Skip to content

Jak osedlat tygra

Říjen 28, 2009

ke knize Julia Evoly JEZDIT NA TYGRU. Vydal TRITON, Praha 2009

„Svět je jako lůžko umírajícího. Nejde o to jak se v něm uložit, ale konečně se probudit a vstát“.

Jezdit na tygru je nejcitovanější Evolovou poválečnou prací, ale také je kolem ní nejvíce nedorozumění.

Proč vlastně tygr? V čínské mytologii je to smyslné zvíře měkkého, ženského, měsíčního principu Yin, zde metafora moderny; v ostré kontrapozici vůči duchovní, tvrdé, mužné, solární etice Yang, vyznávané a žité Evolou.

Proč jet na tygru? Evola byl přesvědčen, že žijeme v interregnu, na přelomu věků. [1] V parafrázi na orientální přísloví proto říká: „Směřuje-li jeden cyklus ke konci, je obtížné něčeho dosáhnout otevřeným odporem proti vládnoucím silám. Proud je příliš silný a může člověka strhnout s sebou.“

To ale neznamená rezignaci, eskapismus. Vzdorovat je třeba – fikcím doby! Velká část knihy je tak věnována rozboru existencialismu, fenomenologie a jiných dobových chimér (50. léta). Příkaz zní: nedat se ovlivňovat zdánlivě všemocnými, přesto jen dočasnými silami. Nechat časovým silám a procesům volný průběh, „stáhnout se na vnitřní linii odporu a čekat, až se tygr unaví“. Tento postoj nazval Evola, v návaznosti na stoiky, „apoliteia“. [2]

Zdánlivě se tak dostal do rozporu s tím, co napsal v knize Lidé uprostřed trosek (1953), jejíž maxima zněla: „co padá, ještě popostrčit“. [3] Ta je však určena aktivistům, politickým vojákům, lidem, kteří „se rozhodli bojovat, neboť nemohli dělat nic jiného“. V Jízdě na tygru se zaměřuje na jiný typ člověka.

Tento specifický, „velmi konkrétní typ“, s nímž se zdaleka ne každý může ztotožnit, nazývá Evola jednoduše l´ Uomo differenziato (odlišný člověk). Podstata jeho odlišnosti tkví ve vztahu k metafyzičnu.

Metafyzičnem nazýváme sféru za naším tělesným světem prostoru a času, za světem smyslové, empirické skutečnosti. Neboť: „neviditelné lidským očím je právě tak skutečné, snad skutečnější, než smyslově dané.“ [4] Evola psal Jízdu na tygru především pro ty, kteří to tuší, asi jako „když kráčíme tmou a vyciťujeme propast táhnoucí se podél naší cesty“.

Takto „odlišní“ lidé nenáležejí do „moderního“ světa, ale do světa „tradičního“. Archaický, předhistorický „člověk tradice“ totiž měl, řečeno s Eliadem, „účast na původním odkrytém bytí“, byl heideggerovským pastýřem bytí, tj. byl schopen reálného vstupu do sfér, které jsou našemu modernímu vědomí zpravidla nepřístupné a které jsou odjakživa chápány jako vyšší či posvátné.

Tradiční svět byl tedy založen na kontaktu s metafyzickou skutečností. Tento svět je ale v troskách, (z)materializovaným masám moderního světa je „posvátno“ stále cizejší a nepřístupnější a v tom právě tkví – přes všechen materiální lesk – jeho úpadková, involuční podstata. „Člověk si podrobil Zem, ale ztratil vládu nad metafyzickou skutečností“, píše Guénon.

Výchozím bodem z této krize, je proto prožitek metafyzična, prožitek „odlišného člověka“, který „cítí, že vnitřně není z tohoto světa“, že „patří k jiné rase, než většina našich současníků“. A četba Jezdit na tygru je jeho iniciací, neboť: „člověk je něco, co může být překonáno“.

Jezdit na tygru je tedy svého druhu iniciační kniha, která řeší především problémy vnitřního života „odlišného člověka“, stanovuje etiku, kterou má dodržovat v době rozkladu – „striktní disciplínu v životě, dovedenou k dokonalosti.“

Etika v době rozkladu: aktivní depersonalizace.

Po neúspěchu italské a německé revoluce, do nichž přes všechnu kritiku vkládal jisté naděje na obnovu tradičního světa a jeho hodnot proti světu peněz, spatřoval Evola předpoklad dalšího politického boje hlavně v nutnosti vnitřní, duchovní revoluce v jednotlivcích. Podobně jako Nietzsche nebo Jünger přitom nevyzýval k „originální osobnosti“, ale k realizaci typu – nikoli však nadčlověka nebo „dělníka“ – Evola hovořil o „odlišném člověku“.

Jeho deindividualizovaný typ (l´Uomo differenziato“)nemá nic společného s numerickou, nediferencovanou, anonymní masou moderních režimů. Naopak, je suverénní bytostí, absolutní osobou, neboť se v ní ztělesňují hodnoty absolutní skutečnosti: odvaha, čest, věrnost, upřímnost, pravda…  Život bez nich totiž není v žádném ohledu skutečný, ale zůstává nereálný (subreálný). „Odlišný člověk“ zbavený všeho lidsko-morálního živlu, subjektivních projekcí, dobových koncepčních nadstaveb, prodchnutý nepomíjivými principy, přesahujícími čistě lidský, individuální rámec, stírá „nános pozemského“ a „potlačením malého, individuálního já, se vymaňuje z lidského“ – tak nabývá metafyzickou hodnotu. Humanistický antropocentrismus je Evolovi cizí a jedině v tomto smyslu je baron opravdu „nelidský“ („antihumánní“).

Albert Camus si přibližně ve stejné době položil otázku, zda je možné nezávisle na posvátném a jeho absolutních hodnotách najít základní normu chování. [45] Evola již dávno věděl, že rezignace na absolutní principy legitimuje jakékoliv jednání, jež se může vyhnout právnímu nebo společenskému postihu. To sebou mj. nese morální převleky, jejichž esencí je pokrytectví parlamentního idiotství, neschopnost říci jasně ano či ne. Vyzval proto ke vzpouře proti poslední formě nihilismu v šatech humanismu – nevíře v metafyzický svět. Vyzval k metafyzické revoltě.

V žádném případě přitom nejde o to, spálit za sebou mosty a stáhnout se do ústraní, o askezi spojenou s útěkem ze světa, naopak, podmínky moderní civilizace slouží „odlišnému člověku“ jako stimul. Jde o to, naučit se pohybovat ve světě mezi troskami! Bez vnitřní účasti. Krize je vnímána jako pozitivní jev, negace negace, vždyť pracuje pro něj; je to „svobodný prostor, předpoklad pro čin“, akci, „probuzení prostřednictvím konfliktu s realitou“. Pocit nepatřičnosti, vykořeněnosti, znamená jen únik z dobových her (politikaření), nikoli rezignaci na účast v nadindividuálním dění (Nietzscheova „velká politika“). Apoliteia v této souvislosti neznamená nic než jednat tak, „aby to, s čím nemůžeme nic dělat, nemohlo dělat nic proti nám.“

Základní pravidlo zní: Konej, i když nevidíš výsledky, s úspěchem i bez úspěchu, nespekuluj o vítězství, zisku či porážce.

Takové konání má charakter rituálu. Pokud se „odlišný člověk“ neskloní, pokud nepřijme kompromisy slibující úspěch, potud má jeho akce vnitřní hodnotu oběti ve prospěch toho, co dalece přesahuje jeho vlastní osud: tento přístup mu pak otevírá „vyšší“ dimenzi za hranicemi „malého Já“ s jeho ambicemi (radost, štěstí) i strachy (bolest, smrt). Jedná se přitom o radikální změnu stavu, přechod od jednoho „modu“ bytí k druhému. Transcendence, např. prožitek satori, není nic psychologického, jedná se o reálnou změnu podstaty. Iniciace jako „obrat k nadčasovému“ je vlastně znovuzrozením (jako se ještě dnes u „přírodních“ národů „rodí“ z chlapců muži). Nabízí se i srovnání s platonskou jeskyní. „Odlišný člověk“ opouští svět stínů, aby spatřil slunce.

Kniha Jezdit na tygru nemůže být vzorem nebo programem pro hnutí, ale může sloužit k obohacení jednotlivce. Čtenář je konfrontován se světem, který mu nejspíš bude zprvu velmi cizí, neboť je založen na pojetí světa naprosto odlišném od školní výuky i každodenní zkušenosti v materializované společnosti. Porozumět, a nejen intelektuálně, vyžaduje přehodnotit řadu vštípených postojů a názorů. Je to vlastně výzva k odvážnému skoku mezi dvěma póly jsoucna. Mezi nadhistorickým „světem bytí“ mimo čas a naším „světem vznikání“ prý neexistuje, přinejmenším dnes, pozvolný přechod, ale propast.

Je možné ji zdolat? Probudit v sobě kov, který – řečeno s alchymisty – začne být přitahován magnetem druhého pólu? Předpokládá to nejprve naprosté akceptování situace, v níž se čtenář (adept) nachází, což znamená „nefixovat se na současné věci“, včetně manifestace odporu: zbraní je mu naopak (duchová a citová) distance (i když nesmiřitelnost odporu otevírá zároveň téma sebevraždy). [6] Nemožnost niterně se zařadit do společenských struktur, daná nastavením jejich parametrů, je samozřejmostí. Člověk je zajisté možnost, rozepsaný příběh, jehož může být spolutvůrcem. Nicméně stav zasvěcení, tj. otevření se transcendentní dimenzi (iniciace), není, navzdory tomu co tvrdí neospiritualisté (New Age apod.), každému přístupný.

Ale i když každý nemůže být vítězem, může každý usilovat o to, aby jím byl.

Poznámky:

1. Přelom: Vodnář=nic nemá pevné formy; Kálí dosud spala, teď se probouzí; představa cyklů vychází z kosmického chápání času a je přítomna ve většině mytologií.

2. Apoliteia. Odtažitost od politického světa. Zvláštní směs aktivismu a pasivity. Stoikové stáli v opozici proti vládnoucímu společenskému systému, ale byli sami bezmocní jej změnit. Proto se soustředili na „věrnost ideálnímu státu, za hranice lidstva a času“ a vnitřní rozvoj jednotlivců a skupin – tedy „striktní osobní etiku.“

3. Nedorozumění bylo posíleno tím, že kniha Jezdit na tygru vyšla až o 8 let později než Lidé uprostřed trosek, ačkoli vznikala ve stejnou dobu, ba o něco dříve..

4. To lze aplikovat i na „neviditelný“ svět atomů a fyzických zákonů. Metafyzické neznamená nadpřirozené, jak ho chápou velká monoteistická náboženství.

5. A. Camus: Člověk revoltující. Jinak Evola vychází v mnohém z Nietzscheho (včetně aktivního pesimismu), „jen“ místo jeho biologismu staví „starý“ idealismus („od šamanů k neoplatonismu“), v němž „metafyzika vůle“ (voluntarismus) hraje podřízenou úlohu. Svoboda je chápána jako lhostejný vztah ke starostem, krutosti, nouzi a dokonce i k samotnému životu; vláda mužných, bojovných a vítězných instinktů nad všemi ostatními, například nad instinktem štěstí.

6. Mj. distance k místu žití, „město nebo venkov, to nehraje roli“. Příroda – ani idyla, ani zabíjení času, ale škola objektivnosti a odstupu. Distance také k velkému umění včerejška: „Má-li někde opravdu hlubší smysl, vděčí za něj obsahu, který stojí nad ním a předcházel ho – umění však tyto obsahy nikdy neodkrylo…“ Sebevražda? Pouze jako věc cti ve vlastních očích, pohrdání nebo soudy druhých se stoika nedotknou; iracionalitu duše (psýché), vášně, emoce, dávno zvládl. Amor fati – blahosklonnost k osudu. A Bakunin (nebo Nečajev?) říká: Revolucionář je člověk předem odsouzený. Nesmí pěstovat žádné city ani zálibu ve věcech nebo lidech“.

Reklamy
komentáře 3 leave one →
  1. Říjen 29, 2009 13:33

    R.O.: Jo, taky bych to tak viděl…za odkaz na článek díkes. Tenhle jsem ještě nečetl a je fakt luxusní.

  2. R.O. permalink
    Říjen 29, 2009 11:23

    Já to četl. Fíbu poprosím jestli má zájem ať se mi ozve na kontaktní e-mail přepošlu ( kontakt sem možná měl ale teď ho nemohu dohledat ) . Jinak Jung a jeho archetypy , kolektivní nevědomí atd. opravdu vřele dopurčuji. Něco od něho ( wotan) a par statí od Evoly je na .tk. Pak kniha Vzkříšení pohanství http://deliandiver.org/2008/12/vzkriseni-pohanstvi.html je velice zajímavá kniha, tedy když si odmyslím ten závěr vztažený na americkou scénu.
    Z hlediska obrody staré víry a tradic , vysvětlení Třetí říše Jung podává opravdu zajímavé náhledy.

  3. Říjen 28, 2009 19:27

    RO a Fíba: Četli jste už ten článek, co jsem posílal RO? To o Jungovi. Tenhle článek je luxus a shodou okolností jsem zrovna dneska od Evoly dvě knížky objednával přes net:) … A proč sem píšu o tom článku – podle mě je zajímavé porovnání Jungových archetypů s tím, co zde píše Evola. Pokud ten článek nekecal a Jung mluvil o archetypech jako o prastarých řekách, které tečou a projevují se všude možně, když nejsme schopni je reflektovat, pak je to zajímavé porovnání s tím, když zde Evola píše o všemocných, ale dočasných silách, které se nás pokoušejí ovládat. … Zamyslete se nad tím. Pokud chceme rozvíjet něco jako nové starověrství, pak by nutnost kultivace těchto proudů mohla být jedním ze základů nových myšlenek a božstva by hrála podobnou roli jako Jungem zmíněný Wotan. Snahou této nové metafyziky by pak byla reflexe těchto svým způsobem neuchopitelných proudů, jejich sledování, atd. … Evola zde píše o zdánlivě všemocných, přesto však dočasných proudech. To můžeme chápat jako schopnost reflexe zjevení a pak dočasného vymizení nějakého z archetypů…..fakt se těšim až si Evolu a Jugna prostuduju, tohle vypadá opravdu zajímavě. K tomu myšlenky Nietzscheho, chystám se ještě na Schopenhauera, který byl ve svém pesimismu ovlivněn východními tradicemi a taky mě čeká Bergson se svým vitalismem. Sám Bergson měl přitom blízko ke křesťanství, byť s tím jen koketoval. Myslím, že porovnání těchto myslitelů bude docela zajimavé…..časem…protože tohle prokoumat zabere sakra dlouhou dobu….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: