Cílem vězení je v současnosti bohužel pochybná převýchova, nikoliv trest, což lze považovat za luxus. Chybou je též umožnění lepších podmínek ve vězení těm, kteří mají nahrabáno (většinou podvodem či loupeží) a tak mohou dostávat finanční podporu zvenčí.

Za hypotetického předpokladu existence sociálně pospolitního systému by se k trestu smrti mělo přistoupit nejen z výše uvedených důvodů, ale i v případě těžkých, jasně prokázaných, ekonomických zločinů (větších krádeží a podvodů), za předpokladu, že je jedinec nespáchal z důvodu strádání, ale chtěl se sobecky obohatit na společném majetku druhých. Přehnaná lítost není na místě. Samozřejmě by to především vyžadovalo důkladnou reformu zákonodárství (stávajícího římského práva), aby zákony chránily poctivě pracující občany, nikoliv zločince, darebáky a sobce a nebyly postaveny nejednoznačně, jak nyní, kdy jedna věta popírá druhou, aby si mohl „namastit kapsu“ jak žalobce, tak obhájce.

Závěrem je třeba ještě dodat, že k řízenému usmrcení jedince by se přistupovalo u trestných činů jasně prokázaných, nepřipouštějících pochyby. V době DNA testů, kdy se na jejich základě uznávají jako nevinní lidé, odsouzení na doživotí i před desítkami let, se v případě násilných trestných činů dá prokázat vina či nevina v podstatě absolutně.

 (přišlo e-mailem)

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: