Skip to content

Podobenství o jedné infekci

Říjen 29, 2009
by

Vlastně ani nelze určit přesně moment, kdy se z onoho světonázoru stala diagnóza. Základy té ideje mají hluboké kořeny a některé její formy se dočkaly i politické podoby. Společenské klima však pomalu ale jistě přispívalo k tomu, že se na vyznavače ideje začalo pohlížet skrz prsty. Nejprve byli označeni za extrémisty, lidi stojící na okraji společnosti. Jistě, vždyť jejich myšlenky byly zcela v rozporu s vytyčenou linií vládnoucího systému, který preferoval zájmy menšiny před většinou, zájmy cizáků před domorodými; systému pošlapávajícímu přirozené hodnoty ve prospěch převráceného na úrovni fyzické, mentální i duchovní. Shledávali, že společnost potřebuje ozdravit, nicméně společnost považovala za nemocné je.

Prezentovali své názory veřejně, jako tomu bylo dosud, v souvislosti s nimi však začaly ve společnosti prosakovat hlasy o infekci zhoubnou ideou. Přistoupilo se tedy k pečlivějšímu monitorování těchto nakažených. Jednak ze strany represivních orgánů systému, tak ze strany různých občanských sdružení a politických aktivistů, jejichž ideologie někdy také stála proti systému, ale díky jejich společnému odporu vůči virové ideji ji systém mohl využít v boji proti ní. Představitelé moralistických kroužků bili na poplach před existující infekcí a systém jim záměrně dopřával sluchu, jako by tito mluvili jménem široké veřejnosti. Samozvaní experti ze zájmových  sdružení inkognito navštěvovali veřejná setkání potenciálních nemocných či obléhali sály, kde se konaly hudební produkce, jen aby mohli zaznamenat infikovanou větu, infikovaný verš, který by dokázal nákazu virem. Mediálně šířený strach z infekce, jejíž symptomy se najednou nacházely pomalu na každém kroku, předčil nebezpečí reálná. Byl tak odhalen vnitřní nepřítel číslo jedna, jehož nebezpečí tkvělo už v jeho přítomnosti. Infikovaní virovou ideou se stali novodobými malomocnými a svoboda projevu či vyznání se na ně neměla vztahovat. Prokazatelně nakažení začali být propouštěni nejprve ze státní správy, armády a policie, později i z dalších zaměstnání. Tato praxe se rozšířila do celé společnosti a mnohdy stačilo už jen podezření, že se jedná o nositele viru, aby dotyčný práci ztratil.

Tehdy došlo po soustavném nátlaku ze strany občanských sdružení a uvědomělých politiků  ke změně dle nich dosud benevolentního zákona, který od nynějška zakázal  veřejné shromažďování nakažených či jedinců, u nichž se toto předpokládá. Zákon v praxi fungoval na principu presumpce viny. Každá žádost prokázaného bacilonosiče na povolení veřejné akce byla automaticky smetena ze stolu jako protizákonná. Vycházelo se z premisy, že i kdyby se mělo jednat jen o pouhé filatelistické setkání, díky osobě nakaženého svolavatele by se jistě jednalo o shromáždění filatelistů se sbírkami infikovaných známek… Samozřejmě se pokračovalo v zavedené praxi, kdy k zákazu postačovalo sebemenší podezření, že se shromáždění naplánovalo na datum, které mělo byť jen náhodnou souvislost s virem. Experti na historii se pak předháněli v nalézání toho pravého infikovaného data, jež mělo být skutečným důvodem, že se má shromáždění konat, zatímco společnost kvitovala s povděkem, že se systému daří onu ohavnou nákazu držet na uzdě.

Na další vývoj  měla vliv zpočátku nenápadná událost. Městská policie byla přivolána do nájemního domu,  kde si sousedé ztěžovali na hlasitou hudbu z jednoho bytu. Na místě bylo zjištěno, že se patrně jedná o infikované skladby. Toto se potvrdilo po vstupu do bytu, v němž byly nalezeny další materiály virového charakteru. Záležitost řešená zpočátku jen jako přestupek se však díky své povaze dostala až před soud, který rozhodl, že hlasitě reprodukovaná hudba byla v podstatě veřejnou produkcí infekční povahy a uznal dotyčného vinným z šíření viru. Média a občanská sdružení aplaudovala soudu za provedení brilantní diagnózy dalšího bacilonosiče. Zdůrazňoval se fakt, že se podařilo projevy nákazy na veřejnosti eliminovat, avšak soudem projednávaný případ byl jen špičkou ledovce. Infikovaní jedinci přece byli ve společnosti stále přítomni, jen o sobě nedávali vědět. Stáhli se do ústraní, kde však pravděpodobně dále v skrytu šířili nákazu.  Rozpoutala se diskuse, do jaké míry je soukromí skutečně věcí každého jedince, navrch získávaly hlasy tvrdící, že  v případě podezření z protispolečenských aktivit, jakými je terorismus či šíření nákazy, lze samozřejmě soukromí z bezpečnostních důvodů narušovat. Kdo má čisté svědomí, nemá přece co skrývat. V této atmosféře byl  dosavadní zákon o zákazu prezentace infikovaných materiálů rozšířen i na zákaz jejich přechovávání. Dokumenty virového charakteru tudíž byly pro svou závadnost dány na roveň dětské pornografii.

Trestnímu stíhání se tak vystavovali už nejen ti,  kdo takové materiály rozšiřovali, ale i ti, kdo si pořizovali kopie pro svou potřebu. Již  držení  infikované knihy, článku, hudebního či filmového nosiče se považovalo za projev sympatií s virem a podléhalo vyšetřování represivními složkami. Pokud chtěl někdo svému bližnímu zkomplikovat život, stačilo mu mezi jeho věci nebo do počítače dát nějaký virem zavánějící dokument a anonymně to ohlásit.  Systém lidi prostřednictvím médií vyzýval, aby si lépe všímali svého okolí a upozorňovali na podezřelé skutečnosti. Internetoví provideři měli upozorňovat na jedince vyhledávající na síti nevhodná slovní spojení. Firmám se doporučovalo skenovat obsah počítačů svých zaměstnanců a oznamovat případné potenciální bacilonosiče.  

Represivní orgány si zvali podezřelé jedince k podání vysvětlení, proč navštěvovali určité stránky, z jakého důvodu hledali určitá slova, domovní prohlídky měly prověřit přítomnost nákazy. Expertní týmy pak rozebíraly infekčnost zabavených dokumentů,  expertízy sáhodlouze rozebíraly každý detail zajištěných dokumentů, závažnost různých symbolů dle historických a ideových souvislostí, pořizovaly se přepisy textů nalezených audio nosičů, přehrávaly se skladby zpomaleně a pozadu, aby se nalezly stopy po přítomnosti viru. Pokud se případ dostal až k soudu, obžaloba neměla dokázat porušení zákona, to obviněný musel prokázat svou nevinu. Čím razantnější byly zákroky  proti nákaze, tím více systém přikrmoval stín všudypřítomného nositele viru, před nímž tak dobrotivě chránil lid, který se dobrovolně zřekl svých svobod a práv za záruku ochrany před imaginární hrozbou.        

 

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: