Skip to content

Po stopách Třetí říše (část prvá)

Listopad 23, 2009
by

Snad každý fanda historie si někdy přeje spatřit na vlastní oči místa, která zná jen z knih nebo televize. Před několika lety jsme se s přáteli rozhodli některá z nich navštívit. Protože se zajímáme mj. o druhou světovou válku a období Třetí říše, vydali jsme se za objekty našeho zájmu  hlavně do Německa a Rakouska. Náš plán jsme realizovali roku 2006 a od té doby se každoročně vydáváme na cesty za poznáním památníků zmíněné historické epochy. Tyto památky, či často už jen jejich zbytky, podléhají nejen zubu času, ale i ničivému působení člověka, dokonce za aktivního přispění místních úřadů. Vyplatí se proto s návštěvou takových míst neotálet,  jak  v tomto článku ještě uvidíte. Níže následuje zpráva o naší cestě „Po  stopách Třetí říše“, kterou jsme podnikli loni v červenci.  Možná se v ní dozvíte, co jste ještě neznali, a některé třeba inspiruje k podobnému výletu. 

Naším cílem tentokrát bylo co nejdříve dosáhnout nevzdálenější destinace a na zpáteční cestě zvolnit tempo, abychom si prohlédli kulturních památky a vůbec krásy tamní přírody. Naší první zastávkou bylo německé městečko Flossenbürg, kde se nacházel koncentrační tábor. Byl založen roku 1938 jako pracovní tábor a jeho vězni pracovali v nedalekém kamenolomu, nad nímž se dodnes tyčí romantická zřícenina hradu. Táborem prošlo více než 100 000 vězňů, z nichž kolem 30 000 zde zahynulo. K nejprominentnějším vězňům patřil  vedoucí Abwehru a zpravodajské služby Wilhelm Canaris, uvězněný za pokus o atentát na Hitlera a popravený zde oběšením  9. dubna 1945.  Svou pamětní desku má instalovánu v prostoru pitevny táborového krematoria. Kromě této stavby se v prostoru tábora zachovalo pouze několik strážních věží a dvě původní budovy (vězeňská kuchyně a prádelna). Vně tábora pak bývalé kasino SS (nyní restaurace),  zámečnická dílna a transformační stanice.

Po druhé svět. válce byly vězeňské baráky strženy a na kamenných terasách, kde stávaly, je dnes k vidění množství moderních vilek. Zatímco u nás se objevují požadavky na stržení budov v areálu bývalých pracovních táborů, zde patrně nikdo nemá problém s tím, že přímo v bývalém prostoru skutečného koncentráku bydlí lidé. V táboře jsme prošli expozici věnovanou historii tábora, krematorium, kapli Ježíše v žaláři a objekt bývalého skladiště, v němž je zřízena židovská kaple. Oběti z řad ostatních národů připomínají kamenné desky s údajem o národnosti a počtu zemřelých. Nachází se v tzv. „Údolí smrti“, na jehož dvou stranách se tyčí pyramidy z popela zde zahynulých vězňů.

Tento koncentrační tábor asi není navštěvován tak hojně jako „populární“ tábory typu  Mauthausenu či Osvětimi/Birkenau, kde aby se člověk málem prodíral mezi davy, přijíždějícími ve vozech a autobusech ze všech končin světa. Onoho dne nám ve Flossenbürgu navíc nepřálo počasí, tudíž jsme měli jedinečnou šanci projít celým táborem nerušeni a prakticky o samotě.  Ticho zde vládnoucí, narušované jen kapkami deště, působilo na tomto kdysi tak rušném místě až nepatřičně. Protože však déšť stále zesílil, zavrhli jsme původní plán vystoupat na kopec s hradem u kamenolomu a pokračovali dál v cestě.

Dalšího rána jsme za stále deštivého počasí dorazili do Norimberku a zaparkovali na Großestraße. Jde o 2km dlouhou a 40m širokou silnici, tvořenou 60.000 čtvercových žulových desek o straně 1,2m. Dostavěna byla roku 1939 a svému účelu – pořádání vojenských přehlídek – kvůli začátku války nikdy ani sloužit nezačala. Lemovaly ji kamenné bloky, z nichž některé se dnes již ztrácí mezi stromy a zarostlé travou. Tato silnice spojovala Märzfeld, obrovskou plochu, na níž se pořádala vojenská cvičení a přehlídky, s komplexem staveb pro sjezdy NSDAP (Parteitagsgelände). Märzfeld o rozloze 955 x 610m mělo být největší otevřené prostranství s kapacitou 150.000 sedících diváků. Z původních 24 pevnostních věží o výšce 38m bylo dokončeno jen 12 a ty byly strženy roku 1966. Dnes zde stojí činžáky.

Prvním objektem, k němuž jsme zamířili, byla Kongreßhalle, k jejímuž dokončení nikdy nedošlo, stejně jako v případě Märzfeldu či Deutsche Stadion. Při procházce kolem Kongreßhalle nám vyrazila dech monumentálnost tehdejší architektury. Tato budova, podobná římskému Koloseu, měla pojmout 50.000 míst k sezení a patří k druhé největší zachovalé budově Třetí říše (některé prameny ji za největší prohlašují). Kruhová stavba má průměr 250m a dosahuje výšku 39m (po dostavbě to mělo být 70m). V ní měly probíhat sjezdy NSDAP. Z tohoto komplexu staveb jde o jedinou, kterou nenavrhl Albert Speer, ale architekti Ludwig a Franz Ruffovi. Uvnitř se dnes nachází Dokumentationszentrum a nacismu věnovaná expozice s názvem „Fascinace násilím“, které jsme z prohlídky vynechali a pokračovali k Luitpold Arena, zatímco vytrvalý déšť konečně ustal.

Luitpold Arena byla navržena Albertem Speerem a na její ploše 84.000 m2 se mohlo shromáždit až 150.000 osob. Když jsme však dorazili na samotné místo, viděli jsme, že se z ní mnoho nezachovalo. Za války  došlo k jejímu poničení, trosky se později odstranily a zbytek byl zahrnut zeminou. Místo nyní slouží jako travnatý park ke sportování, procházkám a venčení psů. Přesto si lze stále udělat představu, o jak rozlehlou stavbu se v době její slávy jednalo. Na jedné straně stávala Ehrenhalle, postavená roku 1929 dle návrhu architekta Fritze Mayera na paměť vojáků z první světové války. Později před touto budovou SS a SA vzdávaly čest mrtvým nacistům a Blutfahne (vlajce krve z mnichovského puče roku 1923) .  Z celé Luitpold Arena se zachovala jako jediná stojící budova právě jen Ehrenhalle. Bohužel, za naší návštěvy se Ehrenhalle zrovna opravovala, takže její fasáda se ztrácela pod lešením a nevzhledným billboardem.

Na druhé straně Luitpold Arena jsme si všimli schodů k také již neexistující tribuně Luitpoldhalle (postavena 1906), z níž zbyly jen dva kamenné bloky. Měla rozměry 180 x 50m a dokázala pojmout 16.000 sedících návštěvníků. V jejích útrobách se mimochodem nalézaly největší varhany v Německu. Nacisté ji poprvé využili ke stranickému sjezdu roku 1934 a  o rok později v ní přijali  tzv. Norimberské zákony.  Několik let po válce byla náletem poničená budova stržena.  Areál  Luitpold Arena lze v celé kráse shlédnout ve slavném filmu Leni Riefenstahlové „Triumf vůle“.

Jako poslední jsme ve sjezdovém komplexu navštívili Zeppelinfeld. Šlo o jednu z prvních zakázek, kterou Albert Speer dostal od NSDAP. Při návrhu budovy se inspiroval Velkým Diovým oltářem v Pergamu. Možná si z televize pamatujete známý „Lichtdom“ neboli světelnou katedrálu, kterou za nočních stranických shromáždění vytvářelo 120 protiletadlových světlometů právě nad Zeppelinfeldem. Přeparkovali jsme blíže k Zeppelintribüne, hlavní tribuně tohoto stadionu. Tam jsme potkali jakousi Češku s anglicky mluvícím pánem. Ptala se nás, „jak se dostane k tomu stadionu, kde řečnil Hitler“. Ochotně jsme jí poradili, a když jsme nádavkem přidali tipy na další místní řečniště vč. odkazů v mapě, dívala se na nás již poněkud podezřívavě. Člověk se prostě může zajímat o různé etapy historie, ovšem pokud jde o fenomén Třetí říše , díky dnešní mediální masáži, odhalující extremistu za každým rohem,  je takový jedinec patrně už jaksi automaticky vnímán jako „neon“.

Následně jsme tedy vystoupili na Zeppelintribüne o délce  360m. Na první pohled může vypadat stejně jako za nacistické éry, ale ve skutečnosti se velmi změnila. Přirozeně, obrovská kamenná svastika, zdobící vrchol tribuny, zmizela už dávno – vyhodili ji do povětří  příslušníci americké armády již 25. dubna 1945. Roku 1967 ještě došlo kvůli špatnému technickému stavu k odstranění i obou sloupových chodeb (Pfeilerhalle) po stranách tribuny.  Možná však byly důvodem ke stržení spíše krásně provedené svastikové vzory na  stropě těchto volně přístupných chodeb. Podobné mohli návštěvníci shlédnou i uvnitř tribuny, když ještě sloužila jako muzeum. V současnosti je však interiér tribuny veřejnosti uzavřen a v listopadu 2001 tamní expozici nahradilo zmíněné Dokumentationszentrum v Kongreßhalle. Aby byl výčet kompletní, vrchní části koncových staveb, na nichž hořívaly za nočních shromáždění v kotlích ohně, byly odstraněny roku 1970. Jeden takový kotel se dnes nachází právě uvnitř dnes již nepřístupné tribuny.

Na místě jsme pořídili několik fotografií, zatímco začalo přibývat organizovaných výprav turistů. Většina  příchozích se ani nezdála jevit o místo nějaký zájem a brzy odešla, vystřídána jinými. Mezi nimi se objevil i páreček nenápadných německy hovořících důchodců. Nenápadných až do chvíle, kdy se muž postavil před schody na řečniště a, jako by tam byl sám, vystřihl ukázkový nacistický pozdrav včetně hlasitého „Heil!“.  Vzhledem ke svému věku ho měl patrně nacvičen ještě z mládí… Pak oba důchodci klidně pokračovali dál a žena, procházejíc kolem nás, ještě procedila mezi zuby zřetelné „Sieg, sieg, sieg“. Zůstali jsme jen němě zírat. Poprvé jsme se na našich cestách po „Říši“ stali svědky něčeho podobného a zrovna na takovém místě.

Z výše uvedeného popisu je tedy zjevné, že podoba staveb pro sjezdy NSDAP se od války podstatně změnila, i když to není na první pohled patrné. Přesto by si někdo na takovém místě třeba řekl, že stojí přesně tam, kde kdysi třeba takový Hitler. Ani to by ovšem nebyla tak docela pravda. Z chytrých zdrojů se lze dozvědět, že např. dlažební kameny před Ehrenhalle, kde  Hitler se soukmenovci vzdával čest „vlajce krve“, už kdysi vydlabali lovci suvenýrů.  A soudě dle porovnání dobových fotografií a současného stavu, plocha řečniště na Zeppelintribüne byla zvýšena o dva schody a původní zábradlí vyměněno za vyšší. I v případě Zeppelinfeldu se tedy jedná o torzo s poválečnými doplňky. Díky své monumentalitě však stojí za návštěvu stále.

V Norimberku jsme se nakonec rozhodli přespat. Den jsme zakončili procházkou centrem města, jež nabízí krásné historické památky, jako je hrad, městské opevnění či nespočet starých domů. Vše se udržuje v čistotě a upravené; je až neuvěřitelné, že za druhé světové války bylo 50% bytů (odhadem 61 200) a mnoho historických památek zničeno vytrvalým spojeneckým bombardováním. Mimochodem, americká armáda vstoupila do Norimberku 20. dubna 1945. Ale to už je jiná historie…

Třetí den cesty jsme věnovali výletu do Muzea automobilů a techniky v Sinsheimu, jehož výstavní plocha zaujímá více než 50,000 m². Nachází se zde rozsáhlá sbírka všech možných vozidel různého stáří a všemožných doplňků – od kopie prvního řidičáku M. Schumachera až po letadlo Concord. Pokud jde o říšskou vojenskou techniku, nalézají se tu takové skvosty jako bombardér Stuka či Kampfpanzer Panter.  Nebudu zde však nudit výčtem vystavených exponátů. Osobně mě nejvíce zaujala kolekce tří mercedesů: Mercedes Benz G4 s třemi nápravami (r. v. 1938), kterého se v letech 1933-39 vyrobilo jen 72 kusů – onen vystavený používali nacističtí pohlaváři v Československu a Rakousku. Fotografie u exponátu ukazovaly Hitlerův příjezd v tomto vozu do Rakouska po anschlussu a scéna s ním se často objevuje i v dokumentárních filmech. Po válce se automobil dočkal přebudování na požární vůz, ale nyní má opět původní podobu, jak můžete vidět na fotografii. Dalším byl Mercedes Benz Nürburg (r. v. 1932), otevřený cestovní automobil se sklápěcí střechou. Přímo v něm jezdíval  protektor Čech a Moravy, svobodný pán von Neurath. Třetí model, Mercedes W150/770k, dostal darem Hitler v roce 1938. Popiska informovala, že vůz má opancéřovaný podvozek kvůli ochraně před minami, silná neprůstřelná okna a pancéřové pláty ve dveřích. Nebylo však možné nijak chránit střechu. Diktátor Hitler, stojící ve své známé póze v jedoucím autě, tak nebyl od pasu výše nijak chráněn. Mimoděk se mi vybavili dnešní demokratičtí politici, kteří se skrývají před veřejností v kompletně opancéřovaných limuzínách.… Hitler však byl fatalista. Tvrdil, že z pokusů o atentát na jeho osobu (kterých je známo celkem 42) vždy vyvázl se zdravou kůží díky náhodě, a ne  bezpečnostním opatřením.

V muzeu v Sinsheimu jsme strávili asi  tři hodiny. Poté jsme se krátce zastavili na Hockenheim Ringu a odjeli do Speyeru, kde jsme měli další den navštívit další technické muzeum.

Muzeum ve Speyeru se rozkládá na ještě větší ploše než sinsheimské (asi 166.000 m²). Působí pestřejším  dojmem, ale nabízí méně exponátů z období druhé svět. války. Komerčnější zaměření muzea se ještě potvrdilo, když jsme na volné ploše spatřili hausbót a patrový autobus, který patřily před pár lety nesmírně populární i nenáviděné hudební skupině Kelly Family. Nicméně nejsilnější zážitek celého výletu na nás čekal právě ve Speyeru – byla jím kompletní prohlídka útrob ponorky  U9. Jednalo o poválečný typ (vyrobena 1966) a my uvnitř strávili spoustu času osaháváním všech možných budíků a pák, na které jsme jen dosáhli. Vnitřní prostor se zdál být ještě stísněnější, než jak vypadal v známém snímku Das Boot od Wolfganga Petersena. Venku nás hned čekala další ponorka, U-Boat 127 (Seehund),  a jednomístná typu Neger ještě v budově muzea. Prohlídku jsme ukončili po čtyřech hodinách a pokračovali dál v cestě.

Pokračování příště

Snímky: barevné – autor, černobílé – internet.

Reklamy
komentářů 7 leave one →
  1. Listopad 27, 2009 19:36

    dík za typ :)

  2. Aleš permalink
    Listopad 27, 2009 18:09

    http://www.thirdreichruins.com/

    Je tam obrovské množství fotek kde se porovnává jak to vypadalo tenkrát a jak to vypadá dnes

  3. J.K. permalink
    Listopad 25, 2009 22:06

    masa lidi potrebuje jednoducha reseni a jednoduche pravdy-musi se „nadchnout“ pro myslenku aby meli chut a silu neco vybudovat-„tohle je nepritel(zid) ,tohle je nas cil(velke nemecko) a tohle musime delat aby jsme nepritele znicili a dosahli cile“ bez ohledu na to jak tyto „pravdy“ byly pravdive to tak proste funguje-i komunismus mel sve velke „pravdy“ ale kdyz porovname uspechi nacismu a komunismu tak muzeme rict, ze ty komunisticke byly velice chybne na rozdil od nacistickych, ktere myslim meli realny zaklad (i kdyz casto zdeformovane pangermanstvim coz se ukazalo jako velice chybne)-jejich pozdejsi uplatnovani a reseni problemu bylo mnohdy vice nez nestastne-zkratka to dobre vyzdvihnout to spatne nahradit lepsim

  4. Listopad 25, 2009 17:32

    Ano, máte pravdu, i dnes jsou lidé, kteří rozhodují kdo si zaslouží žít více než jiní. Myslel jsem spíš, že se vzal žid, jako nepřítel státu a věc byla hotová. Jedna věc je, že se jich najednou vyrojí desítky tisíc a pro Německý národ, jako pro národ lpějícím na hrdosti, odkazu předků, to může být nepřijatelné, ale to už dnes nikoho – myšleno běžný občan- nezajímá. Můžeme se tady bavit i o neexistujícím dokumentu, že Hitler dal tolik a tolik lidí popravit a nakolik to bylo dílo už jen samotného Dr. Goebbelse a jeho propagandy. Nakonec ale vítěz je vždy jeden a ten si udělal z Nacismu továrnu na peníze. Dokola předhazující 6 milonu mrtvých, nakonec svůj vlastní stát, sponzor USA, atd… Ale co chci říct, stejně jako vy, od samotných černých uniforem ss, přes všudypřítomné vlajky a pochodně až po umělecká díla, nedostižná to doba.

  5. J.K. permalink
    Listopad 24, 2009 20:30

    Byt panem nad zivotem a smrti neni pro cloveka prilis velke sousto-v kazde etape hystorie (nejen za treti rise) je vzdy urcita skupina lidi co ma v rukou zivoty ostatnich a zminene ztraty na zivotech byly spise zalezitosti valky (tady si nejsem jist, ze za jeji vznik muze puze hitler a jeho politika). Do roku 39 se nedeli zadne masove popravi ani zadny „teror“ na vlastnich lidech ani na nepratelich nebo nezadoucich-snad az na kristalovou noc-coz ovsem nebylo z popudu vlady, ale byla to spontani zalezitost-politika tedo doby a tohoto rezimu mela trhliny, ale kouzlo teto doby je velke a odkaz silny zvlaste v teto dobe ticheho umirani evropskeho cloveka a jeho civilizace ano krasne a zaroven strasne, tak ma vypadat posledni vzedmuti

  6. Listopad 23, 2009 23:14

    Nedalo mi a hledal díla Brekera a opravdu pěkné. Jedno dílo, obrázek k článku, je zde také použito :). Politika té doby si až moc zahrávala se smrtí a až příliš byla svázána s nadpřirozenem, ale možná proto tolik lidí přitahuje ještě dnes. Někdy je jednoduší sáhnout po něčem nehmatatelném, čemu ostatní nerozumí abych byl jiný, pro sebe snad i lepší… Ovšem být pánem nad životem a smrtí je pro člověka až příliš velké sousto. Možná tak pro nad-člověka, ale k takové mutaci se ani Hitler s Himmlerem nedostali…

  7. Listopad 23, 2009 22:08

    Super tip na výlet. Pěkně pospáno, škoda špatné kvality fotografií. Jinak, vidět dědu s babčou si zavzpomínat, to musel bejt zážitek…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: