Skip to content

Po stopách Třetí říše (část druhá)

Prosinec 12, 2009
by

Vzhledem k připojení naší republiky k Shengenském prostoru jsme roku 2008 mohli poprvé cestovat bez celních prohlídek. To jsme skutečně ocenili, protože zvláště o rok dříve nás na hranicích poněkud brzdili – komplet auto nám prohledali během jednoho dne hned dvakrát (ráno ve Švýcarsku,  o pár hodin později v Německu). Alespoň že  nedošlo na kontrolu tělesných otvorů.  I v tomto případě se ovšem ukázala příslovečná německá důkladnost. Zatímco tři švýcarští celníci nám dokázali pouze věci v autě rozházet, aniž by cokoliv našli, jediný německý celník v apartních bílých rukavičkách dokázal objevit příslovečnou jehlu v kupce sena – jehlu ke stříkačce, kterou náš řidič  v zimě používá k mazání zámků. Nebylo mi ovšem zrovna do smíchu, když jsem měl celníkovi vysvětlovat, k čemu ji tedy s sebou vezeme uprostřed léta…

Z Německa jsme se tedy odvážně vydali směrem do Francie. V plánu jsme měli najít nějaké objekty z opevnění Maginotovy linie, budované v letech 1929-1940.  Tvořil ji systém bunkrů, dělostřelecká a pěchotní stanoviště, kryty, podzemní rozvodná síť a pozorovatelny. Tuto nedobytnou linii, která nicméně podceňovala moderní vedení války, zdolaly 16. června 1940 jednotky Wehrmachtu. K muzeu Maginotovy linie u městečka Marckolsheim jsme po  cestě naslepo dospěli v podstatě náhodou. To byl také nejvzdálenější bod, jehož jsme na své výpravě dosáhli.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili ve Schwarzwaldu a u pramene Dunaje, ale nebudu zde uvádět detaily, které by ani nesouvisely s nadpisem tohoto článku. Kvůli zdravotním problémům jednoho z nás jsme byli nuceni návrat o pár dní urychlit. Vynechali jsme tak plánovanou návštěvu Mnichova, kam jsme zavítali o rok dříve, a Obersalzbergu, o němž bude ještě řeč.  Bohužel tak však sešlo z našeho záměru projít v Mnichově trasu, po níž se ubírali revolucionáři při tzv. pivním puči 9. listopadu 1923. Snad příště.

Pokud jsem v prvním dílu zmiňoval mizející stopy Třetí říše, platí to především pro oblast Obersalzbergu (1000 m) u městečka Berchtesgaden v Bavorsku, kam zajíždíme téměř na každém našem putování Po stopách. Není nutno připomínat, že toto místo bylo Hitlerovo oblíbené; již od jeho první návštěvy svého mentora Ditricha Eckarta  v půli roku 1923.  Zde také napsal druhý díl své knihy Můj boj, věnovaný právě Eckartovi.  Roku 1927 si na Obersalzbergu Hitler pronajal typicky bavorskou chatu Wachenfeld a po uchopení moci (1933) ji za 40.000 RM zakoupil. Následovala rozsáhlá přestavba, dokončená v polovině roku 1936, po níž byl dům přejmenován na Berghof. Níže porovnání původního  Wachenfeldu s kompletně dokončeným Berghofem (klikni pro zvětšení) – snímky z knihy Jamese Wilsona Hitlerovo alpské útočiště, vydalo BB/art s.r.o., 2006.

Berghof Hitlerovi sloužil za jakési duchovní útočiště a zároveň jako druhé sídlo vlády. Zde činil nejdůležitější rozhodnutí, odpočíval, rozjímal a přijímal hosty. Strávil zde 1000 dnů své vlády, prakticky čtvrtinu svého času. V dalších letech se z Obersalzbergu stala uzavřená zóna. Byla to částečně i reakce na nekonečné davy zvědavců, neorganizovaně proudící k Berghofu ve snaze spatřit Vůdce.  Bormann tedy za tučné částky vykoupil parcely od jejich majitelů, a kde nestačily peníze, Bormann na vlastníky apeloval osobně. Jakmile obyvatelé domy opustili, okamžitě se začalo s demolicemi. Bormann se  stal skutečným pánem celé oblasti (jeho podřízení mu cynicky přezdívali „Bůh Obersalzbergu“).  Patřilo mu zde 1000ha půdy, zatímco Hitlerovi jen 8ha a Göringovi jeden. Umístění některých staveb zachycuje následující fotografie (převzata z thirdreichruins.com)

Nad Berghofem vyrostl  komplex dalších budov: rozlehlý hotel Platterhof, kasárny SS, pošta, garáže, mateřská školka. Své domy zde měli i další představitelé Třetí říše: Göring, Bormann, Speer. V podzemí vznikl rozsáhlý systém bunkrů, včetně pohodlných obytných prostor, ložnic, kuchyní, skladišť, telekomunikační sítě, vytápění, klimatizace, rozvodů vody a elektřiny. Okolo 2800 metrů tunelů spojovalo přibližně 70 místností (část podzemních prostor je dnes přístupná veřejnosti).  Bunkry však vylučovaly efektivní obranu při obléhání, obránci by se v nich ocitli v pasti. Očekávání místních obyvatel i spojeneckých mocností, že se sem na konci války  Hitler uchýlí , se nakonec nenaplnila. Spojenci přesto přistoupili k akci, která měla předejít případnému  přetvoření Obersalzbergu v tzv. Alpskou pevnost. Níže pohled na celý komplex staveb  na Obersalzbergu po kompletní dostavbě (z knihy Jamese Wilsona Hitlerovo alpské útočiště, vydalo BB/art s.r.o., 2006). (klikni pro zvětšení)

Legenda: 1. Pošta uvnitř uzavřené oblasti, 2. Ošetřovna, 3. Ubytovna řidičů, 4. Velké garáže, 5. Vrátnice u brány uzavřené oblasti, 6. Kasárna/Hospodářská správa, 7. Kasárna/Výcviková hala pro tělesnou stráž, 8. Přehlídkové prostranství/Podzemní střelnice, 9. Kasárna/Ubikace, 10. Hotel Platterhof, 11. Ubytovna personálu hotelu Platterhof, 12. Správa Obersalzbergu, 13. Středisko stavebního plánování, 14. Mateřská školka, 15. Berghof, 16. Bezpečnostní služba a gestapo

Obersalzbergská scenérie přestala existovat 25. dubna 1945, kdy na komplex budov zaútočilo 318 britských a amerických bombardérů, které zde svrhly asi 1230 tun bomb. Díky kvalitním podzemním krytům zahynula jen jedna osoba a pouze pár jich utrpělo zranění. Některé budovy se po válce dočkaly oprav, ale většina byla z rozhodnutí Bavorské vlády stržena. Např. trosky Berghofu, do té doby stále hojně navštěvované turisty, byly vyhozeny do povětří 30. dubna 1952 – jistě ne náhodou ve výroční den Hitlerovy sebevraždy. Americké jednotky zůstaly na Obersalzbergu i po válce, oblast se stala americkou zónou. US Army obsadila hotel Platterhof a po opravách jej používala po více než 40 let jako zotavovnu pro své příslušníky. To však už hotel dostal nové jméno: The General Walker Hotel.  Níže opět pohled na Obersalzberg, tentokrát  po náletu.

Ačkoliv se take nacházela na seznamu cílů, jedinou budovou, kterou nálet nepostihl, byl Kehlsteinhaus na okraji hory Kehlstein  (1834 m). Objekt je lépe znám pod přezdívkou, kterou mu dali Američané po válce  – Orlí hnízdo –  a někdy bývá mylně zaměňován s Hitlerovou rezidencí Berghofem. Jedná se vlastně o velkolepý dar, který dostal Hitler od NSDAP k 50. narozeninám. Stavba započala roku 1937 a jejím vedením byl pověřen ministr zbrojní výroby  Dr. Fritz Todt. Kromě budovy samotné, jež měla sloužit jako čajovna, musela být vyřešena i přístupová komunikace na Kehlstein:  6,5 kilometru dlouhá a 4 metry široká silnice byla vyštípána do svahu hory, převýšení činilo 800 metrů. Pod Kehlsteinem se vyhloubil 3 metry vysoký a 300 m dlouhý tunel, zakončený kruhovou halou, z níž se vyvedla 124 metrová výtahová šachta přímo do čajovny.

Na stavbě pracovalo najednou až 3500 dělníků (osm z nich zde při různých nehodách zahynulo). Šéf kanceláře NSDAP Martin Bormann, duchovní otec komplexu na Obersalzbergu, tlačil na včasné dokončení natolik, že pracovní týden byl prodloužen z 48 na 60 hodin. Dobové fotografie níže ukazují, že dělníci při práci často používali jen ty nejjednodušší nástroje (převzato z knihy Eagles Nest/Obersalzberg in a Historical View). Zázemí pro dělníky zahrnovalo i speciálně pro ně zřízený veřejný dům. Zaměstnání v něm našlo 20 sociálních pracovnic převážně z Francie a Itálie.

Celý projekt byl dokončen za 12 měsíců a stál 29 696 132 RM, tj. okolo dnešních 150 milionů Euro. Odpracovalo se celkem 7 320 232 hodin. I s dnešními moderními nástroji a technikou by prý bylo nemyslitelné stihnout podobný projekt v tak krátkém čase. Tehdy se to podařilo díky obrovským ambicím a horlivosti všech zúčastněných – od techniků a inženýrů až po samotné dělníky. Svou roli zde jistě hrál i fakt, pro jakou osobu se celá stavba realizovala. Do vybavení interiéru Kehlsteinhausu přispěl Mussolini krbem z rudého italského mramoru a japonský císař Hirohito tlustým kobercem. Dne 16. září 1938 navštívil Hitler čajovnu poprvé. Protože mu nedělal dobře řídký vzduch a trpěl závratí, objevil se zde oficiálně jen čtrnáckrát, z toho za války pouze jednou. Zato Eva Braunová, která bydlela na Berghofu již od roku 1936 oficiálně jakožto Hitlerova soukromá sekretářka, ráda zavítala na Kelhsteinhaus při každé příležitosti.

Na rozdíl od jiných budov na Obersalzbergu měl Kehlsteinhaus to štěstí, že roku 1952 rozhodla Bavorská vláda jej využít pro získání příjmů z turistického ruchu. Američané, kteří tehdy stále ovládali Obersalzberg, nic nenamítali a projekt byl spuštěn. V současnosti navštíví Kehlsteinhaus od května do října 2000-3000 turistů. V ostatní měsíce se kvůli sněhu nelze na Kehlstein po příjezdových komunikacích dostat. Cesta autobusem kolem strmých skalních stěn a hlubokých roklí trvá cca 20 minut (vzhůru vede i stezka pro pěší). Pak se projde zmíněným tunelem a výtahem vyjede do čajovny. Z vrcholu Kehlsteinu se naskýtá nádherný výhled na jezero Königsee, pohoří Watzmann, Steinernen Meer, Watzmann (2713 m), Hochkalter (2607 m) a také masiv Untersberg (1972 m). Tam dle pověsti dřímá císař Karel Veliký se svými rytíři, očekávaje návrat německé říše ke své dřívější slávě, až se havrani zastaví v letu kolem hory.

Ve slunečné dny lze z Kehlsteinu dohlédnout až do Salzburgu, ale místo stojí za návštěvu i za špatného počasí. Jednak je  všude méně lidí a v Kehlsteinhausu, který nyní slouží jako restaurace, lze lépe sehnat volné místo. Také bych řekl, že Kehlsteinhaus získává v mlze zvláštní kouzlo, jako by visel v prostoru mezi horami. Jako byste se vraceli v čase, protože skoro nic a nikdo vás viditelně neodděluje od minulosti, v níž stavba vznikla. Lidé vychází z mlhy a zase se v ní ztrácejí, a nikdo si nemůže být jistý, zda příští vynořivší se nebude někdo z těch, kteří tímto místem kráčeli za dob jeho největší slávy.

Roku 1995 Američané  Obersalzberg konečně opustili  a oblast se plně vrátila pod správu Bavorské vlády. Tímto však vlastně  začalo nové období vymázávání stop historie. Protože si vláda nevěděla rady s uvolněným hotelem Platterhof a „nebyl nalezen žádný adekvátní kupec“, rozhodlo se roku 1999 o demolici všech jeho budov. Tam, kde tedy  kdysi stával hotel pro 150 nocležníků, se nyní nachází velké parkoviště a nějakých 100m od něj byl postaven nový pětihvězdičkový alpský hotel Intercontinental Resort Berchtesgaden. Mimochodem hned vedle místa, kde stával dům Göringa. Poněkud smutný osud tedy stihl Platterhof, který byl po své přestavbě roku 1941 označen za „nejmodernější hotel v říši“. Vedle krásných interiérů se také jednalo o historickou památku, některé zdi hotelu byly až 615 let staré. Nicméně nebylo zachováno nic, s výjimkou jediné postranní stavby (viz foto níže, na černobílém snímku  je vidět zcela  vpravo – převzato z knihy  Floriana M. Beierla – History of the Eagle’s Nest, Berchtesgaden 2005).

Když pobýval Hitler na Obersalzbergu, podnikal téměř každý den vycházku z Berghofu na vrch Mooslahnerkopf. Dnes trvá asi 40 minut a vede údolím podél nového golfového hřiště.  Cílem vycházky bývala na Mooslahnerkopfu tzv. „malá čajovna“, vybudovaná roku 1937. Ani tato budova nebyla na konci války postižena zmíněným náletem. Kolem roku 1951 však málem došlo k jejímu zničení kvůli spojitosti s Hitlerem. Její trosky zůstaly nedotčeny až do srpna 2006, kdy byly kompletně odstraněny, pravděpodobně z téhož  důvodu. Zahladily se všechny stopy po tom, že se zde nějaká stavba vůbec nacházela, a jak můžete vidět na fotografii, místo bylo doslova srovnáno se zemí (snímky z thirdreichruins.com).

Pokud jde o samotný Berghof, stával na svahu přímo pod hotelem Zum Türken. Hotel byl roku 1933 zkonfiskován a usídlila se v něm bezpečnostní služba Sicherheitsdienst (SD). V současnosti znovu slouží původnímu účelu a část podzemního komplexu  je přístupna veřejnosti. Na místě nenajdete žádné upozornění či známku toho, že se zde nějaký Berghof býval. Dle dobových fotografií však lze místo přesně určit. Ze silnice k hotelu Zum Türken odbočují dvě asfaltky – první  cesta bývala příjezdová a končila přímo u schodiště k hlavnímu vchodu Berghofu, druhá sloužila jako zásobovací a u jejího začátku je dodnes patrná zídka.  Obě cesty končí po pár metrech na travnatém pahorku,  a pokud pokračujete dál mezi stromy, naleznete opěrné zdi vetknuté do svahu, kde se nacházela zadní část Berghofu. Dodnes se odtud naskýtá výhled na okolní vrcholky hor,  jenž tak okouzloval hosty Berghofu. Za dobrého počasí dokonce zahlédnout pevnost Hohensalzburg v Salzburgu.

Původní úroveň Berghofu zakrývá vrstva navezené zeminy. Co nezničil nálet a výbušniny v roce 1952, to opět dokonala Bavorská vláda. Garáž, na jejíž střeše se skvěla známá terasa pro návštěvníky Berghofu, byla odstraněna krátce po odchodu americké armády v roce 1995. Tento osud ovšem postihl i další budovy na Obersalzbergu: zbytky kasáren SS s přilehlými budovami mateřské školky a Modellhaus odstraněné v letech 2001-2003, hotel Berchtesgadener Hof stržen roku 2006, postranní budova Gutshof o rok později – a tento  výčet by mohl ještě pokračovat.

Při návštěvě Obersalzbergu se  neopomeneme zastavit v půvabném alpském městečku Berchtesgaden. Krásné pohledy na město se nabízí z Kavariennbergu (křížové cesty z 18. stol) a následné cestě po úzkém ochozu nad střechami domů. Osudy zdejších lidí zde nejvíce dýchají hřbitovy. V Berchtesgadenu se jeden nachází přímo v centru – Altfriedhof.  Lze na něm vidět množství náhrobků vojáků z války a na některých z nich i známá jména. Např. již zmíněného Dietricha Eckarta nebo šéfa říšské kanceláře Hanse Lammerse. Na nedalekém hřbitově Bergfriedhof zase odpočívá Dr. Fritz Todt, který vedl stavební práce na Kehlsteinu, a gen. Rudolf Schmundt, Hitlerův vojenský pobočník. Zajímavostí je, že náhrobky zde směřují směrem ven ze hřbitova,  jako by zesnulí i po smrti měli spočívat s výhledem na okolní hory.

Zde je pohřben i Hitlerův jediný sourozenec, který se dožil dospělosti – sestra Paula Hitlerová, která po válce žila v Berchtesgadenu a také zde roku 1960 zemřela. Její jméno byste však hledali na náhrobcích marně. Místo jejího posledního odpočinku zakoupila jiná rodina, jméno Paula Hitler bylo nahrazeno tabulkou s jménem manželů, kteří tu byli pohřbeni v letech 2005 a 2006.  Místní lidé však potvrdí, že Paula Hitler je zde pochována dosud. Opětovné využití  hrobového místa po jiném zesnulém je po několika letech běžná praxe, tudíž nelze říci, že by původní tabulka byla překryta se záměrem  uchránit oči veřejnosti před oním stále démonizovaným příjmením. Zde mrtví skutečně odpočívají v pokoji, všichni si rovni – kenotafy frontových vojáků z obou světových válek vedle náhrobků civilistů, hroby představitelů nacistické ideologie vedle hrobů jejich případných odpůrců.

Berchtesgaden jsem navštívil poprvé roku 2002 a lituji, že jsem tehdy neměl dostatek informací, abych se podíval na místa, která mezitím nenávratně zmizela. Proto případným návštěvníkům doporučuji neotálet. Čím dříve přijedete, tím více toho můžete vidět. Bohužel se  zatím zdá, že cílené ničení historických budov na Obersalzbergu bude pokračovat i nadále. Přesto se možná blýská na lepší časy.  Na začátku října 2009 se v německých médiích  rozhořela debata ohledně odstraňování budov a jejich zbytků na Obersalzbergu. I když mnoho z nich  již bylo  zničeno, povede snad tento zájem k zastavení  dalších demoličních prací.

Obecně mám z výletů do Německa pocit, že této zemi nebylo umožněno se plně vypořádat se svou  nacistickou minulostí. Jako by poválečná „denacifikace“ pokračovala dodnes – v německých muzeích se vystavují předměty s odstraněnými symboly nacismu, knihy o místech s touto ideologií byť okrajově spojených mají dlouhé úvody s nadpisy typu „Temná strana diktatury“ (jako např. v případě knihy o Obersalzbergu), koncentrační tábory a oběti holocaustu se připomínají při každé příležitosti atd. Dle mého názoru se jistí lidé a zájmové skupiny snaží v dalších generacích Němců vzbudit pocit viny za skutky jejich předků. Neustálé oživování této minulosti z ní však v podstatě dělá permanentní přítomnost, což brání Němcům zaujmout k ní odstup a jako problematickou, ale přece jen součást svých dějin, ji také konečně přijmout. Jednou provždy. (níže fotografie zachycující demolici Platterhofu, převzaty z knihy Floriana M. Beierla)

Dovětek:

Možná si někdo ze čtenářů řekl, že report z podobných destinací nemá na těchto stránkách co dělat, protože tím tento web jaksi ideologicky profiluje. Nemyslím si to. Dle mého názoru je možné psát o katedrálách a nebýt křesťanem , psát o pomnících z období předchozích čtyřiceti let totality a nepropagovat komunismus, a stejně tak psát o stavbách Třetí říše a nehlásit se k nacismu. Podobně cestovní kanceláře, které už i u nás v hojné míře nabízí zájezdy např. do Berchtesgadenu, a to samozřejmě především kvůli možnosti výletu na Orlí hnízdo, ani lidé, kteří na tyto zájezdy jezdí, nelze kvůli tomu spojovat s nějakým politickým přesvědčením. Naopak, jedná se o běžné návštěvníky a turisty, a případné obavy, že díky zpřístupnění těchto míst veřejnosti se z nich stanou poutní místa neonacistů, se ukázaly jako zcela liché.

Úroveň společnosti vystihuje mj. i to, jakým způsobem se chová k památkám na svou minulost, obzvláště na minulost, kterou by nejraději z historie vymazala. Pokud tuto historii psanou v kameni společnost odstraňuje za pomocí dynamitu a lopat bagrů, když už ji není schopna vymazat ze stránek dějin, dokazuje tak jen svůj nevyrovnaný vztah k ní. A to se samozřejmě týká nejen Německa. Upozornit na tuto skutečnost bylo také hlavním důvodem k napsání tohoto článku.

Nepřipadá mi na místě uvádět zde omluvný doslov ve stylu některých autorů, kteří, aby se v očích ostatních neposkvrnili zapovězenou ideologií, náležitě ve svých dílech zmiňujících nacismus deklarují, že není jejich záměrem toto hnutí propagovat. Ze zaměření tohoto webu i materiálů se na něm nacházejících je, dle mého názoru, dostatečně zjevné, že ani zde k tomu nedochází. Jestliže se však někdo tuto paralelu přesto nalézá či přímo vytváří, patrně pod vlivem společenského klimatu, není v silách mých ani ostatních zde s tím něco udělat. Poněkud netradičně tedy zakončím slovy z Bible (a snad kvůli tomu nebudu hned označen za křesťana): „Kdo má uši, slyš, kdo má oči, viz“

Konec

Snímky: barevné – autor, černobílé – internet (pokud není uvedeno jinak).

Advertisements
komentářů 8 leave one →
  1. Říjen 17, 2016 17:41

    A strach z minulosti, který se projevuje demolicí budov s ní spjatých, se týká nejen Německa:
    https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/417825-hitleruv-rodny-dum-v-braunau-strhnou-k-zemi.html
    Takže památkově chráněný dům se musí poroučet k zemi, protože se v něm narodil nevhodný člověk. A když majitelka dům odmítá odprodat, tak jí bude vyvlastněn. Praxe hodná totalitního režimu, bravo!
    Závěr z tohoto mého již skoro 7 let starého článku tedy zůstává stále aktuální:
    „Úroveň společnosti vystihuje mj. i to, jakým způsobem se chová k památkám na svou minulost, obzvláště na minulost, kterou by nejraději z historie vymazala. Pokud tuto historii psanou v kameni společnost odstraňuje za pomocí dynamitu a lopat bagrů, když už ji není schopna vymazat ze stránek dějin, dokazuje tak jen svůj nevyrovnaný vztah k ní. A to se samozřejmě týká nejen Německa. Upozornit na tuto skutečnost bylo také hlavním důvodem k napsání tohoto článku.“

  2. Ilona Hronová permalink
    Červenec 10, 2011 09:35

    Je to moc pěkné, pořád tam jezdím a 18. 7, t.r.jedu zase, už v lednu jsem si rezervovala hotel u Königsee a v zimě jsme tam dokonce byli lyžovat u Jenner.

  3. moc pěknéa podrobné permalink
    Únor 6, 2011 07:58

    moc pěkné, podrobné, na Kehlstein a Obersalzberg jezdím také, to místo a celá krajina mě přitahují

  4. svobodnyprostor permalink
    Prosinec 16, 2009 01:26

    Na Obersalzbergu jsem taky byl ale bohužel byla taková mlha že výhled nebyl vůbec žádnej. Ale vstupný je dost vysoký, myslím že Obersalzberg přináší velkej zisk. To že podzemní prostory jsou přístupný veřejnosti jsem nevěděl, já jsem tam byl asi před dvěma nebo třema lety, možná to zpřístupnili až potom

  5. Prosinec 14, 2009 13:12

    …ještě bych si dovolil jeden song, který vyjadřuje pocity při vzpomínce na dobové fotografie… Pocity naděje, ale i smutku. Zde: http://www.youtube.com/watch?v=KWeBIfGOdkw

  6. Prosinec 13, 2009 21:39

    Pěkně napsáno, hned mám lepší den. Díky…

  7. Wolf permalink
    Prosinec 13, 2009 16:01

    Dík za upozornění, opraveno…

  8. J.K. permalink
    Prosinec 13, 2009 15:29

    bibli jsem necetl, ale nema to byt spis- „Kdo má uši, slyš, kdo má oči, viz“?-ale jinak pekny clanek

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: