Skip to content

Hledání pravé víry

Leden 4, 2010

Jednoho dne přišel indiánský náčelník k španělskému mnichu Balverdovi, který připlul do Mexika jako misionář, aby hlásal indiánům pravou cestu ke spasení. Náčelník si vyslechl, prostou formou vyprávěné, základní příběhy evangelia, poslouchal pozorně celé hodiny, aniž by mnicha jedinkrát v jeho vypravování přerušil.

Když mnich skončil, řekl: „Můj milý příteli, ty jsi vyprávěl tak čestně, že by mi působilo bolest v srdci, hned ti odpovědět, protože bych mohl mluvit ukvapeně a způsobit tobě a tvým bohům bolest. Budu ještě přemýšlet a zítra ráno přijdu, abych ti oznámil, co o tom soudím a jak jsem se v duši rozhodl. To pak nemůže ani tobě ani tvým bohům způsobit bolest, protože to bude jasný plod mé pokojné mysli. A když někdo po dobré úvaze a čestně řekne svou pravdu, pak žádný bůh se nemůže hněvat, protože to byl sám bůh, kdo vložil tuto pravdu do jeho srdce. Souhlasíš s tím, příteli?“ „Ovšem, bratře,“ řekl páter, „jsem s tím zcela srozuměn.  Bůh a Svatá Panna budou řídit tvé myšlenky a dovedou tebe i tvůj lid k jediné správné víře. Bůh tě doprovázej.“

Příštího rána náčelník řekl: „Dobře jsem uvážil ve svém srdci všechna slova, která jsi mi řekl. Tvůj bůh se nechal zbičovat? Je tomu tak?“ “ Ano, aby na sebe vzal hříchy světa,“ řekl duchovní. „Nechal na sebe plivat, spílat, nechal se poházet špínou, nechal se vysmívat jako bláznovský král, nechal si na posměch nasadit korunu z trní. Je tomu tak?“  „Ano, aby na sebe vzal hříchy světa,“ řekl opět duchovní. „Nechal se přibít na trám a tam potupně zemřel. Je tomu tak?“ „Ano, aby vysvobodil lidi z hříchu,“ řekl duchovní. Tu řekl náčelník velmi klidně: „To je právě, co mi bůh vložil do srdce v noci – Ten, kdo nedokáže svou osobností vložit do lidí dost úcty, aby se neodvážili na něho plivat, spílat mu, posmívat se mu a poházet ho blátem, nemůže být pro indiána bohem. Taková bytost, která se nemůže a nechce osvobodit z trámu, na němž je přibita, nemůže žádné lidi vykoupit a nemůže proto být pro indiána bohem. Taková bytost, která přibitá na trám sténá jak stará žena, nemůže být pro indiána bohem.“

Náčelník chtěl ve své řeči pokračovat. Ale takový hluboký klid, jaký včera ukázal náčelník během misionářova výkladu, nedovedl misionář zachovat. Vpadl náčelníkovi do řeči a řekl: „To všechno můj bůh činil s úmyslem, aby vykoupil lidi. Chtěl trpět, aby trpěl za všechny lidi.“ Nato řekl náčelník: „Řekl jsi, že je všemohoucí bůh, tvůj bůh a bůh nekonečné lásky. Je tomu tak?“ „Ano, to je pravda.“ „Je-li opravdu všemohoucí tvůj bůh, proč nesejme všechny hříchy a špatnosti  z lidí, aniž by trpěl, aniž by se nechal vysmívat, aniž by žalostně v nářku trpěl? A jestli je opravdu bůh nekonečné lásky, proč nechá trpět lidi v jejich hříších a proč vůbec dopustí, aby lidé hřešili? Jen, aby mohl uspořádat tak žalostně pomíjivé divadlo? Kejklíř nikdy nemůže být indiánovi bohem.“ „Ale,“ přerušil ho znova mnich, „to bůh učinil, aby lidé vlastní zásluhou a vírou si zasloužili život věčný.“

Indián klidně pokračoval: „Nač ta oklika, příteli? Proč si musel vysloužit, co může bůh nekonečné lásky a nekonečné všemohoucnosti dát lidem zadarmo, jako mně moje matka všechno dává z lásky a neptá se, zda si to zasluhuji, zda v ni věřím a zda ji uctívám. Dá mi všechno z lásky, aniž by se přela a vyjednávala, a to i tehdy, kdybych jí -k éž můj bůh mě před tím chrání- s pílal, vysmíval se jí nebo ji dokonce udeřil. Moje matka je větší než tvůj bůh. Neboť má víc nekonečné lásky, víc nekonečného odpouštění a méně baží po víře a modlitbách, bez nichž nás podle tebe čeká zatracení, než tvůj bůh.“

Páter odvedl řeč jiným směrem, k učení, o němž ze zkušenosti věděl, že obvykle působí velikým dojmem na všechny Indiány, se kterými měl dosud co dělat. Řekl: „Ale můj bůh nezemřel, jak se domníváš a co jsi jistě včera přeslechl. Můj bůh po třech dnech vstal z mrtvých a ve velké nádheře vstoupil na nebesa.“ „Jak často?“ zeptal se náčelník krátce a suše. Poněkud udivený páter odpověděl: „Ale-samozřejmě jen jednou.“  „A zdali se pak, myslím tvůj bůh, od té doby někdy objevil?“ „Nikoliv,“ řekl mnich, „od té doby se nevrátil, ale slíbil, že jednou se vrátí, aby soudil a….“ Tehdy mu vpadl náčelník do řeči: „… a  odsoudil.“  „Ano“, řekl mnich, který začínal být trochu rozčilený, „aby odsoudil všechny, kdo v něho nevěří, chtějí jeho slova vyškrtat a nechtějí uznat jeho učení jediné správné víry, která je jim přinášena otevřenýma rukama, nezištně a zdarma.“ Náčelník se nenechal mnichovým rozčilením strhnout.

Když páter skončil, řekl Indián pokojně: „A to je právě, co mi bůh vložil do srdce jako poslední slova – můj bůh umírá každého večera za nás, své indiánské děti, aby jim přinesl vlahý chlad, klid a mír. Umírá v hluboké, zlaté kráse, ne vysmíván, ne popliván a poházen blátem. Jeho smrt je krásná jako smrt opravdu velkého boha. Ráno však znovu vstane z mrtvých, nejdřív ještě zahalen závojem smrti, potom však zazáří jeho zlaté šípy nad modrou oblohou a nakonec tu stojí veliký, zlatý a mocný. Rozdává světlo, teplo, krásu a úrodnost, dává květinám vůni a barvy, ptáky učí sladkým písním, kukuřici vlévá sílu a zdraví do klasů, do ovoce vdechne sladkost a léčivé šťávy a hraje si s oblaky, jak se žene modrým ovzduším. A je stejný jak moje matka, vždy dává, dává a zase dává, nepožaduje žádné modlitby, nenabízí žádnou víru a nikdy nezatracuje. A když přijde večer, znova umírá ve své rudě zlaté nádheře, nevysmíván, bez nářku, nýbrž s klidným, hluboký mír slibujícím úsměvem. Posledním pohledem do očí, do nichž už vstupuje únava, žehná svým indiánským dětem. A ráno je znova na obloze, věčně mladý, věčně zářivý, ten, který se věčně znova rodí, znova se vrací, veliký, zlatý indiánský bůh. A tak bůh řekl jako poslední slovo mému srdci – Neměň svého boha, můj dobrý synu, protože není většího boha, než tvůj bůh, usmívající se bůh, který ve svých paprscích jásá a zpívá, a není krásnějšího boha a vznešenějšího boha v celém širém světě než bůh, který se koupá v proudech zlata, než vznešený, zářivý bůh indiánů.“

Když náčelník tohle řekl, poděkoval páteru Balverdovi za přátelskou vlídnost. Pak stočil pokrývku, na níž seděl, hodil ji přes rameno a vracel se ke svému lidu.

Kmen žije v severní polovině pohoří Sierra Madre. Zůstal až dodnes, aniž by přijal učení křesťanské víry.                                                                              

Dodatek             

Tento příběh mi kdysi daroval můj otec. Zaujal ho stejně jako mě a pomohl mu zamyslet se nad některými skutečnostmi, důležitými pro formování životního postoje. Jedná se jen o inspiraci, vlastní duchovno je třeba hledat především tam, kde jsou předkové. Věřím, že zaujme i čtenáře tohoto serveru.

V.

Advertisements
komentáře 2 leave one →
  1. Andy permalink
    Leden 4, 2010 13:25

    No, článek hezký, ale zeptám se čtenáře, zda-li to nebe je konečná meta. Jestli prostě duše zemřelých jdou do očistce, ty ultrašpatné rovnou do pekla, až přijde konec světa bude konečný soud, ty špatné jsou uvrženi do nicoty, a ty věrné budou na nebesích spívat věčně Gloria atd. Jen pro to celé to divadlo se jménem Svět se určitě nemuselo konat. Ve starém zákoně se přece často mluví o době těsně před stvořením světa, kdy kromě Boha byli houfy andělů různých hodností. A. Hitler za nejdůležitější germánskou a lidskou vlastnost vůbec považoval věrnost. Věrnost té či oné mocnosti určuje směr cesty, kudy se my a celá společnost vůbec vydává. Naše inteligence, vzdělání, schopnosti určují už jen rychlost, jakou po té cestě kráčíme. Když je voják fanaticky věrný svému veliteli, zemře za jeho plány aniž by hnul brvou. Když je mu věrný jen rozumem, tak tváří v tvář jisté smrti ze strachu začne brojit proti veliteli a celá armáda padne bez boje a nepřítel bitvu vyhrál bez kapky vlastní krve. Jenže v každé bitvě jsou mrtví. Jestliže nepřítel na hlavu pozazí naše vojska ve stylu Pyrrhovo vítězství, umožní nám to organizovat obranu díky dostatku času a vyhnat nepřítele, tak jako se to provedlo právě s králem Pyrrem či Hanibalem. Ale jen díky tomu že naše osazenstvo první bitvy dobrovolně padlo za vlast.

    Já to vidím tak, že ty fanaticky věrné duše Pánu Bohu se stanou vojáky (anděly) v armádě Boha bojující v dalších bitvách po skončení světa. Ty které se nebudou alespoň chovat tak, jak Bůch vyžaduje, zaniknou s koncem světa(našeho vesmíru). Eugenika jak vyšitá aniž by Bůh musel hnout brvou. Akorát se musí těm lidem ve formě proroků občas ukázat. A protože do příchodu Krista byly eugenické metody ve formě jaderných pum a podobných libůstech (Sodoma a Gomora, vyvraždění 200 tisícové invazní seulekovské armády apod.), musel Bůh Kristem ukázat i tu svoji přívětivější tvář.
    Ale s myšlenkou uctívání bohů přirozeným svým učením tomu danému národu souhlasím. Pravdou ale je že křesťanské učení a původní bozi germánští, slovanští či římští jsou v té nejhlubší podstatě stejní. Vždy je tam nějaký hlavní, konstruktér a stavitel, milující umění a krásu. Pak spousta jeho poskoků, pak jeho často bývalý spolupracovník, co se proti němu vzbouřil a jeho poskoci. Celé to končí vždy bitvou mezi oběma stranami a koncem světa. Díky tomu se křesťanství u árijských národů uchytilo bez nijakého odporu, zatímco nearijské národy jsou evangelizovány už 500 let a jsou na tom asi jako před těmi 500sty lety.

  2. wolf permalink
    Leden 4, 2010 12:52

    Veľmi dobrí článok, dobrá myšlienka boh ktorý dáva ale nič nevyžaduje, tak isto ako dobrá matka.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: