Skip to content

Výrazy pohan a novopohan

Prosinec 15, 2009

Etymologie výrazu pohan je zajímavá. Moderní slovníky angličtiny typicky definují pohana některými nebo i všemi následujícími výrazy: „panteista, „polyteista“, „ne-křesťan“, „ne-žid“, ne-muslim“, „osoba bez vyznání“, „nevěřící“, „ateista“, „hédonista“ a „heathen“. Je nápadné, že mnoho z těchto definic představuje pohana jako někoho, kdo náboženství postrádá nebo je vůči němu v opozici („osoba bez vyznání“, „nevěřící“, „ateista“). Dvě definice vyjadřují konkrétní druh religiozity („panteista“ či „polyteista“), avšak samotný výraz hédonista je  definován jako „nedostatek morálky či sebekázně. Většina definicí je tedy negativních a pejorativních. ¨

The American Heritage Dictionary (2001) definuje pohana jako toho, „kdo není křesťan, muslim ani žid“, dbaje na odvození slova z latinského výrazu paganus, tj. „venkovan“. The Scribner-Bantam English Dictionary (1991) předkládá tyto čtyři definice: „1. heathen; 2. modlář či uctívač mnoha bohů; 3. kdo není křesťan, žid ani muslim; 4. kdo nevyznává žádnou víru.“ Na jedné straně je pohan vykreslen v nenáboženském světle jako osoba, která není křesťan, muslim ani žid, nebo jako osoba zcela bez náboženského vyznání. Na druhé straně je pohan vykreslen jako někdo zbožný jinak; uctívač jiných bohů. Oba významy spolu zjevně souvisí. Kdo nevyznává správného boha , boha monoteistických náboženství, je považován buď za sobu bez vyznání, nebo za osobu špatného vyznání.

 The Oxford Concise Dictionary of English Etymology (1996)  odvozuje slovo pohan od „latinského paganus, venkovan, rolník, občan, civil, ne-křesťan (v křesťanské literatuře), ne-žid, od pagus (venkovská) oblast, venkov, původně hraniční kámen v zemi, od indo-evropského *pag- jako v latinském pangere upevnit. Význam ,heathen‘ z latinského paganus je nejistého původu.“ Výraz heathen je pak  definován dle křesťanského užití původního gótsko-germánského výrazu pro „obyvatele otevřené země, divočiny“. Pro svůj germánský původ a navzdory pejorativním souvislostem je slovo heathen oblíbené u mnoha moderních pohanů, zabývajících se oživováním a znovuvytvořením předkřesťanských germánských a skandinávských náboženských tradic (Harvey 2000; Blain 2001; Strmiska 2000).

Je obtížné si na základě většiny moderních slovníků  udělat o pohanech dobrý obrázek, když se zdají být vyšinutí, svedeni na špatnou cestu, a možná i nebezpeční. Tato lekce negativního posuzování má své kořeny v dřívějších obdobích náboženských válek a persekuce v evropských dějinách, kdy rozdíl mezi oficiálně schválenou vírou a oficiálně zavrhovaným kacířstvím byl otázkou života a smrti pro osoby obviněné z náboženských zločinů představiteli státem podporovaných náboženství.

Pro ještě starší kořeny tohoto nepřátelství vůči neortodoxním věřícím se musíme vrátit až k Bibli, abychom se zamysleli nad dalším výrazem, často používaným jako synonymum pohana: modlář. Ve Starém zákoně či hebrejské bibli byli ti, kdož uctívali jiná božstva než Jehovu, Boha monoteistických hebrejských kmenů, považováni za hloupé uctívače prázdných model, což bylo jednání odsuzované těmi nejsilnějšími výrazy. Dle 2. Knihy Mojžíšovy, když Mojžíš sestoupil z hory Sinai s kamennými deskami obsahujícími přikázání, jež mu prý dal Bůh, spatřil  některé své hebrejské krajany uctívat ne Boha Abrahama a Izáka, ale zlaté tele, po způsobu Blízkovýchodních národů té doby. Hebrejci, kteří se nevzdali uctívání své „modly“, byli na Mojžíšův příkaz usmrceni, text uvádí počet 3.000 uctívačů modly zavražděných Mojžíšovými následovníky (2. Moj. 32:28).

Díky těmto základům z Bible se modlářství (idolatrie) stalo synonymem zla a zvrhlosti. Biblické přikázání proti „modlářskému“ uctívání nehebrejských božstev se přeneslo do křesťanství, s jistými výjimkami, pokud jde o obrazy Ježíše, Marie a svatých. Zákaz náboženských obrazů se s ještě nekompromisnější přísností přenesl na islám, s kaligrafickými ilustracemi pasáží z Koránu, v podobě alternativní formy nefigurativního náboženského umění v mešitách i jinde. Islámský odpor vůči uměleckému ztvárnění božského přitáhla světovou pozornost na jaře 2002, kdy proslulé buddhistické sochy v afgánském Bamiya byly vyhozeny do povětří zmocněnci fundamentalistické vlády Talibanu.

Když se křesťanství šířilo Evropou i za její hranice, křesťanští vůdci měli sklon pohlížet na uctívání ne-křesťanských božstev jako na ohavnost, která má být napravena všemi nutnými prostředky. Křesťanské autority byly velmi konsternovány, že mnoho lidí, kteří přestoupili ke křesťanství, dál uctívali tzv. modly, představující duchy a bohy jejich místních, předkřesťanských náboženství. Tento fenomén později Jurij Fedotov (1960, 10) popsal jako „dvojvěří“, s odkazem na souběžné uctívání křesťanských i jiných božstev v ruském lidovém náboženství. Jedním příkladem (kterých by bylo možno uvést mnohem více) viz následující kázání Maxima, biskupa turínského, z počátku 5. stol., v němž spílal svým farníkům statkářům, že tolerují modlářství svých zemědělských dělníků a pracovníků: „Měli byste odstranit všechnu poskvrnu modlami na svých  pozemcích a zapudit všechen blud pohanství ze svých polí. Neb není správné, abyste vy, kdož máte křesťanství ve svých srdcích, měli antikrista ve svých domovech, aby vaši muži ctili ve svých svatyních ďábla, zatímco vy se modlíte v kostelech k Bohu.“ (citováno u Fletchera 1997, 39)      

Tento postoj automatického odporu vůči jakékoliv nekřesťanské či nebiblické formě božstva je historickým základem pejorativních definic pohana v moderních slovnících. Negativita, která prostupuje tyto výrazy ve slovnících, je přesným odrazem postojů mnoha křesťanů v evropské i americké historii vůči ne-křesťanům, nepřátelství, jež v některých končinách trvá dokonce i dnes.     

Jak jsme poznamenali, anglický výraz pagan se odvozuje od latinského pagus, které původně označovalo venkovskou oblast ve starověkém Římě. „Paganus“ proto byla jednoduše osoba, která žila daleko od města – v podstatě venkovan (Chuvin 1990, 7-13; Fox 1986, 30-31). Badatelé jsou tudíž zajedno, že pohanství  v Římské říši původně nesloužilo jako označení náboženství; to přišlo až později, po pokřesťanštění Římské říše a postupném zakazování všech ostatních náboženství.

Většina římských občanů praktikovala tradiční, avšak postupně se rozvíjející polyteistické náboženství, které zahrnovalo uctívání předků a císaře. Navíc k této společné náboženské tradici existovalo obrovské množství náboženských sekt, některé rodné, jiné importované, jako např. uctívání egyptských božstev Ísis a Osirise. Ve skutečnosti to byla tato náboženská různorodost, která křesťanství umožnila zřídit v římském světě opěrný bod a postupně získávat oblibu navzdory příležitostným obdobím persekuce (Drake 2000,94).

Z pohana se stal a náboženská definice ve čtvrtém století, poté co bylo křesťanství ustaveno dominantním náboženství Římské říše – po konverzi císaře Konstantina na bitevním poli roku 312 a přemístění císařského hlavního města z Říma do Konstantinopole. Křesťanům se dostávalo císařské podpory v zakládání církví a komunit v Konstantinopoli, Římě a dalších městských oblastech, kdežto oblasti ležící mimo, pagus kraje, začínaly být spojovány s pokračující věrností tradičním polyteistickým náboženstvím Římské říše. „Pohanští“ Římané z těchto oblastí proto byli vnímáni jako protivníci  právě vzestupujícího křesťanského náboženství, a jejich náboženství, dříve to běžná náboženská tradice Římské říše, bylo přeformulována negativními výrazy v souladu s biblickým nepřátelstvím vůči všem nebiblickým vírám. Takto se z původně nenáboženského výrazu stala náboženská definice s negativními a hanlivými konotacemi, jež byla používána i poté křesťanskými autoritami k označení a očernění náboženských tradic, které si přály nahradit vlastním náboženstvím, jež považovaly za jedinou pravou víru  (Platinga 1999).

Při úvahách o nešťastné historii slova pohan může působit zmateně, kdyby si moderní pohané dobrovolně zvolili tento název k označení své náboženské víry, aktivit a organizací. Proč přijímat za znak své identity nadávku , kterou kritici a oponenti tradičně používali jako rétorickou zbraň masové ho očerňování?  Proč nehledat nějaký nový název, který by byl prost všech takových negativních konotací?  Mnoho faktorů a motivací vysvětluje přežití výrazu pagan  – jeho transformaci  od nadávky k uznávanému názvu.

Mnoho lidí se připojuje k moderním pohanským sdružením nebo je rozvíjí z hlubokého zklamání z křesťanství – ze zklamání, které je přivádí k tomu, že se vzdávají náboženství svého dětství a své rodiny a hledají alternativní náboženské komunity s duchovní perspektivou, která je více v souladu s jejich osobními hodnotami (Salomonsen 2002, 5, 111). Podobnou motivaci mají i židé , muslimové a další, kdo jsou rozhodnuti zavrhnout judaismus, islám či jinou víru ve prospěch pohanského náboženství. Nicméně většina novopohanů s předchozí náboženskou zkušeností mělo sklon být dříve křesťany.  Tuto skutečnost odhalil roku 1991 výzkum J. G.  Meltona (1991), který zjistil, že 78,5% nynějších pohanů v USA bylo dříve křesťany, z toho 25,8% katolíci a 42,70 protestanti. O čtyři roky později Loretta Orion (1995) zjistila, že 85% moderních pohanů v USA bylo dříve křesťany, když se počet bývalých katolíků zlomil na 26% a bývalých protestantů na 59%.

Moderní pohané proto mohou shledávat výraz pohan jako přitažlivou nálepku, vyjadřující změnu jejich náboženské orientace, protože označuje něco tak jasně ne-křesťanského, něco křesťanskými autoritami tak zavrhovaného a spílaného. Označit se za pohana umožňuje jedinci jedním slovem vyjádřit svůj rozchod s křesťanstvím.

Druhým důvodem pro oblibu výrazu pohan je pozitivní obraz evropského pohanského náboženství a mytologie, jemuž napomohla romantická literatura devatenáctého století a díla některých antropologů, folkloristů a historiků konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Jak Donald Hutton výmluvně charakterizoval odkazem na rozvíjení moderních forem pohanství a čarodějnictví na Britských ostrovech,  díla jako příručka globálního folklóru a etnografie Zlatá ratolest (The Golden Bough) od Jamese Frazera či domnělá historie evropského čarodějnictví Bůh čarodějnic (The God of the Witches) od Margarety Murrayové se těšila širokému čtenářstvu a podnítila pozitivní zájem o předkřesťanská evropská náboženství, včetně, pro některé čtenáře, touhy obnovit praktikování pohanského náboženství, které bylo v těchto dílech nápaditě evokováno (Hutton 1999, 114-127, 194-201). Podobné knihy se objevily v dalších částech Evropy i severní Ameriky a prodchnuly pohanská náboženství jistým tajemstvím a půvabem, povzbuzovaly národní hrdost na folklór, mytologii a náboženské tradice pohanské minulosti. Vliv takových vědeckých a polovědeckých děl na širokou veřejnost v případě Frazera a Murrayové nevymizel ani tehdy, když pozdější generace vědců  fakta a objevy v těchto knihách zpochybnily a prohlásily je za nevěrohodné (Hutton 1999, 272-276, 381-383).

V nedávnější době vyvolaly nový zájem o pohanskou minulost a rozvíjející se varianty moderního pohanství populární polovědecké knihy, jako je The Spiral Dance [Tanec ve spirále] od autorky Starhawk (známé také jako Miriam Simosová, v dětství oddané vyznavačky judaismu). Kniha poprvé vyšla roku 1989 a  od té doby byla mnohokrát znovu publikována. Stejně jako u starších děl, vědecká kritika či zavrhování těchto populárních spisů neoslabuje populární entusiasmus, ale může jej dokonce podněcovat živou debatou o pohanské minulosti a jejích moderních interpretacích a  inspirovat k občasným diskusím v masmédiích. Novopohanství se do jisté míry stalo zavedenou kulturní komoditou, s rozsáhlými americkým knižními řetězci,  věnujícími stále větší podíl v regálech knihám o pohanské tématice, nemluvě o  rostoucím množství informací na internetu.

Přibývá i knih křesťanských autorů, kteří odsuzuj vzrůstající popularitu moderního pohanství  jakožto plíživou hrozbu morálce a civilizaci. Např. kniha Spirit Wars: Pagan Revival in Christian America [Duchovní války: Pohanské obrození v křesťanské Americe] z roku 1997 od Petera Jonese již svým názvem ozřejmuje, že někteří křesťanští teologové vnímají nové pohanství jako druh náboženství, které nelze tolerovat, ale musí se proti němu bojovat a porazit ho. Taková díla mohou vést k opačnému cíli, k podnícení zájmu o moderní pohanství u nespokojených a váhajících křesťanů.

Vědomí, že křesťanské autority v minulosti utlačovaly pohanská náboženství a jejich vyznavače pronásledovaly –  a že někteří soudobí křesťané se zdají být připraveni činit totéž – vyvolává u mnoha čtenářů pohansky orientované literatury pozitivní odezvu a je pro moderní pohany třetím hlavním důvodem k preferování výrazu pohan před jinými, možná méně spornými nálepkami.  Tím, že dnešní pohané přijímají jméno odvozené od slova, které tak dlouho sloužilo jako výraz opovržení a nadávka, věří, že vzdávají čest pohanům dávné minulosti, jež vnímají jako své předchůdce. Soudobí pohané se věnují studiu, reinterpretování a oživování staré pohanské víry a praktik a vzdorují historickým i nynějším silám náboženské netolerance tím, že otevřeně  proklamují a praktikují to, co se kdysi pronásledovalo a trestalo. Takto je prosazování pohanské identity často chápáno jako akt obrany proti letitým vzorům náboženské netolerance a útisku. Podobná logika platí i pro použití slova čarodějnice (witch), jak se sami nazývají členové hnutí Wicca a Goddes Spirituality (Pearson 2002b; Salomonsen 2002).

Přijímání hanlivého výrazu moderními pohany, jakožto záměrného vyjádření vzdoru, je srovnatelné s jeho používáním Afroameričany, zejména vůdcem Černých muslimů Malcomem X v šedesátých letech min. stol., kdy X  znamenalo jednoduché, avšak silné připomenutí ztráty příjmení a rodinných vazeb, jimiž trpěli Afričané přivedení do Ameriky v krutých staletích otroctví. Dalším paralelní případ, někteří homosexuálové ve Spojených státech i jinde přijali výraz queer,  kterým je častovali nepřátelští heterosexuálové, jakožto dobrovolné označení sebe samých při protestních pochodech a dalších akcích za získání rovnocenných občanských práv a právních ochran , jichž požívá „řádná“ heterosexuální majorita. Podobně pohané nalezli hrdost a sílu v přehodnocení kdysi hanlivého označení a stejně jako Afroameričané, homosexuálové a jiní členové utlačovaných sociálních menšin činí snahy vzdělat širokou veřejnost o dřívějších úspěších a přínosech své skupiny, tak  začali moderní pohané hájit schopnosti pohanského lidu minulosti. Tato snaha zahrnuje interpretaci dějin a kultury Západu, která je radikálně odlišná od té často zastávané dřívějšími generacemi (Strmiska 2003), a tvrdí se v ní např., že vysoké kultury a rozvinuté civilizace starověkého Řecka a Říma nevytvořili křesťané, ale pohané.

Nicméně ne všichni, kdo jsou zapojeni do hnutí pohanské obrody, přistupují k přízvisku pohan s tímž chápáním slova, neřku-li stejným cílem negativní výraz  napravit a  přetvořit jej na zdroj hrdosti. Někteří výraz pohan odmítají a preferují označení jako heathen, čarodějnice či tradicionalista, zatímco jiní dávají přednost použití specifického jména pro jejich specifickou náboženskou tradici a volí si nějakou obecnou identifikaci s jinými pohanskými  asociacemi.

Předchozí citované rozlišení výrazů pohan a novopohan (či novo-pohan) je ještě kontroverznější. Mnoho moderních pohanů zavrhuje výraz novopohan a považuje se pouze za pohany, aby zdůraznili svou spřízněnost s pohany minulosti a vyvarovali se rozdílu mezi nimi a svými předchůdci. Název této knihy i několik jejích kapitol se na výslovnou žádost moderních pohanů vyhýbá výrazu novopohanství, aby tito  nebyli klasifikováni jako „novo“, což vnímají jako hanlivé a zbytečné. Více než jeden věřící pohan, jenž poskytl rozhovor pro tuto knihu, poznamenal, že moderní křesťané či muslimové nejsou nazývání novokřesťané či novomuslimové, navzdory evidentním rozdílům mezi formami praxe křesťanství či  islámu dnes a v minulých staletích: proč by pak, ptal se, mělo být takovému označování vystaveno pohanství?         

Nicméně množství badatelů vnímá rozlišení pohan/novopohan jako užitečný prostředek k zvýraznění klíčové historické otázky. Náboženské tradice praktikované moderními pohany jsou inspirovány či založeny na pohanských náboženstvích minulosti, nejsou však nutně stejné jako ony staré tradice a mohou ve skutečnosti znamenat povážlivý odklon od dřívějších náboženství. Tato historická záležitost je opravdu významná a bude hlavním tématem esejů této knihy, i když nebude uveden výraz novopohanství. Jelikož je tato terminologie otázkou vytrvalé diskuse a nesouhlasu, rozhodl jsem se jakožto editor této knihy užívat terminologii – pohan/ství, novopohan/ství či jiné – kterou cítí nejvhodnější pro svá témata. Taková terminologická různorodost může čtenáře rozčilovat či mást, jedná se však o dokonalý odraz neustálené, vyvíjející se podstaty těchto náboženských hnutí, jak ji chápe veřejnost i pohané samotní.

Moderní pohané jsou obrozující, rekonstrukcionalistické a obraz přetvářející náboženské tradice minulosti, které byly dlouho utlačovány, v některých případech až téměř zcela vymazány. Tudíž až na několik výjimek nemohou dnešní pohané tvrdit, že pokračují v náboženské tradici, která jim byla předána v nepřerušené linii z dávných časů až podnes. Jedná se o moderní lidi s velkou úctou k spiritualitě minulosti, vytvářející nové náboženství – moderní pohanství – ze zbytků minulosti, které interpretují, přizpůsobují a upravují v souladu s moderním stylem myšlení. Moderní pohanství je v tomto ohledu steré i nové; staro/moderní hybrid, jako strom s kořeny hluboko v zemi, ale s větvemi sahajícími k obloze.

V některých částech Evropy jsou možná pohanské náboženské tradice praktikovány od starých dob až podnes bez přerušení, zvláště ve východní Evropě, zemích jako Litva, kde se mnoho pohanských zvyků zachovalo v lidové kultuře, navzdory oficiálním snahám o pokřesťanstění. Nicméně i v těchto případech nelze zpochybnit, že pohanské náboženství bylo silně narušeno zavedením křesťanství.  Stojí také za zdůraznění, že moderní pohanské hnutí v Litvě, známé jako Romuva, vzniklo ve dvacátém století, ne v dávných časech,  i když mýty, rituály a další tradice, které praktikuje a prosazuje, se datují ke středověku či ještě starších dob. Proto je správné mluvit o náboženském hnutí Romuva jako o „novém“ náboženství, „moderním“ pohanském náboženství,  ačkoliv je obsah náboženství odvozen od velmi starých pohanských zdrojů.

Jak  ukazuje tato debata, je důležité myslet na fundamentální historickou podmínku těchto hnutí, jakožto na návrat, přestavbu a přetvoření obrazu náboženských tradic, které byly násilně potlačeny – a u mnoha náboženstvích téměř vymazány – nástupem vlády křesťanství v období od 500 do 1500 n.l.     

Příště: Evropské, domorodé, pohanské 

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Ahaman permalink
    Prosinec 16, 2009 00:40

    Užitečný článek, těším se na pokračování.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: